ECLI:CZ:US:2020:3.US.1531.19.1
sp. zn. III. ÚS 1531/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Leopolda Uvíry, zastoupeného JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem, sídlem náměstí Republiky 2/1, Opava, proti I. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2019 č. j. 11 Co 337/2018-300 a III. výroku rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 23. srpna 2018 č. j. 37 C 85/2014-223, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a JUDr. Pavla Lasáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení I. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 3. 2019 č. j. 11 Co 337/2018-300, kterým byl potvrzen III. výrok rozsudku Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 8. 2018 č. j. 37 C 85/2014-223, a dále zrušení tohoto výroku rozsudku okresního soudu, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem okresního soudu ze dne 23. 8. 2018 č. j. 37 C 85/2014-223 bylo zastaveno řízení v té části, ve které se stěžovatel jako žalobce domáhal zrušení kupní smlouvy ze dne 6. 3. 2014 uzavřené mezi vedlejším účastníkem jako žalovaným (kupujícím) a stěžovatelem (prodávajícím), týkající se ve II. výroku rozsudku označených pozemků (I. výrok), dále soud určil, že stěžovatel je vlastníkem předmětných pozemků, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Dále soud rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku stěžovateli (IV. výrok).
3. K III. výroku okresní soud uvedl, že o nákladech řízení rozhodoval podle §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), když každý z účastníků měl ve věci částečný úspěch, stěžovatel byl úspěšný v části, ve které soud rozhodl o tom, že je vlastníkem předmětných pozemků, vedlejší účastník pak v části, ve které bylo řízení zastaveno. Stěžovatel učinil předmětem řízení dva samostatné nároky a jeden z nich vzal zpět, aniž bylo možné konstatovat, že by k částečnému zpětvzetí žaloby došlo v důsledku chování vedlejšího účastníka a návrh byl podán důvodně. Protože s ohledem na to, co bylo předmětem řízení, není dobře možné stanovit kritérium pro poměrné rozdělení náhrady nákladů řízení, rozhodl okresní soud, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
4. Proti II. výroku rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání a proti III. výroku podal odvolání stěžovatel. Rozsudkem krajského soudu ze dne 8. 3. 2019 č. j. 11 Co 337/2018-300 byl rozsudek okresního soudu ve výrocích II. a III. potvrzen (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 58 098 Kč (výrok II.).
5. Krajský soud ohledně napadeného III. výroku rozsudku okresního soudu dospěl k závěru, že stěžovatel uplatnil v žalobě dva samostatné nároky, a to nárok na zrušení předmětné kupní smlouvy v důsledku neúměrného zkrácení (§1793 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "občanský zákoník") a nárok na určení stěžovatelova vlastnického práva v důsledku nicotné kupní smlouvy (§554 občanského zákoníku), popř. v důsledku absolutní neplatnosti upravené v §588 občanského zákoníku pro porušení předkupního práva podle §101 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud dovodil, že kdyby bylo vyhověno žalobě na zrušení kupní smlouvy pro neúměrné zkrácení, nemohlo by být zároveň vyhověno žalobě na určení vlastnického práva pro nicotnost právního jednání či jeho absolutní neplatnost, neboť tyto uplatněné nároky se navzájem vylučují. Krajský soud poukázal na to, že bylo na vůli stěžovatele, že se rozhodl uplatnit oba žalobní nároky, kdy každému z nich odpovídá zcela odlišné skutkové tvrzení, přičemž je nutno mít na zřeteli, že zrušit lze pouze tu smlouvu, která byla platně uzavřena. Jestliže vzal stěžovatel následně žalobu na zrušení kupní smlouvy zpět, v důsledku čehož bylo v tomto rozsahu řízení zastaveno, a předmětem řízení nadále zůstalo určení stěžovatelova vlastnického práva, dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatel byl s jedním nárokem úspěšný a ohledně druhého nároku došlo k zastavení řízení pro jeho zpětvzetí. Zpětvzetí žaloby je však nutno posoudit ve vztahu k náhradě nákladů řízení podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř., neboť stěžovatel svým procesním úkonem zavinil, že řízení muselo být zastaveno, aniž se domohl žalobou uplatněného nároku. S druhým nárokem stěžovatel procesně uspěl a žalobě na určení jeho vlastnického práva bylo vyhověno. Krajský soud uzavřel, že okresní soud proto správně podle §142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
6. Proti rozsudku krajského soudu podal vedlejší účastník dovolání, které směřovalo proti jeho meritorním výrokům (souběžně s dovoláním vedlejšího účastníka podal stěžovatel tuto ústavní stížnost). Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019 č. j. 24 Cdo 2396/2019-351 bylo dovolání vedlejšího účastníka jako nepřípustné podle §237 o. s. ř. odmítnuto (výrok I.) a dále byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovateli náklady dovolacího řízení (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že proti vedlejšímu účastníkovi podal žalobu na zrušení kupní smlouvy (o převodu nemovitostí) pro neúměrné zkrácení spolu s určovací žalobou (že je vlastníkem dotčených nemovitostí). Současně podal na vedlejšího účastníka trestní oznámení. V této související trestní věci byl vedlejší účastník uznán vinným ze zločinu podvodu vůči stěžovateli, kterého se dopustil uvedenou kupní smlouvou. Tím bylo postaveno najisto, že předmětná kupní smlouva je nicotným právním jednáním v důsledku trestné činnosti vedlejšího účastníka. Stěžovatel proto vzal žalobu v části o zrušení smlouvy pro neúměrné zkrácení zpět, neboť předmět sporu tímto odpadl. V řízení o určení vlastnictví k nemovitostem byl stěžovatel zcela úspěšným. Přesto obecné soudy přistoupily k věci přísně formalisticky a nespravedlivě, když dovodily, že stěžovatel byl jako žalobce sice úspěšný v řízení o určení vlastnictví, nicméně v řízení o zrušení smlouvy pro neúměrné zkrácení vzal žalobu zpět a tudíž zapříčinil v této části zastavení řízení. Stěžovatel vzal žalobu o neúměrném zkrácení zpět jen proto, že odpadl předmět sporu, neboť se prokázalo, že smlouva je nicotná z důvodu spáchání trestného činu. Stěžovatel dovozuje, že jelikož byl úspěšný v určovací žalobě k předmětným nemovitostem, byl v řízení zcela úspěšným. Soudy však nepřiznaly stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení ani v části řízení o určení vlastnictví. Stěžovatel namítá, že soudy se ve svých rozhodnutích již nezabývaly otázkou, proč muselo dojít ke zpětvzetí žaloby pro neúměrné zkrácení stěžovatelem. Stěžovatel jako žalobce nezavinil, že řízení muselo být zastaveno. Řízení bylo v této části zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby, když předmět sporu odpadl, neboť bylo v průběhu řízení zjištěno, že smlouva je nicotnou z důvodu trestné činnosti vedlejšího účastníka. Soudy tak nesprávně postupovaly podle §146 odst. 2 o. s. ř. místo obecné úpravy v §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., aniž by bylo dáno zavinění stěžovatele jako žalobce.
8. Stěžovatel poukazuje na to, že Ústavní soud se opakovaně vyslovil, že pravidla týkající se náhrady nákladů řízení v souvislosti se zpětvzetím žaloby je třeba posuzovat v širších souvislostech a s respektem k požadavku na zachování základních principů spravedlnosti. Soudy neměly při nalézání práva postupovat ryze formalisticky, mechanicky, ale měly respektovat individuální rozměr případu stěžovatele, který se důsledkem trestné činnosti vedlejšího účastníka stal obětí této činnosti. Stěžovatel poukazuje na to, že náhrada nákladů řízení, o kterou byl stěžovatel zkrácen obecnými soudy, přitom představuje částku 344 482 Kč a znamená tak významný zásah do jeho ekonomické a sociální sféry a je současně extrémním vybočením z pravidel pro použití náhrady nákladů řízení. Výklad a použití zákonných norem obecnými soudy je tak v extrémním rozporu se spravedlností. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3375/17 (dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) a namítá, že ačkoli na uvedený nález v řízení před soudy poukazoval, ty k němu nepřihlédly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s ním nevypořádaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145) a ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
13. V posuzované věci stěžovatel v žalobě uplatnil dva samostatné nároky, a to nárok na zrušení předmětné kupní smlouvy v důsledku neúměrného zkrácení a nárok na určení stěžovatelova vlastnického práva. Ústavní soud zdůrazňuje, že bylo na stěžovateli, jaký procesní postup zvolí. Stěžovatel se rozhodl uplatnit oba žalobní nároky současně, přičemž každému z nich odpovídá zcela odlišné skutkové tvrzení. Jestliže vzal stěžovatel následně žalobu na zrušení kupní smlouvy zpět, v důsledku čehož bylo v tomto rozsahu řízení zastaveno, a předmětem řízení nadále zůstalo určení stěžovatelova vlastnického práva, dospěly obecné soudy ke správnému závěru, že stěžovatel byl s jedním nárokem úspěšný a ohledně druhého nároku došlo k zastavení řízení pro jeho zpětvzetí. Zpětvzetí žaloby soudy správně posoudily ve vztahu k náhradě nákladů řízení podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř., neboť stěžovatel svým procesním úkonem zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Druhý nárok stěžovatele byl úspěšný a žalobě na určení vlastnického práva stěžovatele bylo vyhověno. S ohledem na to soudy s odkazem na §142 odst. 2 o. s. ř. správně rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedené závěry považuje Ústavní soud za ústavně souladné.
14. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3375/17, na který stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, Ústavní soud poukázal na nutnost zohlednit konkrétní okolnosti věci s tím, že i procesní úspěch a neúspěch ve věci v souvislosti s částečným zastavením řízení v důsledku zpětvzetí návrhu na zahájení řízení je třeba posuzovat v širších souvislostech a s respektem k požadavku na zachování základních principů spravedlnosti; při nalézání práva nelze postupovat ryze formalistickým způsobem, ale je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu. Napadená rozhodnutí soudů v nyní posuzované věci o náhradě nákladů řízení podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř. nejsou s uvedenými závěry Ústavního soudu v rozporu.
15. Ústavní soud konstatuje, že argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
16. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu