ECLI:CZ:US:2020:3.US.1561.20.1
sp. zn. III. ÚS 1561/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Hynkem Růžičkou, LL.M., advokátem se sídlem U Průhonu 1589/13a, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2020, č. j. 4 Tmo 2/2020-1784, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 2 Tm 2/2017, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel současně navrhl, aby byla ústavní stížnost projednána přednostně podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem ke svým majetkovým poměrům žádá o zaplacení nákladů řízení státem, případně o jejich uhrazení účastníky řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
2. Stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu, soudu pro mládež, ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 2 Tm 2/2017, uznán vinným ze spáchání provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "tr. zákoník") a zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku. Za dané jednání (blíže popsané ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku) a za sbíhající se trestnou činnost byl stěžovateli podle §140 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 17 roků. Dále bylo stěžovateli podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uloženo ochranné léčení sexuologické formou ambulantní. Odvolání proti tomuto rozsudku bylo podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") usnesením vrchního soudu ze dne 22. 6. 2017, č. j. 2 Tm 2/2017-1489, zamítnuto.
3. Stěžovatel požádal o povolení obnovy řízení s poukazem na nové vědecké poznatky ohledně metody pachové identifikace (dále jen "MPI"), jejího provádění a následné reliability. V období po pravomocném odsouzení stěžovatele bylo totiž o MPI publikováno, že způsob, jakým byla tato metoda dlouhodobě prováděna a používána jako důkaz, byl nevěrohodný, vykazující vysokou chybovost, a tím poskytující zcela nespolehlivé závěry. Stěžovatel má za to, že s ohledem na nové vědecké poznatky, vyplývající z této metodiky, je prakticky vyloučena využitelnost pachové identifikace v jeho trestní věci. Přitom stěžejním a fakticky jediným důkazem, na základě kterého došlo k odsouzení stěžovatele, byla provedená pachová identifikace. Zbylé nepřímé důkazy bez pachových stop by pak nepostačovaly k dovození jeho viny bez důvodných pochybností a nepostačovaly by ani k náležitému objasnění věci. Přes tato tvrzení však krajský soud napadeným usnesením návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Stížnostní vrchní soud rozhodnutí krajského soudu potvrdil.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že testování spolehlivosti MPI tak, jak byla toho času prováděna a upravena pokynem č. 9 Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia ČR z 1. 7. 2009, probíhalo v rámci grantu Ministerstva vnitra. Předmětem zkoumání bylo ověření schopnosti policejních psů identifikovat individuální pachy osob. Testování probíhalo v období ledna až října 2013 a účastnilo se jej 22 psů se speciálním výcvikem. O provedeném testování byla vyhotovena Zpráva, z níž plyne, že chybovost je natolik vysoká, že využitelnost MPI, pokud je prováděna za tehdy platných podmínek dle pokynu č. 9 (viz výše) jako důkazního prostředku, je prakticky vyloučena. Ze Zprávy se podává, že psi jsou při provádění pachové identifikace ovlivňování zejména změnami v chování psovoda (dochází k tzv. clever Hans efektu) a jako nežádoucí se proto ukázalo, byl-li psovod informován o dalších okolnostech případu, neboť svým chováním mohl psa nevědomky ovlivnit. Na základě uvedené Zprávy i vlastního šetření aplikační praxe MPI ze strany Policejního prezidia byl proto dne 28. 12. 2017 přijat nový pokyn policejního prezidenta č. 313 o pachové identifikaci osob. Těžiště argumentace stěžovatele v návrhu na povolení obnovy řízení tedy spočívalo v nepoužitelnosti MPI v jeho trestní věci, protože MPI nebyla provedena dle nejnovějších vědeckých poznatků. S touto argumentací se prý však krajský a následně i vrchní soud náležitě nevypořádaly a k námitkám stěžovatele pouze uvedly, že metodika a Zpráva, na niž stěžovatel poukazuje, nebyla vyhotovena na podkladě zkoumání policejních psů. Toto tvrzení obecných soudů je však nepravdivé, přičemž stěžovatel neměl možnost se s tímto názorem krajského soudu seznámit dříve, než při rozhodnutí o zamítnutí jeho návrhu na povolení obnovy řízení.
5. Stěžovatel tvrdí, že i pokud by byla MPI nadále udržitelná, nově předkládané důkazy zpochybňují minimálně kvalitu jejího provedení v původním trestním řízení. MPI v jeho trestní věci byla provedena způsobem, kdy nebyl vyloučen zmiňovaný clever Hans efekt. Při prvotní komparaci pachů byla totiž zjištěna shoda pachu stěžovatele pouze v jednom případě a komparace byla provedena pouze jedním psem vždy za přítomnosti jediného psovoda, který znal pozici vzorku, bez verifikace psem jiným, a byla provedena v okamžiku, kdy byl stěžovatel v podstatě jediným podezřelým. Takový postup by při aplikaci nyní účinného pokynu policejního prezidia č. 313 nebyl akceptovatelný. Přes veškerou uváděnou argumentaci však obecné soudy stěžovatelův návrh na obnovu řízení zamítly, a to s odůvodněním, že nové vědecké poznatky stran MPI předkládané stěžovatelem krajský soud zná již z jiných trestních věcí, přičemž ani jednou nezapříčinily povolení obnovy řízení. Vrchní soud má k novým poznatkům ohledně MPI již ustálenou judikaturu, a proto setrvává na svých právních úvahách a závěrech a předmětnou metodiku nadále nepovažuje za nové vědecké poznatky, nýbrž pouze za jeden z možných pohledů na MPI a za této situace ji nelze zobecňovat a obecně aplikovat. S takovým odůvodněním však stěžovatel nesouhlasí. Podle něj soudy vyslovily mylný závěr, že předkládané důkazy nejsou novými vědeckými poznatky a že neskýtají žádný potenciál, že by na jejich základě mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, čímž byl stěžovatel zbaven možnosti znovuprojednání jeho trestní věci. Proto žádá, aby byla napadená rozhodnutí zrušena.
6. Ústavní soud předně připomíná, že podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [obdobně např. nález ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. Toto řízení z důvodu potřeby co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz nález ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193); obdobně dále usnesení ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1364/10 a obdobně také např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, č. 50178/99, odst. 56]. Pro rozhodování o obnově řízení jsou významné takové skutečnosti nebo důkazní prostředky, kterými jsou zpochybňovány usvědčující důkazy provedené v původním řízení. Hodnocení předložených důkazů nesmí přesahovat rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz sám, anebo ve spojení s již provedeným dokazováním by mohl přivodit změnu rozhodnutí. Výsledkem hodnocení nemůže a nesmí být nové, změněné skutkové zjištění. Skrze uvedené hodnocení je třeba dosáhnout "pouze" určitého stupně pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro očekávání, že změna rozhodnutí je možná. Toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Pokud by bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota v tomto směru) o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, je namístě rozhodnout o povolení obnovy [viz nálezy sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343), sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. 7. 2009 (N 174/54 SbNU 193) a zejména stanovisko pléna ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. V obecné rovině lze k metodě vědeckého zkoumání pachových stop uvést následující. I když se způsoby provedení metody pachové identifikace v detailech v různých zemích odlišují, jedno mají společné - cílem je určit, že individuální pach podezřelého/obviněného se nachází na místě činu, nebo na věcech, které se spácháním činu skutkově souvisí. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi použití pachových stop jako nepřímého nebo také podpůrného důkazu připouští, resp. obecnou věrohodnost samotného důkazu pachovou zkouškou nezpochybňuje. Stejně tak ale připomíná, že na základě tohoto důkazu je obecně možno dospět pouze k závěru, že se určitá osoba v blíže neurčené době s největší pravděpodobností nacházela na určitém místě. Nelze tedy pouze z něj jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že se taková osoba dopustila trestného činu, který se na daném místě stal [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), sp. zn. II. ÚS 90/04 ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 2168/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 82/49 SbNU 185) a sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293)]. Výsledek metody pachové identifikace je typickým nepřímým důkazem, který potvrzuje skutečnost, že se určitá fyzická osoba dostala do kontaktu s předmětem, z něhož byla stopa sejmuta, nikoli že určitá osoba přímo spáchala trestný čin. Musí tedy existovat další skutečnosti, které vytvoří uzavřený řetěz důkazů, resp. nesmí existovat žádná jiná reálná možnost, že by se činu mohl dopustit někdo jiný než osoba obviněná. Jinak řečeno, aby důkaz pachovou identifikací byl dostačující, je třeba, aby tento důkaz nebyl pro uznání viny důkazem jediným, osamoceným (blíže k podmínkám ústavně konformního použití MPI v trestním řízení viz nález ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15).
8. Na základě výše uvedeného se jeví tvrzení stěžovatele stran pochybení soudů při zamítnutí jeho návrhu na povolení obnovy řízení z ústavněprávního hlediska jako neopodstatněné. Stěžovatel za nové skutečnosti soudu dříve neznámé v návrhu na povolení obnovy řízení označil nové vědecké poznatky stran MPI, které se promítly do následně nově přijatého pokynu policejního prezidia, kterým byl upraven postup při provádění pachové identifikace osob. S touto námitkou se však řádně vypořádal již krajský soud, který především odkázal na ustálenou rozhodovací praxi vrchního soudu (viz str. 2 - 3 napadeného usnesení krajského soudu), podle níž význam předkládaných odborných zkoumání a navozené změny v postupech pachové komparace nemohou být důvodem k hodnocení původního dokazování jako nehodnověrné. Vrchní soud navíc opakovaně u obdobných případů neshledal posuzovanou metodiku za obsahující nové vědecké poznatky, nýbrž za jeden z možných pohledů na MPI (srov. odst. 11 napadeného usnesení vrchního soudu), přičemž tento jeho závěr byl akceptován rovněž Ústavním soudem (viz usnesení IV. ÚS 878/19 ze dne 23. 4. 2019). Při dovození tohoto řádně zdůvodněného závěru, že se jedná jen o jeden z možných pohledů na MPI, je pak již teoretizování o naplnění zákonných důvodů pro obnovu řízení nadbytečné, neboť jiný možný pohled na MPI by nemohl ani potenciálně zapříčinit změnu pravomocného rozhodnutí.
9. Nadto obecné soudy v nyní projednávané věci správně dovodily, že změna pokynu policejního prezidia (až po pravomocném skončení trestní věci stěžovatele), která se odvíjí od nové metodiky a Zprávy, na niž stěžovatel poukazoval v návrhu na povolení obnovy řízení i v ústavní stížnosti, nemůže sama o sobě zvrátit původní rozhodnutí o vině stěžovatele, neboť to se opírá o uzavřený řetězec nepřímých důkazů, nikoliv pouze o pachovou identifikaci, jak stěžovatel nesprávně dovozuje. Závěr o vině stěžovatele byl totiž v původním řízení opřen o celou řadu nepřímých důkazů, zejména o svědecké výpovědi, o analýzu výpisu telekomunikačního provozu a i o právě rozporovanou pachovou identifikaci, která byla provedena v souladu s tehdejšími interními pokyny policejního prezidia (viz rozsudek krajského soudu ve věci samé ze dne 22. 7. 2017, č. j. 2 Tm 2/2017-1489). Z tehdy provedené pachové identifikace je navíc patrné, že ta byla prováděna v momentě, kdy stěžovatel rozhodně nebyl jediným podezřelým ve věci, resp. v souvislosti se spáchanou vraždou byly prověřovány i pachové vzorky dalších osob (viz str. 39 odsuzujícího rozsudku ve věci samé, č. l. 1527), přičemž u všech těchto dalších osob (na rozdíl od stěžovatele) byl výsledek srovnání otisku pachové stopy na místě činu s jejich pachovým vzorkem negativní.
10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. O návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož mu vyhověl fakticky.
11. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem Podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze totiž tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nikoliv za situace, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu