ECLI:CZ:US:2020:3.US.1723.20.1
sp. zn. III. ÚS 1723/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky City TAXI OSTRAVA, z.s. se sídlem Tyršova 1250/6, Ostrava, zastoupené JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Preslova 9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2020, č. j. 3 As 202/2018-25, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že statutární město Ostrava jako žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 11. 2014, č. j. SMO/415052/14/ÚHAaSŘ/St, zamítlo odvolání stěžovatelky jako žalobce a potvrdilo rozhodnutí Úřadu městského obvodu Moravská Ostrava (jako stavebního úřadu) ze dne 28. 7. 2014, č. j. MOaP/46696/14/OSŘP1/Šp, jímž bylo stěžovatelce nařízeno odstranit stavbu jejího blíže specifikovaného dispečinku. Následnou žalobu stěžovatelky podanou proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Ostravě zamítl rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 22 A 4/2015-58. Nyní napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta i posléze stěžovatelkou podaná kasační stížnost.
3. Stěžovatelka ve velmi lakonicky pojaté ústavní stížnosti, rezignující na hlubší (natožpak ústavněprávní) argumentaci obecně uvádí, že správní orgány v její věci nerespektovaly ustanovení §2 odst. 4 správního řádu, podle něhož platí, že "[s]právní orgán dbá, aby [jím] přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly". Nadto správní soudy ve svých rozhodnutích podle stěžovatelky odkazovaly na judikaturu (konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 26 Cdo 781/2013 a na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2005, č. j. 1 Afs 38/2004-140), která na případ stěžovatelky vůbec nedopadá a v tomto ohledu jsou proto rozhodnutí správních soudů nepřezkoumatelná. V řízení rovněž nebylo vůbec přihlédnuto ke smluvním závazkům, které má stěžovatelka i statutární město Ostrava ke společnosti AMÁDEUS Real, a. s.
4. Pro lepší pochopení podstaty sporu považuje Ústavní soud za vhodné dodat, že stavba dispečinku stěžovatelky stojí na pozemku, který chce statutární město Ostrava prodat právě společnosti AMÁDEUS Real, a. s. Proto statutární město Ostrava po stěžovatelce požaduje, aby stavbu odstranila. Stěžovatelka ale odkazuje na smlouvu, již uzavřela také se společností AMÁDEUS Real, a. s. a podle níž může dispečink užívat až do okamžiku oznámení ze strany jmenované akciové společnosti s tím, že tato sama stavbu dispečinku následně odstraní a stěžovatelce zajistí náhradní prostory pro její další činnost. Tuto smluvní provázanost prý však správní soudy a správní orgány odmítají zohlednit a nutí stěžovatelku, aby budovu dispečinku, jako dočasnou stavbu, odstranila, neboť povolení k jejímu užívání stěžovatelce již vypršelo a nebylo prodlouženo.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. K vlastní argumentaci stěžovatelky uvádí Ústavní soud následující.
9. V prvé řadě je nutno k argumentaci stěžovatelky poznamenat, že tato poněkud přehlíží základní myšlenkové východisko správních orgánů a správních soudů, totiž že povinnost uloženou stěžovatelce veřejnoprávním rozhodnutím (zde povinnost odstranit dočasnou stavbu, neboť stěžovatelce vypršela platnost povolení k jejímu užívání) nelze přenášet na jiný soukromoprávní subjekt soukromoprávní smlouvou. V daném případě proto stěžovatelka nemůže reálně očekávat, že správní orgány budou splnění povinnosti uložené jejich rozhodnutím stěžovatelce vymáhat po jiném soukromoprávním subjektu, případně budou dokonce s vymáháním takové povinnosti vyčkávat do okamžiku, který si stěžovatelka a společnost AMÁDEUS Real, a. s. smluvily. Důvodem pro opačný (a stěžovatelkou chtěný) postup nemůže být sám osobě ani veřejný zájem ve smyslu §2 odst. 4 správního řádu, na nějž stěžovatelka sice opakovaně odkazuje, ale v ústavní stížnosti byť jedinou větou nenaznačuje, v čem by onen veřejný zájem nebo okolnosti případu, jak uvádí citované ustanovení správního řádu, měly být v její věci vlastně naplněny.
10. Relevantní konečně není ani tvrzení stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí z důvodu odkazu na údajně nepřiléhavou judikaturu Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu. To už jen proto, že i podle Ústavního soudu uvedená rozhodnutí na nyní posuzovaný případ přiléhavá jsou. Ve věci stěžovatelky sice skutečně nejde o práva a povinnosti plynoucí ze stavebního povolení pro vestavbu výtahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 781/2013) ani o postoupení pohledávky odpovídající ekvivalentu celního dluhu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 Afs 38/2004-140), na druhou stranu pro demonstraci principu, jež správní orgány a správní soudy na věc stěžovatelky aplikovaly a který se ve svých rozhodnutích snažily vysvětlit (nemožnost soukromoprávní smlouvou přenášet veřejnoprávním rozhodnutím stanovená práva a povinnosti) jsou uvedená soudní rozhodnutí zcela adekvátní.
11. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu