ECLI:CZ:US:2020:3.US.1880.20.1
sp. zn. III. ÚS 1880/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GLOCIN LIMITED, se sídlem Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Manchester, 2 Pass Street, zastoupené Mgr. Tomášem Moryskem, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 61 To 238/2020, a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, 5. oddělení ze dne 10. 3. 2020, č. j. KRPA-77833-6/TČ-2020-000095, za účasti Městského soudu v Praze a Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 5. oddělení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství police hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 5. oddělení (dále jen "policejní orgán"), neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1, 4 Listiny.
2. V řízení předcházejícím nyní posuzované ústavní stížnosti zajistil policejní orgán napadeným usnesením podle ustanovení §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") finanční prostředky na blíže specifikovaném bankovním účtu vedeném u Podnikatelské družstevní záložny, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že tyto finanční prostředky jsou výnosem z trestné činnosti. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, která byla napadeným usnesením městského soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí městského soudu jí nebylo řádně doručeno, neboť městský soud doručoval do datové schránky advokátní kanceláře ARROWS a zřejmě nepostřehl, že v průběhu stížnostního řízení došlo na straně stěžovatelky ke změně zmocněnce. Zvolenému zmocněnci stěžovatelky, který navíc sepsal i odůvodnění stížnosti, o níž městský soud rozhodoval, tak do dne podání ústavní stížnosti nebylo napadené usnesení městského soudu platně doručeno. Stěžovatelka nicméně ctí lhůtu k podání ústavní stížnosti, kterou odvozuje od okamžiku doručení předchozímu zmocněnci.
4. Věcně pak namítá, že policejní orgán vydal napadené usnesení na základě trestního oznámení Ministerstva financí, a to aniž by předtím prováděl jakékoliv vlastní šetření. Policejní orgán vycházel z toho, že existuje důvodné podezření, že finanční prostředky jsou výnosem z trestné činnosti stěžovatelky, resp. za ní stojících fyzických osob, kdy tato měla spočívat zejména v soustavném páchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Tvrzený podvod měl spočívat v tom, že stěžovatelka vybírá bez povolení ČNB finanční prostředky od veřejnosti za účelem investice, avšak nestojí za ní žádný reálný produkt, který by byl způsobilý generovat příjem potřebný pro vyplácení investic vč. slíbeného zisku a celý obchodní model stěžovatelky je založený na výplatách stávajících investorů pouze z příjmu vkladů od nových hráčů. Tato tvrzení stěžovatelka považuje za lživá, když předložila dostatečnou dokumentaci, která měla tyto nesprávné závěry policejního orgánu vyvrátit.
5. Proti usnesení policejního orgánu proto podala stížnost, v níž namítala, že pro postup policejního orgánu podle ustanovení §79a odst. 1 tr. ř. nebyly splněny zákonné podmínky. Podle tohoto ustanovení je totiž možné realizovat zajištění věci jako výnosu z trestné činnosti pouze v případě, že "zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že věc je výnosem z trestné činnosti". Toto ustanovení nelze vnímat jako generální zmocnění orgánů činných v trestním řízení k zajišťování jakéhokoliv majetku. Policejní orgán podle stěžovatelky však informace získané od Ministerstva financí nijak neověřoval a další sám nezjišťoval. Takový postup je v rozporu s procesními předpisy. Navíc napadené usnesení policejního orgánu není řádně odůvodněno a jako takové je nepřezkoumatelné. Městský soud při zamítnutí podané stížnosti postupoval formalisticky a aniž by tento svůj krok řádně odůvodnil, když se omezil pouze na konstatování, že s postupem policejního orgánu i státního zastupitelství plně souhlasí, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 3071/08 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), který však dle mínění stěžovatelky špatně interpretoval. Uvedený nález totiž v žádném případě nelegitimizuje zajištění věcí při fatálním nedostatku informací, jak se nesprávně domnívá městský soud.
6. Stěžovatelka namítá, že orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování nepoměřovaly proporcionalitu mezi veřejným zájmem a zamýšleným účelem a mírou zásahu do subjektivních práv stěžovatelky. Nelze odhlédnout ani od faktu, že stěžovatelka v době zajištění vykonávala poměrně rozsáhlou a sofistikovanou výdělečnou činnost, jejímž základem jsou realizace jednotlivých investic. Zajištění veškerých finančních prostředků na jejím účtu v řádech několika desítek milionů korun, které jsou navíc určeny ke splnění závazků stěžovatelky v rámci její obchodní společnosti, je nutno vnímat jako zásah nanejvýš necitlivý, který je pro stěžovatelku s ohledem na předmět jejího podnikání likvidační. Takovou míru zásahu by bylo možné odůvodnit pouze tehdy, když by policejní orgán poté, co ve věci provedl vlastní šetření, dospěl k takřka nezpochybnitelnému závěru, že na straně stěžovatelky došlo ke spáchání trestného činu a finanční prostředky jsou jeho výnosem. Nic takového se však nestalo. Odnětí dispozice s takto citelnou výší finančních prostředků po delší dobu je citelným zásahem do základních práv stěžovatelky bez ohledu na to, že se nejedná o rozhodnutí definitivní.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti státního zastupitelství či obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další].
9. Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
10. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §78 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
11. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že policejní orgán - navzdory tvrzení stěžovatelky - svůj postup dostatečně logicky a přesvědčivě odůvodnil. Jakkoliv je třeba dát stěžovatelce za pravdu v tom ohledu, že policejní orgán vycházel především z obsahu trestního oznámení, neshledává na tomto postupu Ústavní soud cokoliv nezákonného či dokonce neústavního. Je totiž patrné, že policejní orgán disponoval celým spisovým materiálem, jehož součástí byla i smlouva o spolupráci, z níž bylo zjištěno, jakým způsobem probíhal modus operandi. Při vydání napadeného usnesení navíc policejní orgán vycházel i z negativního zjištění, že stěžovatelka neinvestuje do faktických reálných činností, ze kterých by mohl být generován zisk, a dále nebylo ani prokázáno, že by stěžovatelka oproti svému tvrzení investovala do kryptoměn a do pronájmu datového centra. Z uvedeného bylo proto možné dovodit závěr, byť v rovině pravděpodobnosti s ohledem na povahu zajišťovacích institutů i fázi trestního řízení, že ze strany stěžovatelky skutečně dochází k podvodnému jednání. Tyto úvahy policejního orgánu se však opíraly o celou řadu důkazů a zjištěných skutečností, čímž byl dostatečně dodržen zákonný postup, aniž by došlo k nepřiměřenému a protiústavnímu zkrácení práv stěžovatelky. Stěžovatelčina interpretace usnesení (chybně stěžovatelkou označeno za nález) Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 3071/08, na něž odkazuje, je nesprávná a ve stručnosti lze pouze konstatovat, že městský soud v nyní napadeném usnesení rozhodoval ve shodě s tímto usnesením a nijak nevybočil ze své ustálené rozhodovací praxe.
12. Ústavní soud proto v nyní posuzované věci konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna, vypořádávají se s výhradami, které stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah odůvodnění těchto rozhodnutí pro stručnost odkázat. Ve vztahu k relevantním skutkovým otázkám odůvodnění nevykazují logické omyly či extrémní rozpory mezi důkazy a indiciemi, jež jsou k dispozici, a z nich vyvozenými skutkovými závěry [srov. kupř. nálezy sp. zn. sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález sp. zn. II. ÚS 539/02 ze dne 28. 6. 2005 (N 131/37 SbNU 653), nález sp. zn. I. ÚS 585/04 ze dne 20. 7. 2005 (N 143/38 SbNU 117), nález sp. zn. II. ÚS 283/06 ze dne 31. 5. 2007 (N 91/45 SbNU 325), nález sp. zn. II. ÚS 566/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 32/44 SbNU 393) a další].
13. I se zohledněním tvrzení stěžovatelky o ohrožení její likvidity, která údajně vede k existenciálním problémům na jedné straně, a s ohledem na krátké trvání zajištění v nyní posuzovaném případě na straně druhé, lze proto dospět k závěru, že Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny.
14. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu