ECLI:CZ:US:2020:3.US.2773.19.1
sp. zn. III. ÚS 2773/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky H. P., zastoupené Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem, sídlem Hlinky 505/118, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2019 č. j. 25 Cdo 2863/2018-600 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2018 č. j. 44 Co 87/2013-535, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2018 č. j. 44 Co 87/2013-536, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně, příspěvkové organizace, sídlem Pekařská 664/53, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 7 odst. 1, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z vyžádaného spisového materiálu, ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou proti vedlejší účastnici domáhala zaplacení 1 500 000 Kč jako náhrady škody způsobené nesprávným postupem vedlejší účastnice při léčbě. V žalobě stěžovatelka tvrdila, že přišla funkčně i vzhledově o pravé oko v důsledku nesprávné léčebné péče vedlejší účastnice.
3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") mezitímním rozsudkem ze dne 23. 10. 2012 č. j. 48 C 242/2005-385 rozhodl, že základ stěžovatelčina žalobního nároku je opodstatněn z jedné poloviny.
4. Městský soud zjistil, že se stěžovatelka dostavila na oční kliniku vedlejší účastnice dne 27. 3. 2003 ve 23.05 hodin se slzením a světloplachostí pravého oka doprovázených pocitem pálení a řezání. Stěžovatelce byl diagnostikován počínající rohovkový vřed, byla jí nasazena léková terapie a nařízena kontrola na následující den (28. 3. 2003), kdy byla vyšetřena na oční ambulanci vedlejší účastnice s diagnózou rohovkového vředu a indukovaného zánětu uveální tkáně. Byla jí nasazena léčba jinými přípravky než předešlého dne. Při kontrole lékaři stěžovatelce doporučili hospitalizaci, kterou však stěžovatelka odmítla i přes poučení, že jí hrozí zánět rohovky. O jiných následcích odmítnutí hospitalizace poučena nebyla. Při vyšetření stěžovatelka obdržela recepty, které si však nevyzvedla, neboť se jí již cestou tramvají z nemocnice udělalo špatně. Následně se dne 28. 3. 2003 ve 12.25 hodin znovu vrátila do nemocnice, kde byla hospitalizována. Městský soud dále popsal, jaké léky byly stěžovatelce předepsány a podávány. Dne 29. 3. 2003 lékařský nález popisoval smíšenou infekci pravého oka, bělavý zánětlivý infiltrát na části rohovky při zašedlé zbylé rohovce a hluboké přední komoře. Za dané situace přednosta oční kliniky doporučil transplantaci rohovky na pravém oku. Před provedením operace byla stěžovatelka poučena, že transplantace bude provedena, bude-li nalezen vhodný dárce, a že nebude-li operace provedena, hrozí jí ztráta oka. Téhož dne (tj. 29. 3. 2003) lékaři provedli operaci. Následně v průběhu hospitalizace byly doplněny výsledky kultivace s pozitivním výsledkem na bakterii Pseudomonas aeruginosa. Dne 11. 4. 2003 byla stěžovatelka propuštěna z nemocnice. Následovaly pravidelné ambulantní kontroly, při nichž byl postupně popisován rozvoj precipitátů až exsudace ve sklivci a následně i kalení čočky. Posléze lékaři stěžovatelce doporučili operaci čočky, která proběhla dne 29. 5. 2003. Z nemocnice byla stěžovatelka propuštěna dne 30. 5. 2003 a následovaly ambulantní kontroly. Výsledný stav stěžovatelčina pravého oka je představován praktickou slepotou.
5. Městský soud provedl důkaz mimo jiné řadou znaleckých posudků a shledal, že vedlejší účastnice nepostupovala při medikamentózní léčbě stěžovatelky v souladu s tehdy dostupnými poznatky lékařské vědy, tzv. lege artis. První pochybení spatřoval v tom, že dne 27. 3. 2003 v nočních hodinách nebyla stěžovatelce ordinována správná léčba. Měl jí být předepsán účinnější lék nebo alespoň častější užívání léku tehdy předepsaného. Dle městského soudu byla stěžovatelce ráno dne 28. 3. 2003 předepsána správná léková terapie, nicméně po jejím opětovném přijetí v nemocnici odpoledne daného dne byla správná ranní léková terapie nesprávně změněna. K účinnější terapii se vedlejší účastnice vrátila až dne 29. 3. 2003. Městský soud tak shrnul, že léková terapie předepsaná od nočních hodin dne 27. 3. 2003 do rána dne 29. 3. 2003 nebyla léčbou lege artis. Byla-li by při příjmu stěžovatelky na pohotovosti dne 27. 3. 2003 předepsána účinnější léčba nebo bylo-li by v účinnější léčbě pokračováno celý den 28. 3. 2003, mohlo dojít ke zpomalení rozvoje onemocnění, ke snížení množství bakterie či alespoň ke zpomalení rozvoje onemocnění. Dále městský soud vyhodnotil, že vedlejší účastnice nedostála své poučovací povinnosti při získávání informovaného souhlasu pacienta s lékařským zákrokem. V nesprávné volbě léčby spatřoval porušení povinností, u nichž shledal i příčinnou souvislost se vznikem praktické slepoty na stěžovatelčině pravém oku. Další příčinu vzniku této škody soud spatřoval též v jednání stěžovatelky, která dne 28. 3. 2003 odmítla hospitalizaci. Šlo tak o poměrné zavinění na vzniku škody. Míru zavinění městský soud shledal v jedné polovině u vedlejší účastnice a v jedné polovině u poškozené stěžovatelky, proto rozhodl, že základ nároku je dán z jedné poloviny.
6. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 2. 2018 č. j. 44 Co 87/2013-535 zmíněný rozsudek městského soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Doplňujícím usnesením ze dne 2. 4. 2018 č. j. 44 Co 87/2013-536 krajský soud ze svého rozsudku vypustil III. výrok, dle něhož měla stěžovatelka zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku, která bude uvedena v písemném vyhotovení rozhodnutí. Krajský soud na základě znaleckých posudků, jimiž bylo dokazováno již před městským soudem, shledal, že příčinou stěžovatelčiných potíží byla bakterie Pseudomonas aeruginosa, která produkuje toxické látky dovnitř oka, jejichž účinek tkví v makroskopicky nepozorovatelném chemickém poškození sítnice oka. Dále se zabýval léčitelností stavu stěžovatelčina oka v časovém prostoru posuzované věci. Nechal zpracovat znalecký posudek, z nějž vyplynulo, že okamžik nezvratného ohrožení oka slepotou spadal do ranních hodin dne 27. 3. 2003. Krajský soud tak vyhodnotil, že příčinou slepoty stěžovatelčina oka byla výlučně choroba. Z tohoto důvodu změnil rozsudek městského soudu tak, že se žaloba zamítá.
7. Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 29. 5. 2019 č. j. 25 Cdo 2863/2018-600 stěžovatelčino dovolání proti rozsudku krajského soudu odmítl. Přípustnost dovolání dle jeho závěru nemohla být založena pro řešení otázek nastoupení odpovědnosti vedlejší účastnice za postup non lege artis. Dle Nejvyššího soudu stěžovatelka nesprávné právní posouzení krajského soudu odvíjela nikoli z mylného použití práva, nýbrž z toho, že krajský soud zjistil skutkový stav, s nímž ona nesouhlasila. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem přitom nelze napadnout žádným dovolacím důvodem. Žádnou právní otázku, při jejímž řešení by se krajský soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nepřestavovala dovolací námitka, zda je dána odpovědnost vedlejší účastnice již tím, že stěžovatelku řádně nepoučila o rizicích operace, pročež nebyl platně dán její informovaný souhlas. Nejvyšší soud k tomu zdůraznil, že krajský soud vyhodnotil, že není dána souvislost mezi poučením stěžovatelky o rizicích operace a oslepnutím jejího oka, neboť oko bylo slepotou nezvratně ohroženo již ráno dne 27. 3. 2003, a i kdyby nebyla operace provedena, tak by došlo ke stejnému následku, protože příčinou slepoty nebyla operace, nýbrž infekce. K námitce porušení zásady dvojinstančnosti Nejvyšší soud připomněl, že dvojinstančnost není ani obecnou zásadou občanského soudního řízení, ani ústavně zaručeným právem. Námitky nepřezkoumatelnosti a překvapivosti představují námitky vad řízení, k nimž lze přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což nebylo splněno [§242 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Nehledě k tomu, že krajský soud uvedl důvody, pro které se nezabýval dokazováním o postupu vedlejší účastnice.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s hodnocením Nejvyššího soudu, že nesprávné posouzení krajského soudu odvíjela nikoli z mylného použití práva, nýbrž z toho, že krajský soud zjistil skutkový stav odlišně od jejího náhledu. Neztotožnila se ani s hodnocením, že u poučení o rizicích operace nevznesla žádnou právní otázku, při jejímž řešení by se krajský soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítla, že Nejvyšší soud nehodnotil jí předestřené dovolací důvody, u nichž splnění přípustnosti dovolání spatřovala v otázkách procesního práva. Otázka absolutního popření předpisů ovládajících hodnocení důkazů je otázkou právní. Odvolacímu soudu vytýkala nikoli to, k jakému skutkovému přesvědčení došel, nýbrž to, jak k němu došel (nezopakoval důkazy, ze kterých městský soud zjistil skutkový stav věci, měl-li za to, že na jejich základě lze učinit jiné skutkové závěry; nehodnotil důkazy ve vzájemných souvislostech; nevysvětlil svůj náhled na původní důkazy).
9. K věci samé namítla, že nebyla poučena o možnostech alternativní léčby, a přesto jí byla provedena transplantace rohovky. Alternativou k operaci přitom byla léčba pomocí účinných antibiotik. Stěžovatelka má za to, že absentující poučení o alternativní léčbě jí zbavilo volby mezi možnostmi další léčby a udělený souhlas k operaci proto nese znaky nesvobodného jednání, nešlo tak o svobodný informovaný souhlas. Nejvyšší soud nesprávně odmítl přiznat přípustnost dovolání založené na právní otázce, zda je zdravotnické zařízení odpovědné za škodu na zdraví v případě nedostatečného poučení o rizicích operace, ač by jinak byla zdravotní péče poskytnuta lege artis.
10. Krajskému soudu stěžovatelka vytkla, že nehodnotil důkazy ve vzájemných souvislostech a důkazy provedené městským soudem řádně nezopakoval, byť dospěl k rozdílnému skutkovému závěru od městského soudu. Krajský soud měl dle jejího názoru porovnat závěry znaleckého posudku, dle něhož okamžik nezvratného ohrožení oka slepotou spadal do ranních hodin dne 27. 3. 2003, se závěry ostatních znaleckých posudků. To však neučinil, a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Stěžovatelka namítla, že krajský soud postupoval v rozporu se zákazem překvapivých rozhodnutí, neboť neseznámil účastníky se svým právním názorem odlišným od názoru soudu prvního stupně. Rovněž vyjádřila přesvědčení, že z provedeného dokazování vyplývá, že byla-li by jí již v noci dne 27. 3. 2003 předepsána účinnější léčba nebo bylo-li by v účinnější léčbě pokračováno celý den 28. 3. 2003, mohlo dojít nejméně ke zpomalení vývoje onemocnění a ke snížení či útlumu množení bakterií. Ložisko zánětu by pak nemuselo být tak velké a nemuselo by dojít k transplantaci rohovky. Postupovala-li by vedlejší účastnice lege artis, pak by stěžovatelka nemusela přijít o své oko. Závěr, že příčinou slepoty byla výlučně choroba, stěžovatelka označila za nesprávný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
IV. A. Námitka, že se Nejvyšší soud nezabýval námitkami k právním otázkám procesního práva
13. Stěžovatelka namítla, že Nejvyšší soud nehodnotil jí předestřené dovolací důvody, u nichž splnění přípustnosti dovolání spatřovala v otázkách procesního práva. Zdůraznila, že ve svém dovolání krajskému soudu vytýkala nikoli to, k jakému skutkovému přesvědčení došel, nýbrž to, jak k němu došel.
14. S účinností od 1. 1. 2013 (novelizace občanského soudního řádu zákonem č. 404/2012 Sb.) již nemůže být dovolacím důvodem nesprávné skutkové zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. I důvodová zpráva ke zmíněnému zákonu č. 404/2012 Sb. zdůrazňuje, že vzhledem ke koncepční změně dovolacího řízení již není způsobilým dovolacím důvodem pochybení ve zjištění skutkového stavu věci (viz důvodová zpráva ve sněmovním tisku č. 686/0 v VI. volebním období Poslanecké sněmovny, 2010-2013, s. 41; důvodová zpráva je dostupná z https://www.psp.cz). Ústavní soud přitom konstatuje, že stěžovatelka ve svém dovolání uplatnila i námitky, které zpochybňovaly samotná skutková zjištění krajského soudu, nikoli postup, jak k nim krajský soud dospěl (srov. např. námitku na straně 13 dovolání, kde stěžovatelka namítla, že výpověď znalkyně ke stavu stěžovatelčina oka na počátku hospitalizace byla nepravdivá). Jde-li o dovolací námitky směřující k tomu, aby sám dovolací soud přehodnotil skutková zjištění krajského soudu, pak Ústavní soud nespatřuje žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv v tom, že Nejvyšší soud uzavřel, že samotné hodnocení důkazů nelze od 1. 1. 2013 napadnout žádným dovolacím důvodem. Práva na soudní ochranu se lze domáhat zákonem stanoveným postupem (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), přičemž stanovený postup domáhání se práva prostřednictvím dovolání neumožňuje uplatňovat námitky, na jejichž základě by měl dovolací soud sám přehodnocovat skutková zjištění nižších soudů.
15. Je však třeba důsledně lišit mezi námitkami v dovolání, které zpochybňují samotná skutková zjištění, a námitkami, zda odvolací soud při zjištění skutkového stavu respektoval příslušná procesní pravidla a zásady vztahující se k dokazování. Podstatou přezkumu dovolacího soudu sice nemůže být přehodnocování skutkového stavu, jeho kontrole však lze podrobit vlastní proces zjišťování skutkového stavu soudy nižších stupňů, bude-li relevantní právní otázka procesního práva splňovat náležitosti podle §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. [nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3432/15 (N 140/86 SbNU 399), bod 18. odůvodnění; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Nesprávné právní hodnocení, jakožto jediný způsobilý dovolací důvod, může vyvstat i v souvislosti se způsobem, k jakým skutkovým zjištěním odvolací soud dospěl. Jde pak o posouzení, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole, jenž lze jako obecný princip vyvodit přímo ze zásady právního státu [nález ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 729/17 (N 149/86 SbNU 511), bod 14. odůvodnění]. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. [stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 55. odůvodnění].
16. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka ve svém dovolání (na 3. straně) spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.) rovněž k otázkám procesního práva. Šlo o právní otázku, zda má odvolací soud povinnost zopakovat důkazy provedené soudem prvého stupně, má-li za to, že na jejich základě lze dospět k jinému skutkovému zjištění, než učinil soud prvého stupně. Dále o otázku, zda má odvolací soud hodnotit důkazy ve vzájemných souvislostech. Stěžovatelka tvrdila, že při řešení těchto otázek procesního práva se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, již také označila konkrétními rozhodnutími Nejvyššího soudu. Ve svém dovolání pak blíže vymezila k těmto otázkám důvody dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.), neboť objasnila, proč má právní posouzení krajského soudu za nesprávné.
17. Ke zmíněným procesním otázkám stěžovatelka řádně předložila dovolací důvody, které se k daným procesním otázkám váží, a měla tak nárok, aby je Nejvyšší soud posoudil, a to buď meritorně (v případě, že by pro tyto otázky bylo dovolání přípustné dle §237 o. s. ř.), nebo kvazimeritorně (v případě, že by pro ně nebylo přípustné dle §237 o. s. ř.; i v takovém případě však bylo povinností Nejvyššího soudu porovnat řešení těchto procesních otázek krajským soudem s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a v rámci kvazimeritorního posouzení objasnit stěžovatelce, byť třeba stručně, proč na rozdíl od stěžovatelky dospěl k názoru, že se krajský soud od jeho rozhodovací praxe neodchýlil). Jestliže by naznačené meritorní nebo kvazimeritorní vypořádání Nejvyšší soud neučinil, porušil by stěžovatelčino právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
18. Ústavní soud vyhodnotil, že k dovolacím důvodům, které se vztahovaly k otázkám procesního práva zmíněným výše v bodě 16., se Nejvyšší soud vyslovil. Nutno zmínit, že odůvodnění Nejvyššího soudu je z hlediska ústavních požadavků na kvalitu odůvodnění na samé hranici přezkoumatelnosti, přesto v napadeném usnesení je obsaženo. K otázce procesního práva, zda má odvolací soud hodnotit důkazy ve vzájemných souvislostech, stěžovatelka v dovolání namítla, že tak krajský soud neučinil, z čehož dovozovala nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. K tomu se Nejvyšší soud (krajně stručně) vyjádřil, že odvolací soud uvedl důvody, pro které se dokazováním k postupu vedlejší účastnice při léčení stěžovatelky nezabýval. Z uvedené věty tak je patrný náhled Nejvyššího soudu, který nedostatečné hodnocení důkazů v souvislostech neshledal. Ohledně otázky procesního práva, zda měl krajský soud zopakovat důkazy provedené městským soudem, lze odkázat na pojednání Nejvyššího soudu k zásadě dvojinstančnosti řízení.
19. Jako nedůvodnou proto Ústavní soud vyhodnotil námitku v ústavní stížnosti, že Nejvyšší soud nezohlednil právní otázky procesního práva. Shodné námitky vztahující se k dodržení procesních pravidel krajským soudem při dokazování stěžovatelka uplatnila i v ústavní stížnosti. Jejich posouzení z ústavněprávního hlediska je uvedeno v částech IV. B. a IV. C. níže.
20. Lze poznamenat, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k otázce procesního práva se stěžovatelka pokusila vymezit (na 3. straně dovolání) dále k otázce, zda lze odmítnout hodnocení důkazu vypracovaného znaleckým ústavem jen proto, že v průběhu odvolacího řízení byl tento znalecký ústav vyškrtnut ze seznamu znalců. I zde tvrdila, že se krajský soud při řešení dané otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka zde ovšem vůbec nevymezila onu ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl krajský soud dle jejího názoru odchýlit. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 18. 4. 2018 sp. zn. 30 Cdo 3933/2017 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz), tvrdí-li dovolatel při vymezení předpokladů dovolání, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odchýlit. Ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu není nezbytně nutné vymezit spisovou značkou rozhodnutí (byť je to vhodný způsob), postačí i vymezení dostatečným slovním popisem, který ji umožní identifikovat [nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (N 234/75 SbNU 607), bod 24.]. Ústavním soudem však nebyl zpochybněn samotný požadavek na vymezení ustálené rozhodovací praxe, je-li spatřován předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že se od ní odvolací soud odchýlil (usnesení ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3530/14). Stěžovatelka ovšem nevymezila ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl dle jejího názoru krajský soud odchýlit. Ústavní soud tak konstatuje, že ke znaleckému posudku Fakultní nemocnice v Motole stěžovatelka nenaplnila veškeré požadavky kladené na dovolání. Není proto porušením jejích ústavně zaručených práv, že se jí nedostalo meritorního či kvazimeritorního posouzení Nejvyšším soudem v daném směru.
21. Nad rámec rozhodného Ústavní soud uvádí, že není pravda, že by krajský soud odmítl hodnotit znalecký posudek příspěvkové organizace Fakultní nemocnice v Motole z důvodu, že v průběhu odvolacího řízení byl znalecký ústav této nemocnice na vlastní žádost vymazán ze seznamu znalců. Krajský soud totiž hodnotil i tento posudek, který byl k důkazu proveden městským soudem v době, kdy znalecký ústav byl zapsán v seznamu znalců. K tomu srov. bod 20. rozsudku krajského soudu, kde je tento posudek zmíněn, a bod 21. jeho rozsudku, kde krajský soud rozebral, co z dokazování mimo jiné tímto posudkem vyplynulo. O vyškrtnutí znaleckého ústavu Fakultní nemocnice v Motole ze seznamu znalců se krajský soud zmínil jen tak, že v dovolacím řízení nemohl tento ústav ustanovit znalcem pro zpracování revizního posudku z důvodu jeho vyškrtnutí ze seznamu znalců. Proto ustanovil jiného znalce, a to Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (srov. bod 23. odůvodnění rozsudku krajského soudu).
IV. B. Námitky k hodnocení důkazů krajským soudem
22. Ústavní soud nepřisvědčil námitce, že krajský soud neporovnal znalecký posudek Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (dále jen "Univerzita Palackého") se závěry dalších znaleckých posudků. Z posudku Univerzity Palackého krajský soud čerpal poznatek, že okamžik nezvratného ohrožení stěžovatelčina pravého oka slepotou spadá do ranních hodin dne 27. 3. 2003. Krajský soud se ve svém rozsudku (srov. jeho bod 18. až 20.) věnoval i posudkům, jimiž dokazoval již městský soud, včetně lékařského posudku MUDr. Januly a posudku MUDr. Malotové. Uvedené důkazy dle krajského soudu založily představu, že se jednalo o chorobu sice obecně léčitelnou, úspěch léčby byl ovšem krajně nejistý a závislý na stupni virulence, v daném případě závislý zejména na rychlém spádu věcí spojených s pronikáním toxických látek dovnitř oka, jejichž účinek tkvěl v makroskopicky nepozorovatelném chemickém poškození sítnice (bod 21. rozsudku krajského soudu).
23. Dosavadní posudky provedené k důkazu již před městským soudem se soustředily k otázce, zda byl postup vedlejší účastnice v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, tj. lege artis. Znalecký posudek Ústřední vojenské nemocnice Praha (č. l. 43), znalecký posudek Lékařské fakulty Univerzity Karlovy (č. l. 129) a znalecký posudek Fakultní nemocnice v Motole (č. l. 273) zmiňují, že šlo o postup lege artis. Předseda znalecké komise Fakultní nemocnice v Motole však při výslechu připustil, že nelze jednoznačně odpovědět, zda byla správná změna léčby v průběhu dne 28. 3. 2003. MUDr. Malotová naopak ve svém posudku (č. l. 227) zmínila, že terapie antibiotiky byla vedena nesprávně. MUDr. Janula ve svém lékařském posudku (č. l. 177) zmínil, že z teoretického hlediska snad bylo možno konstatovat, že postup vedlejší účastnice byl lege artis v tom smyslu, že stěžovatelce byla podána antibiotika, a když se její stav nelepšil, byla provedena transplantace rohovky. Vedle toho MUDr. Janula spatřoval v postupu vedlejší účastnice chyby v tom, že antibiotická léčba byla nedostatečná, správná léčba trvala krátkou dobu a transplantace rohovky byla ukvapená.
24. Z hlediska hodnocení zachování základních práv a svobod postupem krajského soudu je nutno zmínit, že krajský soud objasnil (bod 16. jeho rozsudku), že pro posouzení věci byla prvotní vůbec otázka léčitelnosti a až následně, byla-li choroba v daném čase léčitelná, otázka, zda bylo chybou vedlejší účastnice, že se kýžený léčebný efekt nedostavil. Ústavní soud konstatuje, že přímo k otázce léčitelnosti (otázce, od kdy byl následek slepoty neodvratný) se vyjadřoval posudek Univerzity Palackého. Ostatní posudky a stanoviska se zajímaly především o otázku, zda vedlejší účastnice postupovala v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Z tohoto pohledu nelze postupu krajského soudu upřít logiku v tom, že jako stěžejní pojal posudek, který se vyjadřoval přímo k léčitelnosti.
25. Ve znaleckém posudku Univerzity Palackého je uveden závěr, že okamžik nezvratného ohrožení pravého oka stěžovatelky slepotou spadal do ranních hodin dne 27. 3. 2003 (stěžovatelka se přitom na oční kliniku vedlejší účastnice dostavila až v nočních hodinách tohoto dne). Krajský soud objasnil, že ze zbylých posudků vyplynulo, že úspěch léčby je nejistý a závislý na stupni virulence a rychlosti pronikání toxických látek dovnitř oka. Krajský soud v ostatních posudcích neshledal nic, co by bránilo vyjít ze znaleckého posudku Univerzity Palackého. Rozebral (bod 27. odůvodnění jeho rozsudku), že daný posudek při vysvětlení patogenního působení bakterie spojoval úsudky vyslovené v předešlých posudcích do ucelené představy funkčních souvislostí a ani osobní projev a prezentace výsledků znaleckého zkoumání před soudem nezavdaly pochybnosti. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se vypořádal se zbylými posudky a stanovisky. V odůvodnění jeho rozsudku v daném směru proto není možné spatřovat porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv či svobod. Nedůvodně proto stěžovatelka rozsudku krajského soudu vytýkala nepřezkoumatelnost, neboť hodnocení zbylých posudků a stanovisek je z něj patrné.
26. Bez ústavněprávního významu zůstaly výhrady proti formulaci otázky, kterou měla jako znalec Univerzita Palackého zodpovědět. Otázka zněla: "kdy nastalo již neodvratitelné ohrožení slepotou..." Stěžovatelka dovozovala, že "ohrožení" vždy představuje nejistý stav v podobě hrozby a že tedy otázka směřovala k pouhému zkoumání neodvratitelného vzniku rizika (hrozby) slepoty. Ústavní soud konstatuje, že z formulace otázky i znalecké odpovědi (a především z užití adjektiva "neodvratitelný") je patrné, že se znalecké zkoumání soustředilo k určení okamžiku, po němž již nežádoucí následek v podobě slepoty oka nebylo možno odvrátit. Nejde o případ, kdy by se znalecká otázka a odpověď znalce daly vykládat dvěma způsoby, z nichž by každý měl smysluplný význam. Stěžovatelčin výklad, že jde o neodvratitelnou hrozbu, která je však stále nejistá, nedává rozumný smysl.
27. Stěžovatelka v ústavní stížnosti označila za mylný závěr krajského soudu, že následek v podobě slepoty jejího pravého oka byl nevyhnutelný již ráno dne 27. 3. 2003. Ústavnímu soudu přísluší vstupovat do utváření skutkových zjištění jen v případě zjevného excesu obecných soudů [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Exces při utváření skutkových zjištění je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13). Žádný takový exces nelze v rozsudku krajského soudu shledat. Skutkový závěr krajského soudu o tom, od jakého okamžiku byl nepříznivý následek v podobě slepoty pravého oka nevyhnutelný, totiž vychází ze znaleckého posudku Univerzity Palackého. Krajský soud rovněž objasnil, proč považoval daný posudek za přesvědčivý a srozumitelný (bod 27. rozsudku krajského soudu), na což může Ústavní soud odkázat.
IV. C. Námitky proti průběhu dokazování před krajským soudem
28. Stěžovatelka namítla, že při jednání krajský soud zrekapituloval výsledky dokazování jen některými posudky, které provedl městský soud, nikoli však všemi. V protokolu o jednání před krajským soudem ze dne 13. 7. 2016 (č. l. 436) se uvádí, že byly rekapitulovány výsledky dokazování všemi znaleckým posudky. Následně (na č. l. 440) je ve spise založeno stěžovatelčino podání, kde se zmiňuje o tom, že pověřený člen senátu hovořil jen o ústavních posudcích.
29. Dle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud porušení tohoto základního práva neshledal. Krajský soud se ve svém rozhodnutí zmiňoval o řadě posudků (srov. body 22. a 23. výše). Se všemi byla stěžovatelka obeznámena, neboť jí je zaslal již městský soud s výzvou, ať se k nim vyjádří, nebo je stěžovatelka sama přímo předkládala. Se znaleckým posudkem Univerzity Palackého byla stěžovatelka seznámena v řízení před krajským soudem, kde jím byl proveden důkaz. Krajský soud znal stěžovatelčina písemná vyjádření k posudkům uplatněná již v řízení před městským soudem. I v odvolacím řízení stěžovatelka měla možnost se k posudkům vyjádřit, čehož také využila. Lze poukázat např. na stěžovatelčin závěrečný návrh ze dne 15. 2. 2018 (č. l. 525), kde se k posudkům vyjádřila.
30. Stěžovatelka dále namítla, že rozhodnutí krajského soudu je překvapivé a že jí bylo upřeno domáhat se soudního přezkumu skutkových závěrů krajského soudu, které učinil k okamžiku neodvratného ohrožení slepotou. V tom stěžovatelka spatřovala porušení principu dvojinstančnosti řízení.
31. Ústavní soud poznamenává, že již Nejvyšší soud stěžovatelce správně objasnil, že nárok na dvojinstančnost občanskoprávního řízení z předpisů ústavního pořádku nelze dovodit (srov. např. usnesení ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 652/09, ze dne 11. 7. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1284/10, bod 14. odůvodnění, a ze dne 18. 2. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 38/13, bod 19. odůvodnění).
32. Jelikož ústavní pořádek nepředepisuje dvojstupňovou či třístupňovou soustavu civilních soudů, tak tzv. "upření instance" nemá ústavní relevanci. Z hlediska práva na soudní ochranu je však významné, aby účastníkovi zůstala zachována možnost právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatě věci, dojde-li odvolací soud k jiným závěrům než soud nalézací. Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí (viz usnesení ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 1642/17, bod 12. odůvodnění).
33. Stěžovatelka nebyla v řízení před krajským soudem zbavena možnosti právně a skutkově argumentovat. Za základ svého rozhodnutí vzal krajský soud zjištění, že následek v podobě slepoty oka se stal nezvratným v ranních hodinách dne 27. 3. 2003. Zmíněné skutkové zjištění krajský soud čerpal ze znaleckého posudku Univerzity Palackého, šlo přitom o odpověď na otázku, kterou znalci formuloval krajský soud. Tímto znaleckým posudkem krajský soud nově dokazoval v odvolacím řízení. Pro stěžovatelku nemohlo být nijak překvapivé, že daný znalecký posudek (včetně závěru, od kterého okamžiku již byla slepota oka neodvratná) bude krajský soud hodnotit. Stěžovatelka nebyla zbavena možnosti na výsledky doplněného dokazování skutkově i právně reagovat. Měla možnost položit znalci otázky, čehož využila, a k danému posudku i jeho závěru se v řízení před krajským soudem vyjadřovala. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelka nebyla ani vůči závěru čerpanému z tohoto posudku zbavena možnosti právně a skutkově reagovat. Námitka překvapivosti rozsudku krajského soudu je tudíž nedůvodná.
IV. D. K argumentaci o postupu non lege artis
34. Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyhodnotil, že přípustnost dovolání nemůže být založena pro řešení hmotněprávní otázky podmínek odpovědnosti poskytovatele zdravotní péče za postup non lege artis. Dle Nejvyššího soudu stěžovatelka nesprávné právní posouzení krajského soudu odvíjela nikoli z mylného použití práva, nýbrž z toho, že krajský soud zjistil skutkový stav, s nímž ona nesouhlasila.
35. Ústavní soud v popsaném hodnocení Nejvyššího soudu nenalezl žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv či svobod. Rozsudek krajského soudu je totiž založen na závěru, že příčinou slepoty stěžovatelčina oka byla výlučně choroba a že následek v podobě slepoty oka byl neodvratný již dne 27. 3. 2003 ráno, přičemž stěžovatelka se na oční ambulanci vedlejší účastnice dostavila až v noci uvedeného dne. Zmíněný skutkový závěr krajského soudu tak skutečně činí bezpředmětnými úvahy o tom, zda za nepříznivý následek odpovídá vedlejší účastnice a úvahy k postupu lege artis či non lege artis. Z tohoto důvodu se Ústavní soud nevyjadřuje ani k argumentaci stěžovatelky v ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka tvrdila, že šlo o postup non lege artis.
IV. E. K otázce, zda byla vedlejší účastnice odpovědná za škodu na zdraví
v případě nedostatečného poučení o rizicích operace
36. Stěžovatelka přípustnost svého dovolání spatřovala též v tom, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky, zda je zdravotnické zařízení odpovědné za škodu na zdraví v případě nedostatečného poučení o rizicích operace a alternativách zákroku, ač by jinak byla zdravotní péče poskytnuta lege artis. Tvrdila, že tuto otázku krajský soud posoudil odchylně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. 25 Cdo 1381/2013 (č. 81/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Dle ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu stěžovatelka v daném ohledu nevymezila žádnou právní otázku, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Krajský soud totiž dovodil, že není dána příčinná souvislost mezi nepoučením o rizicích operace a oslepnutím stěžovatelčina oka, neboť následek slepoty oka byl nezvratný již ráno dne 27. 3. 2003, přičemž stěžovatelka k vyšetření přišla večer daného dne. Městský soud ve svém rozsudku shledal, že stěžovatelka nebyla před operací poučena o možnostech alternativní léčby (v daném případě konzervativní léčby pomocí účinných léků) a za těchto okolností nebyl dán její svobodný a informovaný souhlas se zákrokem.
37. Dle hodnocení Ústavního soudu se Nejvyšší soud vypořádal se stěžovatelčinou dovolací námitkou způsobem, který nezakládá porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv či svobod.
38. Ve zmíněném rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1381/2013 Nejvyšší soud uvedl, že provedení lékařského zákroku na základě souhlasu, jenž nebyl informovaný (tj. souhlas byl dán, aniž se pacientovi dostalo řádného poučení), je porušením právní povinnosti, a tedy nedovoleným, protiprávním jednáním jako jedním z předpokladů náhrady škody. Zároveň však Nejvyšší soud zdůraznil, že i v takovém případě je třeba zkoumat příčinnou souvislost, tedy zda protiprávní úkon (lékařský zákrok vykonaný bez informovaného souhlasu) je vyvolávajícím činitelem (příčinou) poškození zdraví, jinými slovy zda by k následku (poškození zdraví) nedošlo, nebýt příčiny (nedovoleného zákroku).
39. Ústavní soud v obecné rovině konstatuje, že předpisy ústavního pořádku nekladou překážku tomu, aby byl vznik nároku na náhradu škody podmíněn existencí příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vznikem škody. Jinak tomu není ani při zkoumání odpovědnosti za škodu na zdraví, u níž je protiprávní úkon spatřován v lékařském zákroku vykonaném bez informovaného souhlasu. I zde se podmínění odpovědnosti za škodu existencí příčinné souvislosti nijak nevymyká ústavním mezím.
40. Tím, že krajský soud učinil závěr, že příčinou slepoty stěžovatelčina pravého oka byla výlučně choroba, objasnil, že mezi poškozením zdraví a operačním zákrokem, před nímž stěžovatelka nebyla poučena o alternativní léčbě, není příčinná souvislost. Takový závěr neodporuje ústavním předpisům. Pro Ústavní soud nemělo dále význam se zabývat argumentací stěžovatelky o tom, že nebyl dán její svobodný a informovaný souhlas se zákrokem. Krajský soud totiž vady informovaného souhlasu, které shledal již městský soud, nezpochybnil. Krajský soud však objasnil, že lékařský zákrok vykonaný bez řádného informovaného souhlasu neměl příčinnou souvislost s poškozením zdraví.
41. Ve svém dovolání stěžovatelka poukazovala na ty části rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, dle nichž při posouzení existence příčinné souvislosti mezi nedostatečným poučením a vznikem škody je nutno především vyhodnotit, jakého poučení se pacientovi dostalo, a dle nichž odpovědnost zdravotnického zařízení v uvedených případech nastává jen tehdy, prokáže-li pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí. Ústavní soud konstatuje, že zmíněná část rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, které se stěžovatelka dovolávala, neměla pro posuzovanou věc význam, neboť krajský soud objasnil, že příčinná souvislost nebyla dána z jiného důvodu (důvodu, že příčinou slepoty oka byla výlučně choroba).
V.
Závěr
42. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu