ECLI:CZ:US:2020:3.US.340.20.1
sp. zn. III. ÚS 340/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. C., zastoupeného JUDr. Davidem Řezníčkem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Krajinská 281/44, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 5 Co 1302/2019-313, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a J. B., R. B., nezletilé A. B., nezletilé B. B. a nezletilé L. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14 odst. 3 písm. b) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadeného rozhodnutí, rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") a z ústavní stížnosti se podávají následující skutečnosti. Rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba o náhradu bolestného, ztížení společenského uplatnění a nemajetkové újmy vedlejších účastníků řízení na zaplacení celkové částky ve výši 7 750 000 Kč a rovněž částky 6 650 Kč jako náhrady nákladů vynaložených na zpracování znaleckého posudku. Zaplacení uvedených částek se vedlejší účastníci domáhali na základě dále uvedených skutečností. Vedlejší účastník J. B. trpěl v roce 2015 specifickými zdravotními obtížemi, s nimiž byl svým obvodním lékařem odeslán na specializované pracoviště gastroenterologie s žádankou o provedení kolonoskopie, přičemž specialistou, který měl vyšetření provést, byl právě stěžovatel. Stěžovatel však vedlejšímu účastníkovi neprovedl kompletní vyšetření, jak bylo obvodním lékařem vyžádáno. Zdravotní stav vedlejšího účastníka se v průběhu následujících měsíců zhoršoval, přičemž přibližně o jedenáct měsíců později podstoupil vedlejší účastník na základě žádanky svého obvodního lékaře vyšetření CT, z jehož výsledku bylo patrno, že trpí rakovinou tlustého střeva v pokročilém stadiu s metastázami do jater. Vedlejší účastník J. B. si nechal zpracovat znalecký posudek z oboru onkologie zpracovaný znalcem Prof. MUDr. Pavlem Šlampou, CSc., na základě něhož se vedlejší účastníci rozhodli podat uvedenou žalobu, neboť ze znaleckého posudku vyplývalo, že stěžovatel nejednal lege artis, čímž způsobil nevratnou újmu na zdraví stěžovatele (které mohlo být zabráněno), neboť onemocnění je v tomto stadiu prakticky nevyléčitelné, přičemž doba přežití je maximálně pět let. Uvedené poškození zdraví mělo dle názoru vedlejších účastníků za následek vznik nároků v žalobě uvedených, včetně nároků nezletilých dětí a manželky stěžovatele, kterým v důsledku nevyléčitelné nemoci vedlejšího účastníka J. B. vznikla především nehmotná újma. Okresní soud však žalobu vedlejších účastníků zamítl, neboť dle jeho závěrů stěžovatel jednal lege artis. Okresní soud zároveň ve II. výroku svého rozsudku uložil vedlejšímu účastníkovi J. B. na náhradě nákladů řízení stěžovateli zaplatit částku ve výši 903 631,30 Kč, vedlejší účastnici R. B. bylo uloženo zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 69 493,50 Kč. Vůči nezletilým dcerám vedlejšího účastníka nebyly stěžovateli náklady řízení přiznány. Dále bylo vedlejšímu účastníkovi J. B. uloženo zaplatit na náhradě nákladů řízení obchodní společnosti UNIQA pojišťovna, a. s. (dále jen "pojišťovna UNIQA") částku 702 735,80 Kč, vedlejší účastnici R. B. bylo uloženo pojišťovně UNIQA nahradit částku 54 043,70 Kč. Vůči nezletilým dcerám vedlejšího účastníka nebyly pojišťovně UNIQA přiznány náklady řízení. Dále bylo rozhodnuto o nákladech předmětného řízení, kdy vedlejšímu účastníkovi J. B. bylo uloženo okresnímu soudu nahradit částku 9 431,40 Kč, resp. R. B. bylo uloženo zaplatit částku 725,30 Kč.
3. Vedlejší účastníci napadli rozsudek okresního soudu odvoláním. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") věcně potvrdil správnost rozsudku okresního soudu vůči vedlejšímu účastníkovi a jeho manželce R. B. a co do nákladů řízení potvrdil také správnost výroků o náhradě nákladů řízení vůči státu. Ve vztahu k nezletilým dcerám vedlejšího účastníka byl rozsudek ve všech výrocích zrušen a vrácen okresnímu soudu k dalšímu řízení. Zbylé výroky, které se všechny dotýkaly náhrady nákladů řízení stěžovatele a pojišťovny UNIQA, byly změněny tak, že vedlejší účastník J. B. je povinen zaplatit stěžovateli částku ve výši 100 000 Kč, resp. pojišťovně UNIQA částku 80 000 Kč; vedlejší účastnice R. B. je povinna zaplatit stěžovateli částku ve výši 10 000 Kč, resp. pojišťovně UNIQA částku 8 000 Kč. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, jejichž zaplacení bylo uloženo vedlejšímu účastníkovi J. B. a vedlejší účastnici R. B., zároveň byla uložena vedlejšímu účastníkovi J. B. povinnost nahradit náklady řízení také pojišťovně UNIQA.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvádí, že je již v důchodu a provozuje specializovanou gastroenterologickou ambulanci a ačkoliv bylo obecnými soudy shledáno, že nejednal ve věci vedlejšího účastníka J. B. non lege artis, tak přesto je nucen na základě rozsudku krajského soudu hradit náklady svého právního zastoupení z devadesáti procent sám, když měl ve věci plný úspěch a zahájení řízení nijak nezavinil. Pro stěžovatele bylo soudní řízení náročné, v důsledku čehož trpí poruchami spánku a musí užívat léky na zklidnění. Soudní řízení jej tak vyčerpalo, že dokonce zvažuje uzavření své ordinace, byť je živitelem rodiny. Stěžovatel je krajským soudem sankcionován za výkon svého povolání. Postup krajského soudu může motivovat další pacienty, aby bez majetkového rizika zkusili vysoudit vysoké částky na svém lékaři.
5. Stěžovatel dále konstatuje, že krajský soud extrémně překročil pravidla upravující moderaci nákladů řízení, přičemž takové rozhodnutí lze označit za svévolné.
6. Stěžovatel označuje žalobu, kterou na něj vedlejší účastníci podali, za nátlakový způsob jednání a za šikanózní prostředek, když vedlejší účastníci zároveň nebrali v potaz, že stěžovatel sám chtěl nechat vypracovat znalecký posudek ke zdravotnímu stavu vedlejšího účastníka J. B. znalcem z oboru gastroenterologie a vyzýval vedlejší účastníky, aby nejprve počkali na závěry tohoto znaleckého posudku, což však vedlejší účastníci ignorovali. Stěžovatel uzavírá, že i přes popsaný způsob jednání byli vedlejší účastníci ještě zvýhodněni snížením nákladů řízení o 90 %.
7. Vedlejší účastníci zmařili dle náhledu stěžovatele jakékoliv smírné jednání, když odmítli jednorázovou úhradu od pojišťovny UNIQA ve výši 700 000 Kč a nadále požadovali zcela smyšlenou částku ve výši 7 750 000 Kč, byť neměli k dispozici ani znalecký posudek z příslušného oboru (gastroenterologie).
8. Stěžovatel odmítá názor krajského soudu, který v případě náhrady nákladů řízení postupoval podle §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), když vzal v úvahu okolnosti projednávané věci a poměry účastníků řízení za současného konstatování, že o šikanózní žalobu vedlejších účastníků jít nemohlo, když vedlejší účastník J. B. skutečně trpí nevyléčitelným onkologickým onemocněním a když znalecký posudek, který si nechali vedlejší účastníci zpracovat, nevylučoval pochybení stěžovatele. K tomu stěžovatel uvádí, že krajský soud se zabýval toliko okolnostmi na straně vedlejších účastníků, kdežto okolnostmi na straně stěžovatele se nezabýval vůbec. Stěžovatel konstatuje, že vedlejší účastník J. B. rozhodně netrpí chudobou, když má poměrně obsáhlý majetek čítající několik nemovitostí a zároveň působí jako jednatel v několika obchodních společnostech. Úhrada nákladů řízení by tak pro vedlejšího účastníka rozhodně likvidační nebyla. Krajský soud též nepřihlédl k posouzení míry zavinění vedlejších účastníků na výsledku sporu, když ani neuvedl, z jakého důvodu tuto okolnost nevzal v potaz, čímž se dopustil libovůle zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny.
9. Stěžovatel zmiňuje, že použití §150 o. s. ř., aniž by byly zohledněny všechny okolnosti případu, je v rozporu s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jak plyne z judikatury Ústavního soudu. K tomu stěžovatel dále podotýká, že vedlejší účastníci zcela jistě nebyli na riziko vysokých nákladů řízení upozorněni ještě před podáním své žaloby svým právním zástupcem, což je však hledisko, které je dle judikatury Ústavního soudu nutno brát v potaz. Stěžovatel uzavírá, že na nemoci vedlejšího účastníka J. B. nenese žádný podíl viny, jeho nemoc nijak nepřivodil, a tudíž je nespravedlivé, aby nesl 90 % nákladů řízení sám.
10. Stěžovatel taktéž nesouhlasí se způsobem, jakým krajský soud vyčíslil a zredukoval jednotlivé úkony jeho právního zástupce, když okresní soud přiznal 22 úkonů právní služby a krajský soud jich přiznal toliko 19, neboť některé úkony spojil v úkon jeden. Za naprosto nepřijatelné též stěžovatel považuje to, jak krajský soud posuzoval úkony odvolacího řízení, když právnímu zástupci bylo přiznáno pouze 16 500 Kč za služby čítající 26 stran vyjádření a účast na čtyřhodinovém jednání krajského soudu, což stěžovatel považuje za naprosto nepřiměřené. Tímto jednáním krajského soudu bylo porušeno právo stěžovatele na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, jakož i jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nad rámec uvedeného stěžovatel dodává, že náklady státu nebyly poníženy vůbec.
11. Stěžovatel konečně číselně demonstruje, že celkově mu jeho právní zástupce za uvedené civilní řízení vyčíslil zaplatit částku ve výši 1 341 648 Kč. Když stěžovatel odečte přiznanou náhradu nákladů řízení, stejně bude muset svému právnímu zástupci zaplatit částku ve výši 1 215 148 Kč. K tomu dokládá fakturu vystavenou jeho právním zástupcem ze dne 2. 12. 2019.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím anebo jiným zásahem orgánů veřejné moci porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud se ve své judikatuře rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu opakovaně zabýval. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)], a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty řádného procesu. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že náhradu nákladů řízení, včetně stanovení jejich výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud konstatoval, že rozdílný názor na výklad podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí odporující čl. 36 odst. 1 Listiny. Z hlediska kritérií řádného procesu může náhrada nákladů řízení nabýt ústavněprávního významu také např. tehdy, pokud by v procesu výkladu a použití příslušných ustanovení právního předpisu soudem byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)].
15. Stěžovateli lze tedy obecně přisvědčit v tom ohledu, že výrok o náhradě nákladů řízení lze podrobit za určitých podmínek ústavněprávnímu přezkumu ve smyslu východisek výše uvedených, zvláště pak za situace, kdy náklady řízení byly vyčísleny v řádu milionů korun, což nepochybně samo o sobě může založit zásah do ústavně zaručených práv. V případě stěžovatele však Ústavní soud nedospěl k závěru, že by k takovému zásahu skutečně došlo. V posuzované věci byly dle závěrů Ústavního soudu naplněny okolnosti zvláštního zřetele hodné a úvahy krajského soudu tak, jak jsou uvedeny v napadeném rozsudku, nevykazují prvky libovůle, jak namítá stěžovatel, neboť krajský soud logicky a za dodržení požadavků právní úpravy uvedené v §150 o. s. ř. vysvětlil názorový obrat ve vztahu k náhradě nákladů řízení. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujal stanovisko, že úvaha soudu, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení) a soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1391/07 ze dne 5. 6. 2008 nebo nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)]. Ustanovení §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Je-li použito, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 237/05 ze dne 2. 3. 2006 (N 48/40 SbNU 433) nebo nález sp. zn. I. ÚS 191/06 ze dne 13. 9. 2006 (N 162/42 SbNU 339)]. Krajský soud ve smyslu uvedeného konstatoval, že ze strany vedlejších účastníků nešlo o smyšlenou šikanózní žalobu, jak uvádí stěžovatel, neboť vedlejší účastník J. B. v době, kdy podstoupil vyšetření u stěžovatele, již nádor v těle měl (dle závěrů znalce onkologa), což však stěžovatel neodhalil, jelikož neprovedl kompletní vyšetření, resp. nezajistil jeho provedení v blízké budoucnosti. Dle závěrů znalce onkologa se vedlejší účastník mohl plně uzdravit, kdyby nádor byl odhalen stěžovatelem při předmětném vyšetření. Ze strany vedlejších účastníků tedy o předem prohraný spor rozhodně nešlo, když výsledek sporu závisel právě na znaleckém dokazování. Krajský soud taktéž posoudil aktuální zdravotní stav vedlejšího účastníka J. B., který stále podstupuje léčbu, avšak již s poslední diagnózou. Tato situace se nepochybně velmi citelně dotýká všech dalších vedlejších účastníků (manželky a tří nezletilých dětí). Kdyby za takové situace krajský soud přiznal stěžovateli plnou náhradu nákladů řízení ve vyčíslené výši, bylo by to naprosto nepřiměřené. Krajský soud však rovněž přihlédl k poměrům na straně stěžovatele, jakož i k poměrům pojišťovny UNIQA na straně stěžovatele, když vyhodnotil, že tato pojišťovna je významnou pojišťovnu a stěžovatele lze považovat za zavedeného lékaře s fungující praxí. Ústavní soud tyto úvahy krajského soudu považuje za ústavně souladné, které nevykazují žádné znaky tvrzené libovůle.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že snížením nákladů řízení, které dle advokátního tarifu odpovídaly za řízení před okresním soudem částce 1 341 648 Kč a za řízení před krajským soudem částce 126 500 Kč, vznikla situace, kdy musí stěžovatel sám nést rozdíl ve výši 1 215 148 Kč mezi takto vyčíslenými náklady a přiznanými náklady. K tomuto tvrzení stěžovatel dokládá pro forma fakturu ze dne 2. 12. 2019 vystavenou advokátní kanceláří - obchodní společností Řezníček & Co., s. r. o. na částku 1 341 648 Kč včetně daně z přidané hodnoty.
17. Stěžovatel svoji ústavní stížnost staví na premise, že celková částka nákladů řízení vyplývající z advokátního tarifu je částka, kterou bude muset v každém případě někdo uhradit. Byla-li tedy napadeným rozsudkem krajského soudu vedlejším účastníkům povinnost k náhradě nákladů řízení přibližně o 90 % snížena, pak stěžovatel vychází z předpokladu, že uvedené břímě "automaticky" přechází na něj. Takové východisko je ovšem chybné. Úspěšné procesní straně v civilním řízení totiž nevzniká legitimní očekávání v tom smyslu, že jí bude také bez dalšího přiznána náhrada nákladů řízení právě ve výši dle advokátního tarifu, jak je ostatně zřejmé z povahy §150 o. s. ř..
18. Použití tohoto ustanovení jistě nesmí být svévolné a zejména pak je třeba dbát na to, aby procesně úspěšná strana nebyla zasažena ve svém ústavně zaručeném právu na pokojné užívání majetku. Úplné nepřiznání nákladů řízení procesně úspěšné straně tak připadá v úvahu jen ve velmi výjimečných případech, neboť pak je skutečně zřejmé, že takovým nepřiznáním náhrady nákladů řízení dochází k zásahu do její majetkové sféry. V nyní posuzované věci však stěžovateli byly přiznány náklady řízení ve výši přibližně 10 %. Při posouzení této procentuálně vyjádřené výše nákladů řízení však nelze odhlédnout od skutečné odměny za úkon právní služby v této věci. Dle advokátního tarifu by nesnížená odměna za jeden úkon právní služby v této věci byla vyčíslena částkou 39 300 Kč. Ústavní soud zdůrazňuje, že v žádném případě nehodlá ignorovat realitu v oblasti poskytování právních služeb advokáty. Otázka, zda stěžovateli skutečně vznikla jím deklarovaná povinnost uhradit advokátovi částku 1 341 648 Kč vyplývající z předložené faktury ze dne 2. 12. 2019, souvisí s dohodou, kterou stěžovatel s advokátem uzavřel.
19. Není pochyb o tom, že advokáti vykonávají své povolání za úplatu a že výše této úplaty je při absenci jiné dohody upravena advokátním tarifem. Avšak v situaci, kdy je předmětem řízení uplatnění tvrzeného nároku ve výši 7 750 000 Kč, převyšuje výše odměny advokáta předvídaná advokátním tarifem běžnou cenu, za kterou by bylo možno právní služby sjednat. Bylo na stěžovateli, aby svůj smluvní vztah s advokátem nastavil i pro případ, že bude sice ve věci procesně úspěšný, ale nebude mu přiznána plná náhrada nákladů řízení z důvodu použití §150 o. s. ř.. Netřeba připomínat, že bylo především povinností advokáta o všech těchto souvislostech již předem stěžovatele poučit a umožnit mu upravit vzájemný smluvní vztah tak, aby spravedlivě pokrýval i tuto eventualitu.
20. Ústavní soud tedy shrnuje, že snížení nákladů řízení dle §150 o. s. ř. na částku 126 500 Kč provedené napadeným rozsudkem krajského soudu není extrémní, odpovídá výjimečným okolnostem tohoto případu, jak je zohlednil krajský soud, a tato částka by mohla přibližně pokrýt skutečně požadovanou odměnu advokátovi, byl-li by vztah mezi stěžovatelem a advokátem nastaven spravedlivě a se zohledněním všech v úvahu přicházejících eventualit. Jak byl tento smluvní vztah mezi stěžovatelem a advokátem skutečně upraven, je otázkou, která není předmětem tohoto řízení o ústavní stížnosti.
21. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že námitka stěžovatele ke způsobu, jakým krajský soud uznal, resp. počítal úkony advokáta v předmětném řízení, postrádá v posuzované věci ústavní rozměr, neboť odůvodnění napadeného rozsudku je v uvedeném ohledu dostatečné a neobsahuje prvky libovůle.
22. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu