ECLI:CZ:US:2020:2.US.716.18.1
sp. zn. II. ÚS 716/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, právně zastoupené Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem Ostružnická 6, 779 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017 č. j. 8 Tdo 976/2017-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 27. 2. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i k porušení principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatelka byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 1. 2017 sp. zn. 28 T 11/2015 uznána vinnou tím že "dne 4. 10. 2014 v přesně nezjištěnou dobu, nejpravděpodobněji v době od 5:30 hod. do 8:00 hod. v P., v Azylovém domě pro matky s dětmi v úmyslu usmrtit svého nezletilého syna J. H., tomuto nezjištěným způsobem uzavřela dýchací cesty, v důsledku čehož nezletilý téhož dne zemřel a bezprostřední příčinou smrti bylo udušení". Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a uložil jí podle §140 odst. 3 trestního zákoníku za užití §43 odst. 2 trestního zákoníku za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 5. 2016 č. j. 4 T 262/2015-122, souhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále jí uložil zaplatit náhradu škody zdravotní pojišťovně. Proti citovanému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 5. 2017 sp. zn. 6 To 19/2017 tak, že je podle §256 trestního řádu zamítl. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, a to z důvodů dle §265b odst. 1 písm. c) a g) trestního řádu, neboť byla přesvědčena, že byla zkrácena na svých právech na obhajobu a rovněž že byla věc nesprávně hmotněprávně posouzena.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že do jejího práva na obhajobu bylo zasaženo, tím, že všechny výslechy provedené před 2. 6. 2015, tj. do okamžiku vydání upozornění na změnu právní kvalifikace dle §160 odst. 6 trestního řádu, nelze v řízení před soudem použít ani přečíst její výpovědi dle §207 odst. 2 trestního řádu. Dne 18. 11. 2014 bylo totiž vůči stěžovatelce zahájeno trestní stíhání pro spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti. Dne 2. 6. 2015 policejní orgán vydal upozornění na změnu právní kvalifikace dle §160 odst. 6 trestního řádu s tím, že jednání, pro které bylo proti stěžovatelce usnesením zahájeno trestní stíhání pro spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti dle §143 odst. 1 trestního řádu, bude dále, s ohledem na doposud zjištěné skutečnosti z nashromážděného spisového materiálu, posuzováno jako spáchání zločinu vraždy dle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. S ohledem na skutečnost, že vznikly důvody nutné obhajoby, byl stěžovatelce ustanoven obhájce, který podal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, která byla zamítnuta. Podle stěžovatelky došlo ke změně právní kvalifikace, aniž by bylo vydáno nové usnesení o zahájení trestního stíhání, které by v popisu skutku obsahovalo, z čeho je vyvozováno úmyslné zavinění. Popis skutku neodpovídá nové právní kvalifikaci a pouhé konstatování, že s ohledem na doposud zjištěné skutečnosti z nashromážděného spisového materiálu se mění právní kvalifikace z přečinu usmrcení z nedbalosti na zločin vraždy, kdy se i zásadně zvyšuje trestní sazba odnětí svobody, se jí jeví jako nedostatečné.
5. Další námitka stěžovatelky směřuje proti podle jejího názoru nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku. Soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a provedenými důkazy nebyl prokázán úmysl stěžovatelky ve vztahu ke zločinu vraždy.
6. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník i vedlejší účastník řízení. Nejvyšší soud v poměrně obsáhlém vyjádření zrekapituloval své právní závěry v napadeném usnesení. Uvedl, že se v dovolacím řízení pečlivě zabýval i výhradami stěžovatelky, jež byly procesního a skutkového charakteru a jako takové nebyly z hlediska uplatněných důvodů dovolání relevantní. Nad rámec podaného dovolání takto posuzoval jak otázku použitelnosti výslechů stěžovatelky provedených před 2. 6. 2015, tj. do okamžiku vydání upozornění na změnu právní kvalifikace podle §160 odst. 6 trestního řádu, tak zachování totožnosti skutku, a zabýval se i její verzí skutkového děje, kterou na svou obhajobu uvedla. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že těmto námitkám stěžovatelky nelze přisvědčit, přičemž co se týče úvah a důvodů, které jej k takovému závěru vedly, odkazuje v podrobnostech na příslušné pasáže odůvodnění svého rozhodnutí.
7. Pokud jde o výhradu stěžovatelky k závěru dovolacího soudu o naplnění subjektivní stránky zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku ve formě úmyslného zavinění a o správnosti dané právní kvalifikace, potažmo k jeho závěru o zjevné neopodstatněnosti jejích námitek v tomto směru, uvádí účastník, že tato není důvodná. V posuzované trestní věci bylo podle názoru Nejvyššího soudu nade vší pochybnost prokázáno, že příčinou smrti nezletilého syna stěžovatelky bylo udušení. Znalci v předmětném případě stanovili, že šlo o smrt z jiných než přirozených příčin, a to nejpravděpodobněji uzávěrem zevních dýchacích cest z jiných příčin, eventuálně i hostilním jednáním druhé osoby proti tělu nezletilého. S přihlédnutím ke všem výše zmíněným okolnostem daného případu nemá Nejvyšší soud důvod takto ustálený a popsaný skutkový děj jakkoli zpochybňovat.
8. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření odkázalo na to, že k oběma okruhům námitek zaujalo postoj v rámci vyjádření k dovolání ze dne 27. 9. 2017 sp. zn. 1 NZO 849/2017. Stěžovatelce bylo řádně sděleno obvinění, čímž byla uskutečněna zásada řádného zákonného procesu vyjádřená v článku 8 odst. 2 Listiny, a také v §2 trestního řádu. Zahájením trestního stíhání byl rovněž určen předmět trestního řízení, neboť obžalobu je možné podat pouze pro skutek, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání (§176 odst. 2 trestního řádu) a soud může rozhodovat pouze o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (§220 odst. 1 trestního řádu). Právo obviněné na obhajobu ve smyslu §33 trestního řádu porušeno nebylo, neboť ji mohla uplatnit od doby, co byla upozorněna na změnu právní kvalifikace s tím, že jde o právní kvalifikaci implikující nutnou obhajobu, kdy tuto mohla vztáhnout ke konkrétnímu skutku, který byl definován již v samotném sdělení obvinění. Totožnost skutku byla přitom plně zachována. Nebylo zjištěno, že by skutek byl po právní stránce pouze účelově zpočátku kvalifikován jako méně závažný trestný čin, aby řízení mohlo být konáno bez obhájce. Policejní orgán totiž postupoval podle §160 odst. 6 trestního řádu adekvátně stádiu řízení, kdy se tato možnost stala s ohledem na výsledky vyšetřování reálnou.
9. Obě vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice. Ta setrvala na své argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
11. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235).
12. Stěžovatelka směřuje svou ústavní stížnost proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu. Její námitky v ní uvedené jsou totožné s námitkami, jež uplatnila již v dovolání, přičemž namítá, že se s nimi dovolací soud nevypořádal, resp. nevypořádal řádně.
13. K námitce stěžovatelky ohledně zahájení jejího trestního stíhání a pozdější změně právní kvalifikace skutku postupem policejního orgánu podle §160 odst. 6 trestního řádu je možno odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž "... na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby. V této počáteční fázi trestního řízení není u usnesení o zahájení trestního stíhání požadován tak vysoký stupeň konkrétnosti a precizace odůvodnění" (srov. např. usnesení ze dne 3. 2. 2005 sp. zn. III. 647/04 či I. ÚS 3121/13 ze dne 3. 3. 2014). Ustanovení §160 odst. 6 trestního řádu umožňuje policejnímu orgánu v případě, že vyjde během vyšetřování najevo, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, je jiným trestným činem, než jak byl v usnesení o zahájení trestního stíhání právně posouzen, upozornit na to obviněného a učinit o tom záznam do protokolu. K tomu je třeba v souladu s ustáleným výkladem totožnosti skutku dodat, že trestní stíhání se vede pro skutek, nikoli pro právní kvalifikaci. Popisem skutku je vymezen předmět řízení, neboť obžalobu lze podat pouze pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§176 odst. 2, §220 odst. 1 trestního řádu). Musí tedy jít o skutek totožný s tím, který je popsán ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání. Neznamená to však, že se jednotlivé skutkové okolnosti nemohou v průběhu vyšetřování měnit nebo upřesňovat. Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (srov. R 1/1996-I, R 6/1962, R 24/1981-II).
14. S tvrzením stěžovatelky, že postup orgánů činných v trestním řízení v otázce zahájení trestní stíhání pro nedbalostní trestný čin a jeho následné překvalifikování na zločin vraždy, čímž bylo stěžovatelce zkráceno její právo na obhajobu tím, že v počátku trestního stíhání neměla a ani nemusela mít obhájce, byl účelový, se vypořádal Nejvyšší soud na str. 5 napadeného usnesení. Uvedl, že policejní orgán přistoupil ke změně právní kvalifikace jednání obviněné důvodně, a to poté, co zohlednil výsledky dosavadního vyšetřování, jež svědčily pro jiné (závažnější) právní posouzení jejího jednání. Ke dni 2. 6. 2015 již totiž měl k dispozici zejména znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a toxikologie, ze dne 29. 11. 2014 znalců MUDr. Petra Chromce, MUDr. Marka Vitovjáka a Ing. Ivo Války, protokol o výslechu znalce MUDr. Petra Chromce ze dne 24. 3. 2015 a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie dětí a dospělých, k duševnímu stavu obviněné ze dne 3. 5. 2015 zpracovaný znalci Mgr. Zdeňkem Kolaříkem a MUDr. Silvií Musilovou.
15. Ústavní soud konstatuje, že policejní orgán v průběhu zahájení trestního stíhání stěžovatelky a následného vyrozumění o změně právní kvalifikace skutku postupoval v intencích ustanovení §160 odst. 6 trestního řádu. K porušení práva stěžovatelky na obhajobu a k nepoužitelnosti dříve provedených důkazů (výpověď stěžovatelky) by mohlo dojít v případě, že by bylo prokázáno účelové jednání ze strany orgánů činných v trestním řízení v tom smyslu, že by bylo již v době vydání usnesení o zahájení trestního stíhání její osoby dáno důvodné podezření, že se dopustila závažnějšího trestného jednání, než pro které byla skutečně obviněna a pokud by orgány činné v trestním řízení takto postupovaly s úmyslem z jejích výpovědí učiněných bez přítomnosti obhájce vytěžit důkazy proti ní, které by za přítomnosti obhájce v případě nutné obhajoby získány zřejmě nebyly.
16. Nahlédnutím do trestního spisu však Ústavní soud žádné takové indicie o účelovosti postupu policejního orgánu nezískal. Naopak v počátku vyšetřování bylo na základě výpovědí stěžovatelky v postavení podezřelé, posléze obviněné, z výpovědí řady svědků a provedené pitvy poškozeného dáno důvodné podezření ze spáchání nedbalostního trestného činu, jež se odrazilo ve vydání usnesení o zahájení trestního stíhání dne 18. 11. 2014. Po zjištění dalších relevantních skutečností, majících vliv na právní kvalifikaci skutku, postupovaly orgány činné v trestním řízení dle citovaného §160 odst. 6 trestního řádu, jenž takovou situaci výslovně upravuje. Pokud jde o namítanou absenci totožnosti skutku, s touto námitkou se vypořádaly již soudy odvolací a dovolací. Shodly se na tom, že v dané věci je totožnost skutku dána, neboť skutek tak, jak je popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání a podané obžalobě, vykazuje totožnost minimálně ve shodném následku, tj. usmrcení nezletilého v důsledku udušení, přestože skutkové okolnosti charakterizující zavinění obviněné jsou v citovaném usnesení a podané obžalobě popsány odlišně.
17. Ohledně námitek stěžovatelky o nesprávném právním posouzení věci, konkrétně že její jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty zločinu vraždy, lze odkázat jak na závěry Nejvyššího soudu, tak i soudů nižších stupňů, které se této otázce věnovaly náležitým způsobem, neboť právě tato otázka byla pro posouzení věci klíčová.
18. Soud prvního stupně po zhodnocení provedených důkazů konstatoval, že v průběhu dokazování se nepodařilo přesně stanovit, jakým způsobem došlo k uzávěru zevních dýchacích cest nezletilého. Na základě stanoviska znalců MUDr. Petra Chromce a MUDr. Marka Vitovjáka, kteří verzi stěžovatelky o nechtěném udušení nezletilého v důsledku usnutí při kojení vahou jejího prsu připustili jako ryze teoretickou, s níž se během své dlouholeté znalecké praxe nesetkali, a tuto vyloučili s poukazem na absenci klasických vytlačenin skvrn v obličeji nezletilého (které by musely být zjištěny, pokud by tlak prsu na jeho tvář trval delší dobu), však dospěl k závěru, že možnost uzávěru dýchacích cest nezletilého prezentovaná stěžovatelkou je vyloučena. Zohlednil rovněž jejich závěr, že v okamžiku nástupu spánku v poloze, kterou stěžovatelka demonstrovala, by u této ochabl svalový tonus a dítě by jí vypadlo z rukou a bylo by možné očekávat okamžitý pláč dítěte. Soud zdůraznil, že s ohledem na závěry znalců, kteří vyloučili rovněž jiné mechanismy udušení nezletilého, jež by mohly být důsledkem přirozené choroby nezletilého, případně nešťastné náhody, nebo nedbalostního jednání obviněné, je uzávěr zevních dýchacích cest nezletilého úmyslným hostilním jednáním druhé osoby proti tělu nezletilého jedinou zůstávající variantou, a stěžovatelka tedy musela úmyslným a aktivním jednáním, které se však nepodařilo přesně popsat, uzavřít zevní dýchací cesty nezletilého; v tomto jednání obviněné dovodil přitom úmysl nejméně nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
19. S těmito skutkovými zjištěními popsanými v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedenými v jeho odůvodnění, se plně ztotožnil rovněž soud odvolací. Poukázal ještě na další moment vyvracející verzi stěžovatelky o průběhu skutkového děje, a to na "její chování bezprostředně poté, co zjistila, že nezletilý zemřel. Vypověděla, že poté, co se nezletilého pokusila laicky oživit, což se jí nepodařilo, jeho mrtvolu uložila do dětské postýlky a sama šla znovu spát. Podle přesvědčení odvolacího soudu takováto reakce v žádném případě není normální reakcí matky, které nešťastnou náhodou zemře dítě. Je zcela jasné, že adekvátní reakcí by bylo okamžité přivolání lékařské pomoci. K tomu však došlo teprve až těsně před osmou hodinou ranní kritického dne." Zmíněné chování stěžovatelky podle přesvědčení odvolacího soudu zcela zjevně zapadá do psychologického profilu její osobnosti. Podle shora zmíněného znaleckého posudku "jde osobnostně o ženu výrazně anetickou, bez stopy empatie či autentických emocí a prožívání. V její osobnosti byly zjištěny výrazné a zřetelné znaky agresivity".
20. Nejvyšší soud, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, shledal, že závěrům obou soudů nižších instancí, že v posuzované trestní věci bylo nade vší pochybnost prokázáno, že příčinou smrti nezletilého poškozeného bylo udušení, nelze nic vytknout. Co se týče způsobu uzávěru zevních cest dýchacích nezletilého, byla podle dovolacího soudu jednoznačně vyvrácena obhajoba stěžovatelky, že se tak stalo v důsledku nešťastné náhody vahou jejího prsu při kojení, při němž usnula, - a to především pro absenci vytlačenin v obličeji nezletilého, které by musely být zjištěny, pokud by tlak prsu na jeho tvář trval delší dobu, tj. při tzv. zalehnutí (nehledě na to, že stěžovatelka demonstrovala polohu vsedě v tzv. tureckém sedu při kojení, v níž při předklonu podle názoru znalců bylo prakticky nemožné, z důvodu dechové tísně, usnout, a v níž, i pokud by stěžovatelka usnula, by v okamžiku nástupu spánku ochabl svalový tonus v jejích pažích a dítě by jí vypadlo z rukou). Za takto zjištěných skutečností vyplývajících z provedeného dokazování je třeba učinit závěr, že k udušení nezletilého došlo v důsledku úmyslného jednání stěžovatelky spočívajícího v uzavření jeho dýchacích cest (byť nezjištěným způsobem), který našel svůj odraz v popisu skutku výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
21. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zopakovala v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
22. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, jsou dostatečným způsobem odůvodněné, přičemž z nich vyplývá, že se všechny tři soudy zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaného trestného činu argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy však nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu.
13. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu