ECLI:CZ:US:2020:3.US.1709.20.1
sp. zn. III. ÚS 1709/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva zahraničních věcí, se sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Bělehradská 77, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, č. j. 21 Cdo 466/2019-407, a výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018, č. j. 62 Co 355/2016-341, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu - k aktivní legitimaci státu, resp. za něj jednajícího státního orgánu k podání ústavní stížnosti v případě právních vztahů, v nichž stát nevystupuje ve "vrchnostenské" pozici nositele veřejné moci srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 20/15 ze dne 19. 7. 2016 (N 127/82 SbNU 61), body 45-48; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 8. 4. 2016, č. j. 17 C 37/2014-164, bylo v řízení o návrhu žalobce L. A. Rahmana, určeno, že jeho pracovní poměr ke stěžovatelce trvá (výrok I.). Dalšími výroky byly zamítnuty žalobcem uplatněné nároky na náhradu mzdy a škody na zdraví a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
4. K odvolání obou účastníků ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č. j. 62 Co 355/2016-223, změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že se žaloba na určení trvání pracovního poměru zamítá. Městský soud totiž dovodil, že mezi účastníky nevznikl pracovní poměr, neboť v řízení nebyla prokázána totožnost žalobce, a tedy nebylo zřejmé, že se jednalo o stejnou osobu, která se stěžovatelkou uzavírala pracovní smlouvy.
5. Tento rozsudek byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2017, č. j. 21 Cdo 2676/2017-292. Dovolací soud městskému soudu vytkl, že svůj závěr o nedostatku totožnosti žalobce založil na odlišném hodnocení důkazů, aniž by však tyto důkazy sám provedl v odvolacím řízení.
6. Městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, proto zopakoval a doplnil důkazní řízení, přičemž v ústavní stížností napadeném rozsudku uzavřel, že "žalobce tak, jak je označen v žalobě, je totožný s osobou, která 1. 9. 1994 uzavřela se [stěžovatelkou] pracovní poměr na dobu určitou do 30. 11. 1994, který poté byl pracovní smlouvou ze dne 1. 12. 1994 změněn na pracovní poměr na dobu neurčitou." Městský soud následně potvrdil (výrok I.) závěr obvodního soudu, že tento pracovní poměr nebyl ke dni vydání ústavní stížností napadeného rozsudku rozvázán, a tedy nadále trval. Ve zbývající části pak rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.).
7. Tento rozsudek stěžovatelka napadla dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
8. Stěžovatelka v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv uvádí obdobnou argumentaci, kterou předkládala již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž uvádí, "že se v případě žalobce a osoby tehdejšího lokálního zaměstnance zastupitelského úřadu v Baghdádu nejedná o tutéž osobu." Městskému soudu vytýká, že v rozporu se závazným právním názorem dovolacího soudu rezignoval na provedení pro věc zásadního důkazu, tj. výpovědi svědkyně PhDr. E. Filipi, tehdejší velvyslankyně České republiky v Iráku, čímž ovšem stěžovatelku připravil o možnost prokázat tvrzení ohledně identifikace (a aktivní žalobní legitimace) žalobce.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně konformně, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání či odvolání, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv, přičemž v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
11. Pokud stěžovatelka zpochybňuje postup a závěr městského soudu učiněný v rámci procesu dokazování, a to ve smyslu, že nebyla prokázána totožnost žalobce, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, lze-li usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní projednávané věci dle Ústavního soudu nenastal.
12. Obecné soudy totiž podle názoru Ústavního soudu při svém rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Na postupu a rozhodnutí obecných soudů tak Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah. Obecné soudy totiž při zohlednění skutkových okolností nyní projednávaného případu dostatečně vyložily, proč nevyhověly argumentaci stěžovatelky, a naopak daly za pravdu stanovisku žalobce. Z podání stěžovatelky je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci.
13. Z napadeného rozhodnutí městského soudu je dostatečně patrné, z jakých důkazů vyvodil své skutkové závěry o totožnosti žalobce (srov. rozsudek městského soudu, body 27-29). Městský soud zopakoval výslech svědka P. Malého, doplnil dokazování výslechem svědka A. Aleida a protokolem o výpovědi svědka P. Mrázka, když tento svědek již nemohl být v odvolacím řízení vyslechnut, neboť v mezidobí zemřel. Odvolací soud dále provedl důkazy listinami (sdělení Ministerstva zahraničních věcí a prohlášení palestinského velvyslance). Jestliže tedy městský soud dospěl ve shodě s obvodním soudem k závěru, že žalobce je osobou identickou se zaměstnancem, který v roce 1994 uzavřel se stěžovatelkou předmětné pracovní smlouvy, Ústavní soud nehodlá - a s ohledem na shora předestřené obecné pravidlo nepřehodnocování důkazů ani nemůže - cokoliv zpochybňovat, neboť tento skutkový závěr má dostatečnou oporu v provedeném dokazování.
14. Ústavní soud proto nepřisvědčil ani názoru stěžovatelky, že městský soud zatížil ústavní stížností napadené rozhodnutí deficitem, který je v judikatuře zdejšího soudu setrvale označován jako "opomenutý důkaz". Jak totiž vyplývá z předchozích úvah, skutkový závěr o totožnosti žalobce je podpořen vícero důkazy, přičemž městský soud se adekvátním způsobem vypořádal rovněž s námitkami stěžovatelky poukazujícími na odchylky a rozdílnosti ve jménu a datu narození žalobce. Nelze rovněž přehlédnout, že výpověď svědkyně PhDr. E. Filipi, jež byla provedena v řízení před obvodním soudem a jejíhož znovuprovedení v odvolacím řízení se nyní stěžovatelka dovolává, sice totožnost žalobce jednoznačně nepotvrdila, současně však koresponduje se závěrem obecných soudů, neboť svědkyně v průběhu výpovědi identifikovala žalobce z fotografie s konstatováním, že "typově by to mohl být on".
15. Lze tedy uzavřít, že stěžovatelkou předestřená oponentura rozhodnutí obecných soudů nemá přesah do ústavní roviny, jenž by zakládal důvod pro kasační intervenci Ústavního soudu.
16. Protiústavnost Ústavní soud neshledal konečně ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji viz též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - včetně vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což ovšem nebylo v posuzované věci splněno.
18. Ze shora řečených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu