ECLI:CZ:US:2020:3.US.1736.20.1
sp. zn. III. ÚS 1736/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bohumily Mášové, zastoupené JUDr. Petrem Živnůstkou, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, č. j. 25 Cdo 3570/2019-189, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, č. j. 25 Co 346/2018-148, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 8. 2018, č. j. 13 C 164/2017-120, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. Postačí proto uvést, že předmětem řízení byla náhrada újmy na zdraví, k níž došlo v souvislosti s napadením žalobkyně I. Suché beranem z chovu a ve vlastnictví stěžovatelky.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, v záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelce (žalované) uložena povinnost zaplatit žalobkyni jako náhradu vytrpěné bolesti a ztížení společenského uplatnění částku 479 323 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dalšími výroky bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 218 229 Kč s příslušenstvím, a náhradě nákladů řízení.
4. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil prvoinstanční rozhodnutí ve výroku I. tak, že se žaloba co do úroku z prodlení z částky 479 323 Kč od 28. 6. 2017 do 31. 7. 2017 zamítá, neboť úrok z prodlení bylo možné žalobkyni přiznat až od 1. 8. 2017, jinak jej v tomto výroku potvrdil.
5. Tento rozsudek stěžovatelka napadla dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
6. Stěžovatelka v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv uvádí obdobnou argumentaci, kterou předkládala již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž uvádí, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by útočícím beranem byl beran v jejím vlastnictví. Je toho názoru, že důkazy byly obecnými soudy hodnoceny jednostranně a tendenčně v její neprospěch, přičemž nebylo přihlédnuto k důkazům svědčícím o odlišném průběhu skutkového děje, jenž by její odpovědnost vylučoval. Stěžovatelka dále poukazuje na rozpory ve svědeckých výpovědích. Uzavírá, že v daném případě došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, kterýžto rozpor nenapravil ani Nejvyšší soud.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně konformně, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil okresní soud v řízení o žalobě na zaplacení shora uvedené částky z titulu náhrady újmy na zdraví, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv, přičemž v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
9. Pokud stěžovatelka zpochybňuje postup a závěry okresního a krajského soudu v rámci procesu dokazování, a to ve smyslu nedostatečného prokázání, že by útočící beran byl v jejím vlastnictví, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, lze-li usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní projednávané věci dle Ústavního soudu nenastal, a to navzdory odlišnému názoru stěžovatelky.
10. Obecné soudy totiž podle názoru Ústavního soudu při svém rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Na postupu a rozhodnutí obecných soudů tak Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah. Obecné soudy totiž při zohlednění skutkových okolností nyní projednávaného případu dostatečně vyložily, proč nevyhověly argumentaci stěžovatelky a dovodily, že v daném případě byla žalobkyni způsobena újma na zdraví v důsledku útoku berana ve vlastnictví stěžovatelky. Z předložené ústavní stížnosti je naopak zřejmé, že stěžovatelka zaměňuje právo na spravedlivý proces s neexistujícím právem na úspěch ve věci.
11. Z napadených rozhodnutí okresního a krajského soudu totiž dostatečně vyplývá, z jakých důkazů obecné soudy dovodily skutkový závěr, že újma byla způsobena právě beranem ve vlastnictví stěžovatelky (srov. rozsudek krajského soudu, bod 27). Jak výstižně shrnul krajský soud (srov. rozsudek krajského soudu, bod 9), za podstatné lze považovat výpovědi žalobkyně a dvou svědků, kteří byli přítomni incidentu, berana viděli a shodli se na jeho stáří, z čehož již nalézací soud vylučovací metodou dovodil, že se muselo jednat o berana ve vlastnictví stěžovatelky (jiný v úvahu přicházející beran byl totiž mnohem mladší). Jestliže se navíc oba svědci shodli, že útočícího berana natlačili dírou v plotě na pozemek ve vlastnictví stěžovatelky a jejího manžela, kde také zůstal, muselo se skutečně jednat o stěžovatelčina berana, neboť pokud by takto byl natlačen na jejich pozemek cizí beran, jednoduše řečeno by zde byl vedle ostatních stěžovatelčiných ovcí nadpočetný, což ovšem stěžovatelka v řízení před obecnými soudy netvrdila. Ústavní soud proto na závěru, že újma byla způsobena beranem ve vlastnictví stěžovatelky, nehodlá - a s ohledem na shora předestřené obecné pravidlo nepřehodnocování důkazů ani nemůže - cokoliv zpochybňovat, neboť tento skutkový závěr má dostatečnou oporu v provedeném dokazování.
12. Lze tedy uzavřít, že stěžovatelkou předestřená oponentura rozhodnutí obecných soudů nemá přesah do ústavní roviny, jenž by teprve zakládal důvod pro kasační intervenci Ústavního soudu.
13. Protiústavnost Ústavní soud neshledal konečně ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji viz též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - včetně vymezení důvodu jeho přípustnosti, což ovšem nebylo v posuzované věci splněno.
15. Ve vztahu k poslednímu argumentu stěžovatelky, týkajícímu se rozhraničení mezi otázkami skutkovými a právními, uplatněnými v dovolání, Ústavní soud, jak správně uvádí stěžovatelka, skutečně v minulosti potvrdil, že rozdíl mezi těmito otázkami nemusí být zcela zřejmý, a proto konstatoval, že zjistí-li dovolací soud, že dovolatel uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou, tuto skutečnost nelze mít za vadu dovolání spočívající v tom, že toto vůbec neobsahuje vymezení důvodu dovolání ve smyslu §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Způsobilý dovolací důvod totiž může založit i otázka skutková, je-li namítáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod dovolatele rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014 (N 231/75 SbNU 581), usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541) a zejména pak odst. 54 a násl. stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.)].
16. S ohledem na východiska rozhodování obecných soudů předestřená výše ovšem musí Ústavní soud zopakovat, že v nyní projednávané věci stěžovatelka podmínky přípustnosti dovolání ve svém podání dostatečně nevymezila. Ve stěžovatelčině případě totiž není zjevná jakákoliv skutková otázka, která by znamenala porušení jejích základních práv a svobod. Jak plyne z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka v dovolání pouze pokračovala s polemikou se skutkovými závěry přijatými obecnými soudy a snažila se tak zvrátit pro ni nepříznivý výsledek dosavadního průběhu řízení. Takovému postupu však Ústavní soud ústavní ochranu přiznat nemůže.
17. Ze shora řečených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu