ECLI:CZ:US:2020:3.US.3395.19.1
sp. zn. III. ÚS 3395/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Hedvikou Vítkovou, advokátkou, sídlem Dražkovice 181, Pardubice, proti příkazům k prohlídce jiných prostor a pozemků vydaným Okresním soudem v Hradci Králové dne 12. srpna 2019 č. j. 4 Nt 2728/2019-5, č. j. 4 Nt 2729/2019-5, č. j. 4 Nt 2730/2019-6, č. j. 4 Nt 2724/2019-5, č. j. 4 Nt 2721/2019, č. j. 4 Nt 2725/2019-5, č. j. 4 Nt 2723/2019-5, č. j. 4 Nt 2726/2019 a č. j. 4 Nt 2722/2019-10 a 14. srpna 2019 č. j. 4 Nt 2741/2019-11, a proti příkazům k domovní prohlídce vydaným Okresním soudem v Hradci Králové dne 12. srpna 2019 č. j. 4 Nt 2732/2019-5 a č. j. 4 Nt 2731/2019-5 a dne 13. srpna 2019 č. j. 4 Nt 2740/2019-5, č. j. 4 Nt 2737/2019-5, č. j. 4 Nt 2733/2019-5, č. j. 4 Nt 2734/2019-5, č. j. 4 Nt 2739/2019-5, č. j. 4 Nt 2736/2019-5, č. j. 4 Nt 2735/2019-5 a č. j. 4 Nt 2738/2019-5, a proti postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odboru hospodářské kriminality SKPV v Pardubicích při provedení těchto prohlídek, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odboru hospodářské kriminality SKPV v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá v záhlaví označené příkazy k provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků, vydané Okresním soudem v Hradci Králové (dále jen "okresní soud"), a postup Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odboru hospodářské kriminality SKPV v Pardubicích (dále jen "policejní orgán") při provedení těchto prohlídek s tvrzením, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud uvedené příkazy zrušil, policejnímu orgánu zakázal pokračovat v porušování jeho základních práv podle čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny a současně mu přikázal obnovit stav před porušením tím, že vydá věci zabavené při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor a pozemků, sepsaných policejním orgánem dne 20. 8. 2019 pod sp. zn. KRPE-44743/TČ-2019-170080.
2. Z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označené příkazy k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků, a to konkrétně objektů bydlení, osobních motorových vozidel a několika budov a pozemků, byly vydány na návrh státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "krajské státní zastupitelství"). Příkazy byly odůvodněny obdobně, s tím, že ve věci probíhá prověřování podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle §240 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měly dopustit dosud přesně neurčené osoby vystupující za obchodní společnost X, tím, že v období od ledna 2016 přinejmenším do prosince 2018 působily za účelem nižšího vyměření daně z přidané hodnoty. Údajná trestná činnost byla páchána pomocí řetězců plátců daně z přidané hodnoty, v nichž obchodní společnost X, měla pozici koncového článku profitujícího ze zapojení v řetězci uplatněním odpočtu daně z přidané hodnoty. Předpokládaná výše zkrácené daně byla daňovými orgány vyčíslena částkou nejméně 15 milionů korun. Důvodnost zahájení úkonů přípravného řízení a dalšího vedení prověřování je dle okresního soudu dostatečně podložena spisovým materiálem. Provedení úkonu nesnese odkladu, neboť věc není zadokumentována v rozsahu nezbytném k zahájení trestního stíhání konkrétních osob, přičemž existuje obava, že v případě neprovedení prohlídek by mohlo dojít ke ztrátě důkazních prostředků. Trestné jednání bylo pácháno velmi sofistikovaně, dlouhodobě a pachatelům za ně hrozí vysoký trest.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel ve své stížnosti namítá, že napadené příkazy byly vydány bez řádného odůvodnění. S ohledem na to, že domovní prohlídka či prohlídka jiných prostor a pozemků znamenají zvlášť závažný zásah do ústavně zaručených práv, musí být i rozhodnutí, na jejichž základě mají být takové úkony provedeny, dostatečně odůvodněna. V příkazech musí být kromě obecných náležitostí vymezeno, jaké prostory mají být podrobeny prohlídce, aby nemohlo dojít k jejich záměně, musí být specifikován účel prohlídky a poukázáno na povinnost majitele nebo nájemce či jiného uživatele strpět prohlídku, včetně poučení o možnosti překonat odpor nebo vytvořenou překážku [viz §85a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád")]. Dále musí být v příkazu upozornění na povinnost vydat věci důležité pro trestní řízení případně při ní nalezené s pohrůžkou, že takové věci budou odňaty, nebudou-li dobrovolně vydány (viz §78 a §79 tr. řádu). Poučení podle §78 a §79 tr. řádu však ve všech napadených příkazech zcela schází. Tuto absenci nemůže zhojit ani případné dobrovolné vydání věcí. K tomu stěžovatel ještě namítá, že napadené příkazy rovněž neobsahují úplné poučení podle §85 odst. 1 tr. řádu.
4. Nedostatečnost odůvodnění napadených příkazů se pak projevuje také tím, že v nich není stanoveno, v jakém období má být prohlídka vykonána a příkazy tak mají prakticky neomezenou časovou využitelnost. V takovém případě však soud nemůže hodnotit, zda důvody, jež vedly k vydání příkazu, trvají i k okamžiku provedení prohlídky. Takový postup soudu nemůže být považován za ústavně souladný. Napadené příkazy dále neobsahují bližší specifikaci toho, co má být předmětem jednotlivých prohlídek - tzn. toho, co je hledáno, a neobsahují ani žádný odkaz na skutečnosti, které blíže vymezují, čeho se mají zajištěné věci týkat, či konkrétní vymezení zájmových osob, jakož i zájmových společností a obchodních vztahů mezi nimi. Předmětné příkazy tak jsou de facto "bianko" šekem, umožňujícím zabírat věci, které se trestné činnosti nijak netýkají. Vyznačují se rovněž naprostou absencí jakéhokoliv vyhodnocení či přezkoumání správnosti skutečností rozhodujícím soudcem, který tak pouze přejal návrh státního zástupce na vydání příkazu.
5. Stěžovatel argumentuje i porušením svého práva na zákonného soudce, neboť dle jeho názoru napadené příkazy nebyly vydány místně příslušným soudem. Tyto závěry odvozuje od toho, že místně příslušným soudem v přípravném řízení je soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán, přičemž u daňových deliktů je dle ustálené judikatury určující sídlo příslušného finančního úřadu. V nyní posuzovaném případě je proto patrné, že místní příslušnost soudu měla být odvozována od místně příslušného finančního úřadu obchodní společnosti KORREKT spol. s r. o. nebo obchodní společnosti P. S. P. Praha, tedy od Finančního úřadu pro hlavní město Prahu.
6. Dále stěžovatel argumentuje i absencí doručení příkazů k prohlídkám, když příkaz k prohlídce (ve stížnosti není blíže specifikováno, o jaký příkaz z výčtu napadených jde) byl stěžovateli doručen až tři dny po provedení prohlídky, byť dřívějšímu doručení nic nebránilo. V této souvislosti stěžovatel namítá nezákonnost postupu policejního orgánu, který - přestože si byl vědom toho, že nemá příkaz k prohlídce doručen (byť mu v tom nebránila žádná překážka) - prohlídku započal.
7. Okresní soud podle názoru stěžovatele ani neodůvodnil neodkladnost úkonů. Navíc je evidentní, že policejní orgán již v době vydání příkazů k prohlídkám měl postaveno najisto, kdo bude obviněn, i to, že uvedené provede vzápětí po uskutečnění prohlídek. Oprávněnost této námitky potvrzuje fakt, že po provedení prohlídek nebyla žádná z vydaných nebo zajištěných věcí užita pro zahájení trestního stíhání. Tímto postupem se orgány činné v trestním řízení snažily jen vyhnout tomu, aby o prohlídkách v dané trestní věci byl obhájce obviněných informován a mohl se jich účastnit a dohlížet na jejich zákonnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byly napadené příkazy vydány, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, že je namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, podle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto považuje být povolán korigovat pouze největší excesy, jež jsou výrazem svévole orgánů činných v trestním řízení. Jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn.I. ÚS 2532/12 nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
12. Ústavností domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. Již v nálezu ze dne 22. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 287/96 (N 62/8 SbNU 119) a dále např. v nálezu ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. I. ÚS 201/01 (N 147/24 SbNU 59) poukázal na povahu nedotknutelnosti obydlí jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež svým významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec. Připouští-li ústavní pořádek České republiky průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků, je třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje úzký výklad zákonem stanovených podmínek její přípustnosti. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že rozhodující obecný soud musí před vydáním příslušného příkazu nejen bedlivě zkoumat, zda v té které věci jsou pro nařízení prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, nýbrž musí také v odůvodnění příkazu dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody. Ústavnímu požadavku na odůvodnění písemného příkazu přitom nelze rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím - a v čem - soud pokládá zákonem stanovené podmínky za splněné [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 536/06 (N 100/53 SbNU 263)].
13. S přihlédnutím ke shora citovaným obecným východiskům Ústavní soud dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že všechny napadené příkazy k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor a pozemků byly vydány v souladu se zákonem, byly též řádně odůvodněny, a proto z ústavněprávního hlediska obstojí. Okresní soud totiž s odkazem na stav věci předestřený státním zastupitelstvím v návrhu na vydání každého příkazu shledal, že zajištění předmětných věcí je nezbytné pro účely trestního řízení, především pro objasnění trestné činnosti, a zároveň nebylo pochyb o tom, že se předmětné věci nacházejí v předmětných nemovitostech a na přilehlých pozemcích. Proto dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky pro vydání všech jednotlivých příkazů.
14. Stěžovatel především tvrdí, že okresní soud ani jeden z napadených příkazů dostatečně neodůvodnil. K tomu však Ústavní soud uvádí, že z napadených příkazů je vždy patrné, jaké prostory mají být prohlídce podrobeny, kdy jednotlivé budovy jsou označeny čísly popisnými a a pozemky jejich parcelním číslem. Stejně tak je z odůvodnění napadených příkazů dostatečně patrné, za jakým účelem byly prohlídky nařizovány, kdy nejčastěji se jako účel nařízení prohlídky uvádí zajištění veškerých materiálů a dokumentů ve věcné, listinné i elektronické podobě jakkoliv souvisejících s předmětem trestního řízení - zejména dokumentů souvisejících se zajišťováním dodávek komodit potravinářského zboží, dokumentů souvisejících se zajištěním vedení účetnictví a podáváním daňových přiznání, účetních výkazů atd., dokumentů, z nichž bude vyplývat nakládání s výnosem z trestného jednání, dokumentů, z nichž bude zřejmá aktivní účast osob zúčastněných na páchaném trestném jednání apod. Je přitom zřejmé, že v přípravné fázi trestního řízení nelze po orgánech činných v trestním řízení požadovat bližší specifikaci důkazů, které by mohly a měly být při nařízených prohlídkách zajištěny, neboť orgány činné v trestním řízení k danému časovému okamžiku ještě nemohou vědět, jaké dokumenty se v objektech nacházejí a jaké dokumenty se podaří zajistit - ostatně proto je prohlídka také nařizována.
15. Další námitka se týká absence časového vymezení toho, kdy je možné prohlídku provést. Ze všech napadených příkazů je nicméně dostatečně seznatelné, že tyto prohlídky jsou nařizovány jako neodkladný a neopakovatelný úkon, kdy je nutné je provést co nejdříve (neodkladnost) jakmile to bude možné, a proto vymezení jakési "časové platnosti" vydaných příkazů jednak nenachází oporu v zákoně, ale také by postrádalo smysl a účel. Současně však lze k posuzované věci uvést, že téměř ve všech napadených příkazech je výslovně uvedeno, v jakém časovém horizontu má být prohlídka provedena (viz např. napadený příkaz ze dne 13. 8. 2019 sp. zn. 4 Nt 2733/2019, příkaz ze dne 12. 8. 2019 sp. zn. 4 Nt 2723/2019, příkaz ze dne 13. 8. 2019 sp. zn. 4 Nt 2738/2019 a další).
16. Obdobnými námitkami se Ústavní soud již ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. V dotčených rozhodnutích přitom zdůraznil, že Ústavní soud, který neodkladnost či neopakovatelnost vyšetřovacích úkonů posuzuje ex post, někdy dokonce i se značným časovým odstupem a zpravidla pouze ze spisového materiálu, by měl být ve své aktivitě ohledně přezkoumávání neodkladnosti vyšetřovacích úkonů maximálně zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Jestliže proto Ústavní soud již k takovému přezkumu přistoupí, měl by k intervenci do působení orgánů činných v trestním řízení přistupovat jen tehdy, nebyly-li pro provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu dány ani žádné věcné důvody, a nikoliv pouze pro nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti [za všechny příklady srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4183/12 (N 131/70 SbNU 211)]. Byť nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti úkonu je vadou řízení, nejde totiž o takovou vadu, která sama o sobě zpravidla dosahuje ústavněprávní roviny, a která by proto měla být důvodem pro rušení příslušných rozhodnutí jako protiústavních (viz např. usnesení ze dne 15. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 231/05). Nadměrné formalizování počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost nebo neopakovatelnost postupu, by totiž neúměrně komplikovaly počáteční fázi vyšetřování a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout cíle trestního řízení [viz např. usnesení ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821)].
17. Ústavní soud tak dle své judikatury za důvod k zásahu ustáleně nepovažuje situaci, kdy jde pouze o nižší míru pečlivosti, s jakou byl příkaz vypracován, totiž kdy předmětné odůvodnění stran neopakovatelnosti a neodkladnosti úkonu pouze reprodukuje zákonná ustanovení nebo schází úplně, nicméně tato neodkladnost či neopakovatelnost je ze spisového materiálu a z celkových okolností případu zcela zřejmá (srov. např. usnesení ze dne 16. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2816/10, nebo usnesení ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 3655/14).
18. V nyní posuzovaném případě napadené příkazy v odůvodnění, proč mají být prohlídky provedeny jako neodkladný a neopakovatelný úkon, skutečně do značné míry pouze parafrázují dikci zákona a jednotlivých zákonných ustanovení bez bližšího vysvětlení, tyto důvody jsou však z obsahů příkazů jasně seznatelné (viz především důvodné podezření, podepřené konkrétními zjištěními, že v prostorách, ke kterým se příkazy k prohlídce vztahují, se mohou nacházet dokumenty a věci nutné pro další objasnění věci, zejména daňové doklady). Z odůvodnění napadených rozhodnutí lze dovodit, proč považuje tyto úkony okresní soud za neodkladné, a to poukazem na důležitost eventuálních důkazů, tak i možnost jejich případného zničení či ukrytí osobami podezřelými. Stejně tak je v napadených rozhodnutích popsána činnost, která je prověřována jako podezření z uvedených trestných činů. Odůvodnění napadených rozhodnutí tedy naplňují požadavky kladené na tento typ rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu a s ohledem na výše uvedené proto obstojí i při přezkumu ústavnosti provedených zásahů.
19. Všechny napadené příkazy navzdory námitce stěžovatele obsahují poučení podle §85 odst. 1 tr. ř. a podle §85a odst. 2 tr. řádu. Poučení podle §78 a §79 tr. řádu napadené příkazy skutečně neobsahují, avšak je třeba zdůraznit, že tato ustanovení dopadají na jiné postupy orgánů činných v trestním řízení, než na domovní prohlídky, čemuž ostatně odpovídá i systematické zařazení v trestním řádu. Dále je možné konstatovat, že okolnost, že policejní orgán nepostupoval nejprve podle §78 tr. řádu, ještě nezakládá nezákonnost domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků. Je totiž na policejním orgánu, aby podle okolností konkrétního případu zvolil odpovídající strategii postupu v trestním řízení tak, aby naplnil požadavek §2 odst. 5 věty první tr. řádu a zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. K tomu může podle svého uvážení a v souladu se zákonem využít široké palety nástrojů, jež mu trestní řád nabízí.
20. K námitce místní nepříslušnosti okresního soudu k vydání všech napadených příkazů je pak možné pouze stručně uvést, že stěžovatel plní své daňové povinnosti u příslušného správce daně, kterým je Specializovaný finanční úřad, územní pracoviště Hradec Králové, a proto ani tato námitka není opodstatněná. V souladu s §26 tr. řádu ve spojení s §18 a §22 téhož zákona je proto okresní soud k vydání příkazů k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor a pozemků místně příslušný (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 13/17, nebo usnesení ze dne 3. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 6/17).
21. Závěrem lze konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu okresního soudu při vydání napadených příkazů k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor a pozemků žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní intenzity. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu