ECLI:CZ:US:2020:3.US.1604.20.1
sp. zn. III. ÚS 1604/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného JUDr. Danielem Chamrádem, advokátem se sídlem K Hutím 665/5, Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2020 sp. zn. 61 To 149/2020 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování - Odboru obecné kriminality, 8. oddělení ze dne 10. prosince 2019 č. j. KRPA-244964-839/TČ-2018-000078, za účasti Městského soudu v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování - Odboru obecné kriminality, 8. oddělení, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4 odst. 1, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování - Odboru obecné kriminality, 8. oddělení (dále jen "policejní orgán") bylo rozhodnuto, že podle §77b odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů ("trestní řád"), v souladu s ustanovením §79a odst. 1 tr. řádu, se mění důvody zajištění u věci osobního automobilu (v odůvodnění rozhodnutí konkretizovaného), jehož majitelem je stěžovatel, dříve zajištěného jako věci důležité pro trestní řízení podle §77b odst. 1 písm. a) tr. řádu, na důvod dle §77b odst. 1 písm. c) tr. řádu, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že věc je výnosem z trestné činnosti.
3. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. března 2020 č. j. 61 To 149/2020 byla stěžovatelova stížnost proti usnesení policejního orgánu zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel především namítá nedostatečnost odůvodnění usnesení policejního orgánu. Závěr policejního orgánu, že předmětný automobil je výnosem z trestné činnosti, není konkrétně podložený. Policejní orgán jmenovitě neobjasnil, proč se domnívá, že zajištěná věc byla pořízena z prostředků pocházejících z trestné činnosti. Vlastní majetkový profil stěžovatele je pouhý sumář údajů, dílem chybných a v zásadních ohledech neúplných, s omezenou vypovídací hodnotou. Před rozhodnutím policejního orgánu o změně důvodu zajištění nebyla stěžovateli dána možnost se k sestavenému majetkovému profilu vyjádřit. Zjištěné informace policejní orgán nijak nehodnotil, prvek analýzy v odůvodnění zcela chybí. Ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu stěžovatel poukazoval na absenci skutečného hodnocení jeho majetkových poměrů policejním orgánem, na neúplnost a chybnost majetkového profilu, přičemž poskytl odvolacímu orgánu vlastní analýzu majetkových poměrů. Pokud by se orgán činný v trestním řízení skutkovou stránkou věci řádně zaobíral, musel by zjistit, že životní úroveň stěžovatele koresponduje s jeho legálními příjmy a úvahy o existenci výnosu z trestné činnosti a potřebě jeho zajištění nemají opodstatnění. Chyby v údajích činí výdaje vizuálně nadhodnocenými oproti reálnému stavu, zatímco některé příjmy chybí. Se stížnostní argumentací stěžovatele se městský soud v napadeném usnesení nikterak nevypořádal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
8. Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je zasaženo do dispozičního práva dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na takováto rozhodnutí kladeny z pohledu ústavněprávního: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 379/03; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou rovnováhu mezi požadavkem veřejného zájmu, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za protiústavní zásah do jeho vlastnických práv (srov. usnesení ze dne 4. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 369/03, ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03 nebo ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 700/19).
9. Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07). Kromě toho, i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v soustavě orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že není-li zajištění pro účely trestního řízení již nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez podnětu.
10. Zajištění lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen. Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.
11. Všechny výše uvedené podmínky, posuzovány s přihlédnutím k možnostem stěžovatele dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě, jsou v dané věci dle Ústavního soudu splněny. Napadená rozhodnutí zákonný podklad nepostrádají. Rozhodováno je přitom orgány k tomu trestním řádem určenými. Stejně tak Ústavní soud ve věci neshledal existenci svévole, neboť rozhodnutí jsou opřena o dostatečné množství konkrétních skutečnostní. Jde-li o přiměřenost, pak ani v tomto směru neshledal Ústavní soud jakékoliv pochybení.
12. Ústavní soud nemá za to, že by odůvodnění napadených usnesení byla nedostatečná, že by svědčila o libovůli v rozhodování, která by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Napadené usnesení policejního orgánu je velmi podrobně odůvodněno, přičemž sám popis skutkových okolností případu v rozhodnutí má vypovídací hodnotu. Stejně tak odůvodnění napadeného usnesení městského soudu jeví se být dostatečným, když stěžovatelem uplatněné námitky soud reflektoval, avšak nepřisvědčil jim. Vzhledem k aktuální fázi dané trestní věci je přitom ústavně souladné, že orgány činné v trestním řízení (včetně stížnostního soudu) neprovedly žádné obsáhlé dokazování a svá rozhodnutí opírají toliko o prvotní poznatky. To však k ústavně konformnímu využití institutu zajištění podle §79a tr. řádu postačuje. Teprve v dalších fázích řízení (kupř. při řešení pozdějšího návrhu na zrušení zajištění) budou mít orgány činné v trestním řízení povinnost reagovat na stěžovatelem vznesené námitky podrobněji a svůj postup odůvodnit obsáhlejším souborem důkazů a zjištěných skutečností. Požadavky stěžovatele na obsah a podrobnosti jejich odůvodnění proto lze mít v tuto chvíli za přemrštěné.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu