ECLI:CZ:US:2020:3.US.1763.20.1
sp. zn. III. ÚS 1763/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Sokolovská 6234/64, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2020, č. j. 5 To 490/2019-1698, a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 10. 2019, č. j. 80 T 130/2011-1682, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud"), jimiž byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení, neboť má za to, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny.
2. Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 21. 1. 2014, č. j. 80 T 130/2011-1490, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 11. 4. 2014, sp. zn. 5 To 76/2014, uznán vinným ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák."), přečinu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a dvou trestných činů pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. Za shora uvedené trestné činy mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let a současně mu byla uložena povinnost k náhradě škody.
3. Následně stěžovatel požádal o povolení obnovy řízení, přičemž jeho návrh směřoval proti odsouzení toliko za úvěrový podvod vč. výroku o náhradě škody. V tomto návrhu se domáhal potvrzení, že jeho obhajoba byla v původním řízení věrohodná. V nyní projednávané ústavní stížnosti argumentuje, že se od dob jeho pravomocného odsouzení úroveň dokazování v trestních věcech navýšila a nazíráno nynější optikou by důkazní situace z původního řízení nepostačovala k jeho odsouzení. Domnívá se totiž, že v původním řízení nedošlo k náležitému zjištění skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Stěžovatel ničeho nenamítá proti popisu skutkového děje; obecné soudy prý však v původním řízení nevzaly v potaz, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu nebyl prokázán jeho úmysl. V této souvislosti namítá, že nikdy nechtěl poškozené uvést v omyl a vše co činil, činil v dobré víře, že se jedná o lukrativní a objemný velkoobchod, avšak doplatil na svoji vlastní důvěřivost a neopatrnost. O nedostatku volní složky na straně stěžovatele rovněž svědčí skutečnost, že stěžovatel z trestné činnosti neprofitoval a neměl z ní jakýkoliv zisk, což je v logickém rozporu s kvalifikací trestného činu jako úvěrového podvodu. Orgány činné v trestním řízení se ovšem těmito okolnostmi případu vůbec nezabývaly a šetřily pouze verzi v neprospěch stěžovatele. V obnoveném řízení by navíc mohli být vyslechnuti noví svědci, kteří by s ohledem na promlčení jejich vlastní trestní odpovědnosti již mohli k věci vypovídat, aniž by porušili zásadu zákazu sebeobviňování. Nové skutečnosti a důkazy tedy potvrzují absenci úmyslu na straně stěžovatele způsobit poškozeným majetkovou škodu a naopak prokazují, že stěžovatel byl do trestné činnosti vmanipulován jinými osobami, které jen zneužily jeho důvěřivosti a neopatrnosti.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ústavní soud připomíná, že podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [obdobně např. nález ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. Toto řízení z důvodu potřeby co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz nález ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193); obdobně dále usnesení ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1364/10 a obdobně také např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, č. 50178/99, odst. 56]. Pro rozhodování o obnově řízení jsou významné takové skutečnosti nebo důkazní prostředky, kterými jsou zpochybňovány usvědčující důkazy provedené v původním řízení. Hodnocení předložených důkazů nesmí přesahovat rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz sám, anebo ve spojení s již provedeným dokazováním by mohl přivodit změnu rozhodnutí. Výsledkem hodnocení nemůže a nesmí být nové, změněné skutkové zjištění. Skrze uvedené hodnocení je třeba dosáhnout "pouze" určitého stupně pravděpodobnosti či důvodného předpokladu pro očekávání, že změna rozhodnutí je možná. Toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Pokud by bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota v tomto směru) o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, je namístě rozhodnout o povolení obnovy [viz nálezy sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343), sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. 7. 2009 (N 174/54 SbNU 193) a zejména stanovisko pléna ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
6. Stěžovatel za nové skutečnosti a důkazy soudu dříve neznámé v návrhu na povolení obnovy řízení označil aktivní jednání třetích osob ve skutkovém ději, přičemž toto jednání dle názoru stěžovatele dosáhlo trestněprávní intenzity, a současně byl prokázán majetkový prospěch těchto třetích osob, kdy tyto nové skutečnosti stěžovatele údajně vyviňují.
7. S touto námitkou se však řádně vypořádal již okresní soud, který shrnul, že stěžovatel v návrhu na povolení obnovy neuvedl žádné skutečně nové skutečnosti, které by soudu nebyly známy v původním dokazování. Třetí osoby, na jejichž jednání a majetkový prospěch ve svém návrhu stěžovatel poukazuje, totiž byly v původním řízení vyslechnuty a není důvodu jejich výslech nyní opakovat s odůvodněním, že by nyní, když je jejich trestní odpovědnost promlčená, snad vypovídaly cokoliv jiného (srov. odst. 11 napadeného usnesení okresního soudu a odst. 10 napadeného usnesení krajského soudu).
8. V souhrnu lze proto argumentaci stěžovatele v návrhu na povolení obnovy řízení i v nyní projednávané ústavní stížnosti označit za pouhé pokračování jeho původní obhajoby a polemiky s pro něj nepříznivým výsledkem trestního řízení. Takovéto námitky však nedosahují ústavněprávní relevance, jelikož aspirují pouze na přehodnocení závěrů učiněných obecnými soudy v předchozím řízení, což však není úloha Ústavního soudu.
9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu