ECLI:CZ:US:2020:3.US.2678.19.1
sp. zn. III. ÚS 2678/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Jírů, zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem, sídlem Táboritská 1000/23, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2019 č. j. 24 Cdo 1019/2019-428 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. října 2018 č. j. 17 Co 103/2018-375, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená zejména v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") bylo změněno usnesení Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 2. 2018 č. j. 23 D 138/2014-301 (kterým bylo zastaveno řízení o dědictví po zůstavitelce Heleně Jírů) tak, že byl zamítnut návrh na projednání tohoto dědictví. Krajský soud vyšel ze zjištění, že původní řízení o dědictví bylo zastaveno usnesením Státního notářství v Jičíně ze dne 11. 3. 1969 a nepatrný majetek po zůstavitelce Heleně Jírů byl vydán jejím dětem Václavu Jírů a Heleně Vojtíškové. Na návrh stěžovatele (vnuka zůstavitelky) a Jarmily Jírů bylo zahájeno řízení o dodatečném projednání dědictví, které bylo zastaveno usnesením okresního soudu ze dne 29. 3. 1996, neboť navrhovatelé neprokázali existenci dalšího majetku zůstavitelky. Návrhem ze dne 23. 10. 2013 se stěžovatel opět domáhal dodatečného projednání dědictví. Okresní soud rozhodnutím ze dne 10. 7. 2015 uložil stěžovateli a další účastnici dědického řízení podat žalobu na určení, že zůstavitelka ke dni své smrti vlastnila jimi tvrzený majetek. Tato žaloba podána nebyla a okresní soud po tomto zjištění uzavřel, že uvedený majetek zůstavitelka nevlastnila. K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 29. 1. 2016 rozhodnutí okresního soudu potvrdil a jeho následné dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 10. 2017 odmítl. Stěžovatel podal proti uvedeným rozhodnutím ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 3912/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Po těchto zjištěních krajský soud v napadeném usnesení závěr okresního soudu potvrdil jako správný s tím, že odvolatelé pravdivost svého tvrzení o majetku zůstavitelky neprokázali.
3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř"), odmítl jako nepřípustné s tím, že byl uplatněn jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v §241a odst. 1 téhož zákona, přičemž z něho nevyplývá žádná právní otázka, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 téhož zákona.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel po vylíčení rozhodujících skutečností namítá, že Nejvyšší soud opomenul jeho námitku, že nedošlo k projednání dědictví na základě předložené "svatební smlouvy a listinné korespondence z let 1947 až 1958". Svatební smlouva nebyla před okresním soudem projednávána a krajským soudem byla vyřešena způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí a nemohl se k němu vyjádřit. Je přesvědčen, že její text má zásadní význam pro stanovení okruhu dědiců a může být posouzen jako titul pro nabytí vlastnického práva jeho rodičů k nemovitostem zůstavitelky. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se ochrany vlastnického práva dědice a k náležitostem protokolu o jednání, a na nálezy Ústavního soudu vyjadřující se k rozhodnutím v restitučních věcech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť předmětné řízení je skončeno a stěžovatel proti němu nemá k dispozici žádné další procesní prostředky k ochraně svých práv. Ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje (viz dále).
IV.
Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti
6. Z usnesení Nejvyššího soudu se podává, že stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v §241a odst. 1 téhož zákona a nevyplývá z něj žádná právní otázka, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 téhož zákona.
7. Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah. S tím souvisí povinnost dovolatele být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li sám dostatečně kvalifikován. Ústavní soud tak ve své rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení určité nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16). Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že v době podání stěžovatelova dovolání jak k problematice vymezení přípustnosti dovolání, tak i k důsledkům absence řádného vymezení přípustnosti, existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatel nezohlednil (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17). Jsou proto zcela adekvátní závěry Nejvyššího soudu, že dovolání stěžovatele neobsahuje obligatorní náležitosti. Jeho odmítnutí Nejvyšším soudem pro nenaplnění zákonem stanovených náležitostí nemůže být považováno za přepjatě formalistické. Odmítnutí dovolání, jež neobsahovalo řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
8. K námitkám stěžovatele, týkajícím se výkladu "svatební smlouvy jako posledního pořízení" je nutné poznamenat, že se s nimi vypořádal krajský soud již v usnesení ze dne 29. 1. 2016 č. j. 17 Co 300/2015-167, přičemž dovolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017 č. j. 21 Cdo 1898/2017-293. Stejně tak byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná ústavní stížnost podaná proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 3912/17).
9. Odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladu přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému usnesení krajského soudu.
10. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesení krajského soudu - považovat za přípustnou.
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti usnesení krajského soudu jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu