ECLI:CZ:US:2020:3.US.317.20.1
sp. zn. III. ÚS 317/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. B., advokáta, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, č. j. 51 Co 266/2019-1168, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 5. 2019, č. j. 0 P 198/2018-1024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených v Listině základních práv a svobod.
2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") o vyměření nedoplatku stěžovatele na výživném pro jeho nezletilé dcery, a to za období od 1. 1. 2014 do 30. 9. 2017. Nedoplatek na nezletilou T. byl stanoven v celkové výši 267.780 Kč a jeho splatnost byla určena v pravidelných měsíčních splátkách 2.000 Kč spolu s běžným výživným. Nedoplatek na nezletilou M. byl stanoven ve výši 132.960 Kč rovněž se splatností ve splátkách po 2.000 Kč měsíčně spolu s běžným výživným. Stanovení výše nedoplatku vycházelo z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 10. 2017, č. j. 14 Nc 930/2014-472.
3. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se výše nedoplatku na výživném potvrdil podle ustanovení §219 o. s. ř. V části ohledně splatnosti dluhu pak městský soud rozhodnutí obvodního soudu podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil způsobem specifikovaným v odvolacím rozsudku.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže Ústavní soud nepovažuje za nutné ho podrobněji reprodukovat.
5. Stěžovatel se se závěry obecných soudů neztotožnil a napadá je ústavní stížností. Principiální pochybení spatřuje zejména v tom, že městský soud rozhodoval, aniž by mu byla věc obvodním soudem vůbec předložena, aniž by došlo ke splnění podmínek dle ustanovení §43, §205 a §209 o. s. ř., resp. aniž by měl tento soud k dispozici spis. Uvádí, že v předmětném řízení byla zcela ignorována jím podaná námitka podjatosti ve věci rozhodujícího předsedy senátu Městského soudu v Praze, Mgr. M. Jachury. Obecným soudům dále vytýká jednostranné a selektivní provádění a hodnocení důkazů. Stěžovatel dále považuje za zcela neadekvátní výrok, jímž došlo ke zvýšení měsíčních splátek dlužného výživného.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
7. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
9. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelových námitek se podává, že podstatou jeho polemiky je jen nesouhlas s výkladem podústavního práva, procesními postupy, skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými obecnými soudy. Jeho argumentace zůstává zcela povrchní, což ostatně odpovídá rovněž argumentaci předkládané v předchozím řízení (srov. rozsudek městského soudu, bod 3). Byť stěžovatel zmiňuje mj. své právo na spravedlivý proces, tak v posuzovaném případě používá argumenty, které jsou relevantní jen z pohledu práva podústavního, do jehož posuzování nepřísluší Ústavnímu soudu vstupovat.
10. V nyní projednávaném případě přitom Ústavní soud nezjistil, že by v postupu a závěrech obecných soudů došlo k ústavněprávnímu pochybení. V ústavní stížnosti totiž neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů proto - s ohledem na shora naznačený vztah Ústavního soudu k soudům obecným - tedy nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat. Ze skutečnosti, že se stěžovatel s těmito závěry obecných soudů neztotožňuje, totiž nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
11. Ústavní soud toliko stručně uvádí, že argument, dle kterého městský soud údajně rozhodoval bez znalosti spisu, má spíše jen spekulativní povahu a nebyl mu proto přikládán význam. K námitce tvrzené podjatosti soudce Mgr. M. Jachury pak postačí odkázat na její přesvědčivé vypořádání obsažené v napadeném rozhodnutí městského soudu (srov. bod 7).
12. Zdejší soud nepovažuje za opodstatněné ani námitky týkající se dokazování. Ústavní soud totiž ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že mu nenáleží "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Z napadených rozhodnutí je navíc zřejmé, že skutková zjištění jsou dostatečná a mají oporu v provedeném dokazování, v jehož rámci obecné soudy beze zbytku respektovaly kautely dané procesními předpisy. Městský soud rovněž dostatečným způsobem vysvětlil, proč přistoupil ke zvýšení měsíčních splátek dlužného výživného (srov. rozsudek městského soudu, bod 13), přičemž zdejší soud na tomto jeho závěru nehodlá cokoliv zpochybňovat.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu