ECLI:CZ:US:2020:3.US.1523.19.2
sp. zn. III. ÚS 1523/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Margity Balajové a 2) Miroslava Balaji, obou zastoupených JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2019 č. j. 29 Cdo 3280/2016-366, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2016 č. j. 15 Co 66/2015-263 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 20. listopadu 2014 č. j. 5 C 134/2010-194, vedené pod sp. zn. III. ÚS 1523/19, a ústavní stížnosti stěžovatelů 3) Květoslavy Ondrušové, 4) Margity Balajové a 5) Petra Ondruše, všech zastoupených tímtéž advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2019 č. j. 29 Cdo 5459/2017-294, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2017 č. j. 38 Co 144/2016-234 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. listopadu 2015 č. j. 5 C 135/2010-145, vedené pod sp. zn. III. ÚS 2120/19, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti STAPRIN servis, s. r. o., sídlem Na Pančavě 1502, Bzenec, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé 1) a 2) a stěžovatelé 3), 4) a 5) se samostatnými ústavními stížnostmi domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Spolu s ústavní stížností navrhli odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu ze dne 5. 4. 2016 č. j. 15 Co 66/2015-263.
1. Usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019 č. j. III. ÚS 1523/19, III. ÚS 2120/19-25 bylo rozhodnuto o spojení věcí tak, že obě v zásadě shodné ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 1523/19 a III. ÚS 2120/19 se spojují ke společnému řízení a řízení o nich bude nadále vedeno pod sp. zn. III. ÚS 1523/19.
I. a) Řízení vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 134/2010
2. V řízení, jehož se týkala ústavní stížnost vedená pod sp. zn. III. ÚS 1523/19, Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") I. výrokem rozsudku ze dne 20. 11. 2014 č. j. 5 C 134/2010-194 zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelů 1) a 2) [žalovaných] a vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) k nemovitostem v tomto výroku blíže specifikovaným (dále jen "předmětné nemovitosti" či souhrnně "sporné nemovitosti") a tyto nemovitosti přikázal do společného jmění stěžovatelů 1) a 2), kterým současně uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili vedlejší účastnici řízení na vypořádání jejího podílu částku 525 000 Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).
3. K odvolání stěžovatelů 1) a 2) Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 5. 4. 2016 č. j. 15 Co 66/2015-263 rozhodnutí okresního soudu ve výroku ve věci samé potvrdil (první výrok) a změnil je ve výrocích o nákladech řízení (druhý výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (třetí výrok) a státu (čtvrtý výrok). Krajský soud s odkazem na §1140, §1143 a §1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), přitakal postupu okresního soudu, který v situaci, kdy vedlejší účastnice řízení se sice stala spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, práva vlastníka však nikdy nevykonávala, do nemovitostí nemá přístup a mezi spoluvlastníky současně zjevně není ani možná dohoda o užívání společné věci, rozhodl o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem. Okresní soud přihlédl rovněž k tomu, že předmětné nemovitosti nelze rozdělit podle výše spoluvlastnických podílů, přičemž stěžovatelé 1) a 2) o předmětné nemovitosti projevili zájem. Za důvodné nepovažoval krajský soud výhrady, jimiž stěžovatelé 1) a 2) zpochybňovali aktivní věcnou legitimaci vedlejší účastnice řízení k podání návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví. V této souvislosti zdůraznil, že vedlejší účastnice řízení nabyla spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem na základě kupní smlouvy uzavřené dne 3. 8. 2005 (dále jen "kupní smlouva") s Mgr. Vladimírem Valáškem, správcem konkursní podstaty úpadce Cyrila Ondruše, a to při zpeněžování majetku konkursní podstaty úpadce prodejem mimo dražbu podle §27 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"). Prodej byl uskutečněn se souhlasem konkursního soudu a za jím stanovených podmínek, tj. nejvýhodnější nabídce, když po vyřazení nabídky stěžovatelů 1) a 2) zůstala nabídka učiněná vedlejší účastnicí řízení jedinou nabídkou. K námitce stěžovatelů 1) a 2), že k vyřazení jejich nabídky na odkup předmětných nemovitostí z výběrového řízení pořádaného správcem konkursní podstaty došlo neoprávněně, krajský soud uvedl, že jejich nabídka byla konkursním správcem vyřazena sice nesprávně s odkazem na §67b odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, jenž vybraným osobám zakazuje nabývání majetku dlužníka v konkursním řízení. Závěr o tom, že uvedený zákaz neplatí pro osoby blízké samotnému úpadci [a v posuzované věci se tudíž na stěžovatele 1) a 2) nevztahoval], se ovšem v soudní praxi prosadil až na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 29 Cdo 3310/2008. Jestliže správce konkursní podstaty předmětné nemovitosti za tohoto stavu zpeněžil, úpadce o své vlastnické právo účinně přišel. Jiný výklad by podle krajského soudu vedl k zásahu do ochrany dobré víry nabyvatele spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem.
4. Následné dovolání stěžovatelů 1) a 2) Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 3. 2019 č. j. 29 Cdo 3280/2016-366 odmítl, jelikož nebylo přípustné. K tomu uvedl, že jedinou otázkou, ve vztahu k níž stěžovatelé 1) a 2) vymezili předpoklady přípustnosti dovolání, byla otázka aktivní věcné legitimace vedlejší účastnice řízení ve vazbě na posouzení (ne)platnosti uzavřené kupní smlouvy, na jejímž základě měla vedlejší účastnice řízení nabýt spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem. Nejvyšší soud s odkazem na předchozí judikaturu dovodil, že závěr krajského soudu, podle kterého je vedlejší účastnice řízení v poměrech dané věci jako spoluvlastnice předmětných nemovitostí aktivně legitimována k podání návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, se stěžovatelům 1) a 2) prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace zpochybnit nepodařilo. Vedlejší účastnici řízení nešlo vytýkat, že by při nabývání sporných nemovitostí jednala v rozporu se zákonem (neuzavírala smlouvu se správcem konkursní podstaty bez předchozího souhlasu konkursního soudu se zpeněžením), že by vědomě porušila konkursním soudem určené podmínky prodeje, příp. že by se zřetelem ke všem okolnostem nebyla při nabývání sporných nemovitostí v dobré víře, a to přesto, že konkursní správce konkurenční nabídku stěžovatelů 1) a 2) na koupi předmětných nemovitostí vyřadil na základě nesprávného výkladu §67b odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání. Sice šlo o výklad (objektivně vzato) nesprávný, nicméně nepochybně v úvahu přicházející. Jak správně totiž zdůraznil již krajský soud, nešlo přehlédnout, že judikatura k výkladu §67b odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání se ustálila teprve na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 29 Cdo 3310/2008, tedy téměř po čtyřech letech od uzavření kupní smlouvy. Ani Nejvyšší soud přitom v označeném rozhodnutí neměl opačný výklad (zastávaný správcem konkursní podstaty při zpeněžování sporných nemovitostí) bez dalšího za nemožný (vyloučený).
I. b) Řízení vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 135/2010
5. V řízení, jehož se týkala ústavní stížnost původně vedená pod sp. zn. III. ÚS 2120/19, okresní soud I. výrokem rozsudku ze dne 2. 11. 2015 č. j. 5 C 135/2010-145 uložil stěžovatelce 3) a právnímu předchůdci stěžovatelů 4) a 5) [žalovaným] vyklidit ve výroku označené nemovitosti (dále jen "vyklizované nemovitosti" či souhrnně "sporné nemovitosti"), které jsou odlišné od předmětných nemovitostí, o nichž bylo jednáno v řízení u okresního soudu pod sp. zn. 5C 134/2010, a vyklizené je předat vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) do dvou měsíců od právní moci rozsudku.
6. K odvolání stěžovatelky 3) a právního předchůdce stěžovatelů 4) a 5) krajský soud rozsudkem ze dne 22. 6. 2017 č. j. 38 Co 144/2016-234 rozhodnutí okresního soudu v bodu I. výroku (první výrok) potvrdil.
7. Následné dovolání stěžovatelky 3) a právního předchůdce stěžovatelů 4) a 5) Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 4. 2019 č. j. 29 Cdo 5459/2017-294 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Obdobně jako ve výše uvedeném řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 5 C 134/2010, jedinou otázkou, ve vztahu k níž stěžovatelka 3) a právní předchůdce stěžovatelů 4) a 5) vymezili předpoklad přípustnosti dovolání, bylo posouzení aktivní věcné legitimace vedlejší účastnice řízení ve vazbě na (ne)platnost kupní smlouvy ze dne 3. 5. 2005 uzavřené jako s prodávajícím se správcem konkursní podstaty právního předchůdce stěžovatelů 4) a 5), na jejímž základě měla vedlejší účastnice řízení nabýt spoluvlastnický podíl k vyklizovaným nemovitostem. Ohledně závěrů k nastolené otázce odkázal Nejvyšší soud na svoje předchozí výše uvedené rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3280/2016 vydané ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví stěžovatelů 1) a 2) a vedlejší účastnice řízení.
II.
Argumentace stěžovatelů
8. Stěžovatelé v ústavních stížnostech namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Ústavní stížnosti jsou v obou případech až na drobné (nevýznamné) odchylky obsahově shodné, a proto není třeba je reprodukovat zvlášť. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem přijatým v obou případech jako předběžná otázka týkající se nabytí vlastnického práva vedlejší účastnice řízení ke sporným nemovitostem na základě kupní smlouvy, která však podle stěžovatelů byla absolutně neplatnou. Soudům vytýkají, že se formalisticky upnuly na skutečnost, že došlo k uzavření kupní smlouvy bez ohledu na okolnosti tento právní úkon provázející. Skutková zjištění jsou podle stěžovatelů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť existují nesporné pochybnosti o dobré víře vedlejší účastnice řízení, která si musela být vědoma jak toho, že nabídka stěžovatelů 1) a 2) byla z výběrového řízení při prodeji nemovitostí mimo dražbu vyřazena nezákonně a v rozporu s §67b odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, tak i toho, že tito stěžovatelé jako spoluvlastníci mají zákonné předkupní právo. O absenci dobré víry vedlejší účastnice řízení svědčí i další skutečnosti jako např. její postup vůči stěžovatelům 1) a 2), kdy jim krátce po nabytí vlastnictví nabídla sporné nemovitosti za více než čtyřnásobek ceny, než za jakou je nabyla. Poukazují rovněž na dobu téměř tří let, která uplynula ve věci sp. zn. 5 C 134/2010 od podání jejich dovolání (květen 2016) do vlastního rozhodnutí Nejvyššího soudu (duben 2019). Soudům dále vytýkají nesprávné právní posouzení věci spočívající v tom, že porušení stanovených podmínek soudem nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Namítají, že soudy ignorovaly závažné porušení právních předpisů konkursním správcem při prodeji nemovitostí, což zpochybňuje dobrou víru vedlejší účastnice řízení. Podle stěžovatelů nebyly vůbec splněny podmínky pro prodej mimo dražbu (§27 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání), když konkursním soudem nebyl udělen souhlas k prodeji všech nemovitostí mimo dražbu. Nerespektování podmínek prodeje stanovených soudem má pak za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013). Vyslovují přesvědčení, že došlo ke zneužití postavení konkursního správce ve prospěch vedlejší účastnice řízení. Dále se zamýšlejí nad skutečnými úmysly vedlejší účastnice řízení a nad tím, co ji vedlo ke koupi předmětných, resp. vyklizovaných nemovitostí. Dovozují, že byla vedena snahou koupit podíl na předmětných nemovitostech levně a následně jej výhodně za podstatně více peněz prodat stěžovatelům 1) a 2). Dále namítají, že došlo i k porušení práva na zákonného soudce, když v řízení před Nejvyšším soudem došlo zcela nepochopitelně ke změně senátu a přidělení věci jiným soudcům. Stěžovatelé nesouhlasí ani s výrokem o náhradě nákladů řízení, neboť vedlejší účastnici řízení byla přiznána náhrada za úkony neúčelně vynaložené. Stěžovatelé uzavírají, že vedlejší účastnice řízení není v soudních řízeních aktivně legitimována, neboť není vlastnicí sporných nemovitostí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od okresního soudu příslušné spisy (sp. zn. 5 C 134/2010 a sp. zn. 5 C 135/2010).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Oběma ústavními stížnostmi prolíná snaha stěžovatelů přesvědčit Ústavní soud o absenci aktivní legitimace vedlejší účastnice řízení k podání žalob, což opírají o zpochybňování její dobré víry. To stěžovatelé dovozují, především z toho, že při prodeji sporných nemovitostí (předmětných i vyklizovaných) mimo dražbu došlo k zásadním pochybením správce konkursní podstaty, čehož si vedlejší účastnice řízení musela být vědoma. Samozřejmě, že lze přitakat stěžovatelům v obecné v rovině v tom, že následkem porušení náležitostí právního jednání může být i absolutní neplatnost takového právního jednání. Tato neplatnost přitom může působit již od počátku (ex tunc). Může se jí dovolat především osoba zúčastněná na právním jednání; třetí osoba pouze v případě, má-li na tom právní zájem (jejíž hmotněprávní postavení může být neplatností právního jednání ovlivněno).
13. Avšak ani v případě, kdy by bylo možno dojít k závěru, že zákonný zákaz nebo porušení nějakého pravidla se na posuzovaný případ vztahuje, nelze a priori přijmout závěr o sankci v podobě absolutní neplatnosti. Vzhledem k rozdílnosti zákonných zákazů a rozmanitosti právních jednání nemůže každý rozpor s kogentním pravidlem objektivního práva vést k absolutní neplatnosti právního jednání. Nutno vysledovat hodnotu, která je normou chráněna, a poměřit ji s ústavní hodnotou, kterou by byla omezena, tedy se svobodnou vůlí člověka. Pakliže chráněná hodnota převáží, pak a jedině tehdy je dán rozpor se zákonem (pravidlo přiměřenosti). Je tak třeba zjistit, k čemu zákaz slouží, k čí ochraně je stanoven, jaké by byly následky pro subjekt právního jednání, který zákaz neporušil, a u takových osob je třeba chránit dobrou víru a nabytá práva. Dobrá víra se přitom zkoumá k okamžiku nabytí vlastnictví a její absenci nelze dovozovat ze skutečností, které nastaly až později.
14. A právě tyto premisy obecné soudy v napadených rozhodnutích vzaly v úvahu, když dovodily, že vedlejší účastnici řízení nešlo vytýkat, že by při nabývání sporných nemovitostí jednala v rozporu se zákonem, že by vědomě porušila konkursním soudem určené podmínky prodeje, příp. že by se zřetelem ke všem okolnostem nebyla při nabývání sporných nemovitostí v dobré víře. Jakkoliv totiž mohla nastat pochybení při prodeji sporných nemovitostí mimo dražbu [např. vyloučení stěžovatelů 1) a 2) z nabytí sporných nemovitostí v rozporu s §67b odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání], nebylo možno tato pochybení primárně přičítat vedlejší účastnici řízení. Navíc soudy správně poukázaly na to, že v době nabytí sporných nemovitostí vedlejší účastnicí řízení nebyla judikatura k §67b odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání jednotná. V řízení byla vyvrácena i námitka, že by konkursním soudem nebyl dán souhlas k prodeji všech sporných nemovitostí, nýbrž jen jejich části, jak tvrdili stěžovatelé. Z těchto důvodů dospěly obecné soudy k závěru, že kupní smlouva, na jejímž základě nabyla vlastnictví sporných nemovitostí vedlejší účastnice řízení, není absolutně neplatná. Ústavní soud v uvedené souvislosti odkazuje i na pravidlo, vycházející z povahy soukromoprávních vztahů, že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního úkonu než pro jeho neplatnost (potius valeat actus quam pereat) vyjádřené např. v nálezu ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
15. Ze strany stěžovatelů jde tak především o polemiku s použitím a výkladem podústavního práva a hodnocením důkazů provedených obecnými soudy. Jak bylo naznačeno výše, Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Co se týče hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Postupují-li soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, nemá Ústavní soud důvodu zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z vyžádaného spisu dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily.
16. Ústavní soud rovněž nepovažuje za důvodnou námitku spočívající v délce trvání dovolacího řízení ve věci sp. zn. 5 C 134/2010. To proto, že jak již Ústavní soud v minulosti ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil, samotná námitka spočívající v kritice délky celého, v meritu věci již uzavřeného a skončeného soudního řízení, nemůže zpravidla vést k odstranění rozhodnutí vydaných v takovém řízení, neboť ani případné zjištění průtahů není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze totiž napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být již nebo ještě postižen. Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy je od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho §31a. V této souvislosti nelze přehlédnout, že stěžovatelé 1) a 2), jak se podává z vyžádaného spisu sp. zn. 5 C 134/2010, právě v průběhu dovolacího řízení žádost o náhradu škody a přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup z důvodů průtahů v řízení u Ministerstva spravedlnosti uplatnili. V jejím důsledku pak došlo i z důvodu poskytnutí spisu okresního soudu sp. zn. 5 C 134/2010 k vyřízení jejich žádosti příslušným orgánům k neúměrnému prodloužení dovolacího řízení. Lze se tedy jen pozastavit nad jednáním stěžovatelů, kteří na jedné straně využívají svého práva k uplatnění nároků za průtahy řízení, v jejichž důsledku pak dochází v řízení k dalším průtahům, na straně druhé těmito i kvůli nim vzniklými průtahy argumentují v ústavní stížnosti.
17. Ústavní soud nesdílí ani námitku, že došlo k porušení práva na zákonného soudce v dovolacím řízení, když v jeho průběhu byla jejich věc přeřazena ze senátu 22 Cdo do senátu 29 Cdo. Jak vyplývá ze sdělení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016 (viz č. l. 301 spisu sp. zn. 5 C 134/2010) k žádosti stěžovatelů o vysvětlení důvodů změny senátu, byla věc původně zařazena nesprávně do senátu 22 Cdo, který byl podle rozvrhu práce účinného v době nápadu dovolání stěžovatelů 1) a 2) příslušný k rozhodování o dovoláních ve věcech sporů z věcných práv, bezpodílového spoluvlastnictví manželů a společného jmění manželů s výjimkou věcí, jež jsou v působnosti jiných senátů. Avšak vzhledem k tomu, že podstatou dovolací argumentace stěžovatelů 1) a 2) byla argumentace k předpokladům zpeněžení majetku mimo dražbu podle §27 zákona o konkursu a vyrovnání, musela být věc přeřazena do senátu 29 Cdo, který podle rozvrhu práce rozhodoval ve věcech týkajících se konkursu, vyrovnání nebo insolvenčního řízení, včetně sporů jimi vyvolaných nebo s nimi souvisejících. Z tohoto pohledu bylo tedy právu na zákonného soudce učiněno zadost. Tato změna v zařazení do příslušného senátu byla navíc učiněna v řádu několika málo dnů od napadnutí věci Nejvyššímu soudu. Tvrzení stěžovatelů o možném ovlivnění sporu v důsledku změny senátu jsou pak pouhou ničím nepodloženou spekulací.
18. Co se týče námitek stěžovatelů 1) a 2) stran nákladů řízení ve věci sp. zn. 5 C 134/2010 odůvodněných tím, že soudy měly zvažovat použití §150 o. s. ř., Ústavní soud poukazuje předně na to, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
19. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř., který obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto oprávnění však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro použití §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)].
20. V nyní posuzované věci krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu, který o nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.) a úspěšnému vedlejšímu účastníkovi řízení přiznal jejich plnou náhradu, tak, že s ohledem na osobní a majetkové poměry (starobní důchodci, přiznané osvobození od soudních poplatků) stěžovatelů 1) a 2) shledal, že z důvodů zvláštního zřetele hodných (§150 o. s. ř.) je na místě nepřiznat vedlejšímu účastníkovi řízení náhradu nákladů v plné výši, nýbrž pouze z jedné poloviny. Z uvedeného je zřejmé, že krajský soud se použitím §150 o. s. ř. zabýval a hodnotil poměry stěžovatelů 1) a 2), přičemž svoji úvahu náležitě odůvodnil. Ani v tomto směru nelze spatřovat nějaké pochybení obecných soudů, které by mělo vést Ústavní soud ke kasačnímu zásahu. Případné přepočítávání jednotlivých úkonů právní služby z hlediska jejich účelnosti a z nich následně vyplývající stanovení výše náhrady nákladů řízení pak rozhodně není úkolem Ústavního soudu.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Vzhledem k tomu se stal návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu