ECLI:CZ:US:2020:3.US.1739.20.1
sp. zn. III. ÚS 1739/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené Mgr. Jiřím Adamcem, advokátem, sídlem Za Poštou 112, Veselí nad Moravou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2020 č. j. 30 Cdo 2538/2019-106, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2019 č. j. 11 Co 13/2019-95 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. ledna 2018 č. j. 42 C 100/2017-71, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 31. 1. 2018 č. j. 42 C 100/2017-71 zamítl žalobu, aby vedlejší účastnice řízení (žalovaná) byla povinna zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku ve výši 80 000 Kč (výrok I), které se domáhala z titulu náhrady za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s nepřiměřenou dobou soudního řízení o určení otcovství a úpravu poměrů k nezletilé dceři. Dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. 3. 2019 č. j. 11 Co 13/2019-95 potvrdil rozhodnutí obvodního soudu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 4. 2020 č. j. 30 Cdo 2538/2019-106 odmítl, neboť z něj nešlo dovodit, v čem stěžovatelka spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jakož i dovolací důvod (§241a odst. 2 o. s. ř.), pročež dovolání trpělo vadami, jež nebyly ve lhůtě [§241b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] odstraněny a pro něž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Domnívá se, že délka původního řízení o určení otcovství byla skutečně nepřiměřená (řízení u nalézacího soudu trvalo víc než 4 roky). Nejvyššímu soudu vytýká, že neposoudil konkrétní okolnosti případu a neporovnal je s požadavkem na přiměřenost délky soudního řízení. Připouští, že v dovolání nevyjádřila přípustnost dovolání citací konkrétních rozhodnutí, avšak její slovní popis dovolací otázky byl jednoznačný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto pro existenci vad, neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti a tuto obligatorní náležitost nebylo možno zjistit ani z jeho obsahu. Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti sice napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale v podstatě žádnou argumentaci (kromě toho, že Nejvyšší soud neposoudil konkrétní okolnosti případu a neporovnal je s požadavkem na přiměřenost délky soudního řízení), natož relevantní argumentaci ústavněprávní proti němu neuplatňuje. Ústavní soud se proto omezí na stručné konstatování, že postup Nejvyššího soudu byl v souladu s procesními předpisy. Neuvedla-li stěžovatelka, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel její dovolání odmítnout pro existenci vad.
9. V této souvislosti Ústavní soud uvádí (jak ostatně připomenul i Nejvyšší soud), že požadavky na dovolání, včetně zákonem stanovené náležitosti vymezit předpoklad jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř., plynou přímo ze zákona (§241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladu jeho přípustnosti, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3 věta první, §243b o. s. ř.), resp. do uplynutí lhůty, jež byla dovolateli stanovena pro splnění podmínky zajištění právního zastoupení. Jak Ústavní soud naznal např. v usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), nevymezí-li stěžovatel i přes právě uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti, nelze odmítnutí jeho dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků. Obdobný právní názor zaujal Ústavní soud i ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905). Daný zákonný postup přitom stěžovatelka, navzdory povinnému právnímu zastoupení, nerespektovala, pročež musí po právu snášet důsledky s tím spojené. V této části je tedy třeba ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Dále se Ústavní soud zabýval ústavní stížností proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že nepodala-li stěžovatelka řádné dovolání, nevyčerpala tak všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; viz i shora uvedené stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), neboť odmítnutí dovolání pro absenci vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proto v části, v níž stěžovatelka napadá rozsudek městského soudu a obvodního soudu, nepřípustná a neschopná tak byť jen "kvazimeritorního" posouzení a bylo třeba ji odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu