ECLI:CZ:US:2020:3.US.3403.19.1
sp. zn. III. ÚS 3403/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele O. H., zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Adamcem, advokátem, sídlem Máchova 514/9, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2019 č. j. 4 Tdo 584/2019-614, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 11. prosince 2018 č. j. 6 To 234/2018-546 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. června 2018 č. j. 34 T 83/2018-397, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Těchto zločinů se stěžovatel dopustil tím, že dne 7. 10. 2017 na svatbě své příbuzné v restauraci za přítomnosti svatebních hostů po předchozí slovní rozepři ohledně nedovolené hry na klávesy udeřil poškozeného P. B., majitele kláves, do pravého spánku a po následném přetahování stěžovatel chodidlem pravé nohy kopl poškozeného do levé dolní končetiny v oblasti kolene a při vstávání ze země ho ještě udeřil pěstí do obličeje, čímž mu způsobil impresivní (vpáčenou) zlomeninu bérce s posunem kostního fragmentu a pohmoždění měkkých tkání okolí levého oka, což si vyžádalo lékařské ošetření v nemocnici a následnou hospitalizaci do 9. 10. 2017. Poškozený měl poté nasazenou vysokou sádru bez podpatku na postižené končetině, v důsledku čehož byl citelným způsobem omezen v běžném způsobu života po dobu jedenácti týdnů, kdy toto omezení spočívalo zejména v bolestech a výrazném omezení pohyblivosti a sebeobsluhy poškozeného, kdy se mohl pohybovat pouze za pomocí berlí bez jakékoliv zátěže poraněné levé dolní končetiny. Za popsané jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce třiceti devíti měsíců, přičemž pro výkon uloženého trestu byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byla rozsudkem dále uložena povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu, a to Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 50 595 Kč a P. B. částku 213 306 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený se zbytkem nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, o němž Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že napadený rozsudek okresního soudu zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), f) a odst. 2 trestního řádu ve výrocích o trestu a náhradě škody a nemajetkové újmy ohledně poškozeného P. B. Krajský soud nově rozhodl tak, že stěžovateli za trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku a trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, přičemž výkon trestu odnětí svobody byl stěžovateli podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání tří let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu krajský soud uložil stěžovateli povinnost nahradit poškozenému P. B. na náhradě škody částku 108 207 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 51 040 Kč, když se zbytkem nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto, neboť stěžovatel uplatnil ve svém dovolání zejména námitky proti hodnocení důkazů a přezkumu skutkových zjištění, přičemž zároveň šlo o námitky, jež byly okresním soudem a posléze krajským soudem vypořádány.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel poukazuje na to, že v médiích je jeho věc známá pod zkratkou "XXX", v širších souvislostech pak lze spatřovat souvislost s případem tzv. lihové mafie řízené R. B., což je příbuzný poškozeného P. B. Stěžovatel uvádí, že Policie České republiky se ve Zlíně dlouhodobě chová nestandardně vůči členům rodiny B., když zlínští policisté jezdili na ozdravné pobyty do hotelu této rodiny. V této souvislosti také zdůrazňuje, že dlouhodobě byla těmito policisty přehlížena trestná činnost členů rodiny B. v tzv. metanolové kauze. Sám předseda senátu 34 T JUDr. Pavel Houdek je znám svými rozhodnutími ve prospěch rodiny B. v tzv. kauze lihové mafie.
6. Stěžovatel dále, stručně řečeno, rozporuje průběh skutkového děje. V posuzované věci proti sobě stály dvě skutkové verze, přičemž verze poškozeného podporovaná členy jeho kapely byla tou verzí, které uvěřil okresní soud. Druhá verze byla tvrzena stěžovatelem a byla podpořena částí svědků z řad svatebčanů. Takto stěžovatel velmi dopodrobna sporuje velkou část důkazů, které byly v hlavním líčení provedeny. Stěžovatel namítá deformaci důkazu při vyhodnocování výpovědi policisty K. v hlavním líčení, kdy předseda senátu uvedl, že není možné, aby úřední záznam přesně odpovídal tomu, co poškozený sdělil policistovi na místě činu, byť z dokazování vyplynul opak. Následně podobně stěžovatel rozebírá důkaz záznamem z výjezdu zdravotnické záchranné služby, kdy poškozený v sanitce hovořil s posádkou o kopu do kolene, což soud považoval za věrohodné, byť u výslechu policisty nepovažoval soud za pravděpodobné, že by poškozený byl schopen odpovídat na otázky vzhledem ke svému zranění. V sanitce toho však již dle soudu schopen byl. K rozhovoru poškozeného s posádkou sanitky stěžovatel dodává, že zdravotník O. je též hudebník, a tudíž se s poškozeným v sanitce určitě nepotkal poprvé. K výpovědi členů kapely poškozeného stěžovatel dodává, že při poslechu zvukového záznamu z hlavního líčení je zjevné, že výpovědi jsou naučené, jelikož při pokládání doplňujících otázek svědci obtížně odpovídali. Okresní soud měl aplikovat princip in dubio pro reo, neboť nebylo dosaženo vysokého stupně pravděpodobnosti při rekonstrukci skutkového děje. Trestní řízení dále neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, když důkazy byly deformovány, byly hodnoceny izolovaně a v rozporu se zásadou materiální pravdy.
7. Další okruh námitek směřuje vůči schopnosti, resp. neschopnosti poškozeného vykonávat v době léčby zranění kolene svou pracovní činnost. Poškozený vypověděl v hlavním líčení, že nebyl schopen po dobu pracovní neschopnosti, která trvala od 8. 10. 2017 do 8. 4. 2018 vykonávat svou pracovní činnost. V nároku na náhradu škody pak uvedl některá vystoupení, která údajně musel zrušit, přičemž zmíněné bylo následně potvrzeno i výpověďmi ostatních členů kapely. Stěžovatel však uvedené rozporuje, neboť údajně vyšlo najevo, že poškozený nejméně od 31. 12. 2017 se svojí kapelou pravidelně vystupoval na řadě akcí, přičemž s ním vystupovali zbylí členové jeho kapely - družka V. a svědci J. a P., kteří to však popírali. Stěžovatel chtěl předložit fotografie coby důkazy na podporu svých tvrzení, ale předseda senátu okresního soudu se stěžovateli vysmál. Následně poškozený změnil svou výpověď a uvedl, že vlastně na některých akcích vystupoval, a to navzdory své pracovní neschopnosti, údajně bez nároku na honorář, čemuž však stěžovatel nevěří. Stěžovatel uvádí, že tento přístup poškozeného svědčí o jeho nevěrohodnosti, okresní soud se však touto otázkou vůbec nezabýval.
8. Stěžovatel dále uvádí, že podstatnou část dokazování tvořily znalecké posudky, které zkoumaly způsob vzniku zranění poškozeného a průběh léčby. První znalecký posudek, opatřený policejním orgánem, uvádí, že zranění mohlo vzniknout toliko kopem, přičemž při výslechu znalce v hlavním líčení znalec připustil, že zranění mohlo vzniknout i pouhým pádem. Další znalecký posudek opatřila obhajoba a z jeho závěrů vzešlo, že uvedené zranění mohlo vzniknout jak kopem, tak i pádem. Stěžovatel se domnívá, že znalecké zkoumání společně se skutkovou verzí části svatebčanů, kteří podporují výpověď stěžovatele, bylo možno dospět k závěru, že stěžovatel nekopl poškozeného do kolene, nýbrž že poškozený se zranil při pádu.
9. Stěžovatel dále namítá, že mu byla nezákonně zkrácena lhůta pro přípravu na hlavní líčení. Dále co do procesních vad došlo k opomenutí důkazů, a to ve všech možných formách, přičemž postup okresního soudu zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
10. Pokud jde o řízení před odvolacím soudem, stěžovatel namítá, že obhajoba nechala vypracovat další dva znalecké posudky k mechanismu vzniku zranění poškozeného. Oba posudky byly však ve veřejném zasedání toliko přečteny a soud odmítl znalce i vyslechnout se závěrem, že posudky potvrdily to, co již bylo známo, tedy že zranění mohlo vzniknout jak kopem, tak i pádem. Tento závěr je však dle náhledu stěžovatele zkreslený, neboť jeden z posudků považuje kop za nejméně pravděpodobnou variantu. Krajský soud podle stěžovatele zcela rezignoval na svoji funkci přezkumné instance, když toliko revidoval výrok o trestu a o náhradě škody ve prospěch stěžovatele.
11. K řízení před Nejvyšším soudem stěžovatel uvádí, že řízení bylo povrchní, nadto se dovolací soud dopustil sám deformace důkazu, a to výslechu svědkyně N., kterou stěžovatel ve své ústavní stížnosti cituje a vyvozuje z ní vlastní závěry. Nejvyšší soud se nezabýval extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a právními závěry z nich vyvozenými. Dále se stěžovatel neztotožňuje ani s právní kvalifikací přečinu výtržnictví, jehož se měl též dopustit, neboť tato skutková podstata nemohla být naplněna, když se událost odehrála na uzavřené akci, kam veřejnost neměla přístup.
12. Stěžovatel svou ústavní stížnost doplnil přípisem, neboť - jak uvádí - se dozvěděl o nové skutečnosti, která vyplynula v jiné trestní věci z usnesení okresního soudu ze dne 7. 11. 2019 č. j. 34 T 66/2019-1305 (jež přiložil k doplnění ústavní stížnosti), tedy v době po podání ústavní stížnosti. V doplnění ústavní stížnosti podrobně rozvádí svou další námitku o podjatosti předsedy senátu 34 T JUDr. Pavla Houdka pro jeho poměr k obhájci stěžovatele v předmětném trestním řízení, přičemž důvod podjatosti vyšel najevo až po ukončení trestního řízení, včetně řízení dovolacího. Důvod podjatosti má dle náhledu stěžovatele spočívat v následujících okolnostech. Obhájcem stěžovatele byl v trestním řízení doc. JUDr. Tomáš Gřivna, Ph.D., advokát, vykonávající advokacii jako společník Advokátní kanceláře Gřivna & Šmerda, s. r. o. Druhým společníkem této advokátní kanceláře je JUDr. Radek Šmerda, Ph.D., který je v současné době obhájcem právnické osoby v jiné trestní věci, v níž již byla podána na uvedenou právnickou osobu obžaloba k okresnímu soudu, přičemž věc připadla senátu 34 T, jehož předsedou je JUDr. Pavel Houdek. Tento senát vydal po podání obžaloby usnesení, kterým byl JUDr. Pavel Houdek vyloučen z důvodu podjatosti vůči JUDr. Šmerdovi z úkonů trestního řízení. JUDr. Pavel Houdek svou podjatost odůvodnil v předmětném usnesení tím, že v době, kdy studoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, byl ubytován na kolejích Hvězda v Praze. V té době byl JUDr. Šmerda členem kolejní rady, přičemž ze svého postavení JUDr. Radek Šmerda zařídil ubytování dvěma studentům (mileneckému páru) na pokoji, kde byl ubytován JUDr. Pavel Houdek, přičemž JUDr. Houdek se musel z tohoto důvodu ze svého pokoje vystěhovat. Byl to právě JUDr. Radek Šmerda, kdo JUDr. Pavla Houdka nutil k nedobrovolnému přestěhování. Stěžovatel k tomu dodává, že JUDr. Radek Šmerda si na JUDr. Pavla Houdka nepamatuje. Nicméně dle názoru stěžovatele se JUDr. Houdek s uvedenou křivdou ještě nevypořádal a prodělané trauma je pro něj stále nevyřešenou záležitostí. Tato nevyrovnaná křivda nebyla stěžovateli v průběhu trestního řízení známa. JUDr. Houdek si musel být vědom skutečnosti, že doc. Gřivna je společníkem JUDr. Šmerdy, neboť jméno JUDr. Radka Šmerdy je součástí názvu advokátní kanceláře, přičemž na každém podání je vytištěno logo kanceláře s uvedením jména JUDr. Radka Šmerdy. Stěžovatel dodává, že nadto se veškerých úkonů v přípravném řízení a následně vyhlášení rozsudku v hlavním líčení účastnil tehdejší koncipient JUDr. Radka Šmerdy, Ph.D. - v záhlaví uvedený advokát. Již v průběhu hlavního líčení si byl stěžovatel vědom nestandardního přístupu JUDr. Pavla Houdka ke stěžovateli, což stěžovatel demonstruje na četných výrocích soudce vůči němu. Podjatost soudce vyústila v nebývale přísný trest, který byl stěžovateli uložen a který byl revidován krajským soudem.
III.
Vyjádření účastníka řízení
13. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost, zejména vzhledem k jejímu doplnění, k vyjádření okresnímu soudu, konkrétně předsedovi jeho senátu 34 T JUDr. Pavlu Houdkovi k vyjádření. Předseda senátu byl vyzván, aby se vyjádřil zejména k námitce své podjatosti.
14. JUDr. Pavel Houdek ve svém vyjádření uvedl, že se necítí být podjatým, neboť není v žádném poměru k projednávané věci ani nemá žádný vztah ke stěžovateli či jeho tehdejšímu obhájci doc. JUDr. Tomáši Gřivnovi. Předseda senátu stěžovatele ani doc. JUDr. Gřivnu osobně neznal, u hlavního líčení je oba viděl poprvé v životě. Pokud jde o usnesení okresního soudu, kterým se JUDr. Pavel Houdek vyloučil z projednávání trestní věci, v níž jako obhájce vystupoval JUDr. Radek Šmerda, Ph.D. tyto důvody se netýkají stěžovatele ani doc. JUDr. Tomáše Gřivny, neboť k nim žádný osobní vztah nepociťuje.
15. Vyjádření ostatních účastníků a vedlejších účastníků nepokládal Ústavní soud pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti za nezbytné, když k ní byly přiloženy jak napadené rozsudky okresního soudu a krajského soudu, tak stěžovatelovo odvolání proti rozsudku okresního soudu i stěžovatelem odkazované usnesení okresního soudu (bod 12).
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účasten řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím anebo jiným zásahem orgánů veřejné moci porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
18. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
19. Stěžovatel se z převážné části svými námitkami domáhá revize skutkového stavu zjištěného obecnými soudy Ústavním soudem. Ústavní soud na tomto místě však připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Stěžovatel se velkou částí svých námitek de facto domáhá toho, aby Ústavní soud sám hodnotil obsah svědeckých výpovědí a znaleckých posudků a přezkoumával tak závěry obecných soudů. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané zákonem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, které však v posuzované věci Ústavním soudem nebylo shledáno.
20. Ústavní soud podotýká, že v podstatě tytéž námitky stěžovatel uplatňoval již ve svém odvolání, resp. dovolání a jak krajský soud, tak i Nejvyšší soud se jimi podrobně zabývaly. Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem tyto závěry obecných soudů k rekonstrukci skutkového děje a hodnocení důkazů opětovně podrobně reprodukovat. Stěžovateli lze přisvědčit, že k rekonstrukci skutkového stavu došlo toliko na základě svědeckých výpovědí, když bylo úkolem nalézacího soudu v hlavním líčení při plném uplatnění zásad ústnosti a přímosti zhodnotit věrohodnost všech svědků a na základě jejich výpovědí, v mnoha případech kusých, neboť ne všichni svědci viděli předmětný incident od začátku do konce, zrekonstruovat skutkový děj. Okresní soud za těchto okolností, kdy sice svědků bylo teoreticky při incidentu mnoho, fakticky však téměř žádný ze svědků nebyl schopen popsat skutkový děj od počátku do konce, dal přednost skutkové verzi tak, jak ji popsal poškozený a členové jeho kapely před skutkovou verzí stěžovatele, která byla podpořena několika dílčími výpověďmi různých svědků. Okresní soud v napadeném rozsudku popsal své úvahy při hodnocení důkazů a z nich vyplývá, že namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a právními závěry ve smyslu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny dán není. Nutno podotknout, že okresní soud neprováděl dokazování selektivně, nýbrž provedl i důkazy navrhované obhajobou, stejně tak jako krajský soud následně ve veřejném zasedání.
21. Jde-li o namítaná procesní pochybení, došlo k přezkumu z těchto hledisek jak v průběhu odvolacího, tak i dovolacího řízení, kdy bylo konstatováno, že lhůta pro přípravu k hlavnímu líčení byla materiálně zachována, neboť stěžovatel měl doručeno předvolání již přibližně měsíc před termínem hlavního líčení, tedy dne 2. 5. 2018, když hlavní líčení se mělo konat ve dnech 5. 6. a 7. 6. 2018. Na žádost stěžovatele bylo hlavní líčení odročeno na dny 6. 6. a 13. 6. 2018, přičemž předvolání na tato nově nařízená hlavní líčení byla skutečně doručena až dne 4. 6. 2018, nicméně je třeba vycházet materiálně z účelu zákona a z účelu lhůty k přípravě na hlavní líčení, jejíž účel naplněn byl, když stěžovatel již měsíc před konáním hlavního líčení byl srozuměn s tím, že je nařízeno a z vlastní iniciativy požádal o jeho odročení.
22. Pokud jde o otázku opomenutých důkazů, jde též o námitku opakovaně řešenou již v řízení před obecnými soudy. Stěžovatel se domáhal provedení některých důkazů o vyčíslení nároku na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy, avšak dokazování k těmto nárokům by trestní řízení neúměrně zatížilo. Stěžovateli byla uložena povinnost týkající se adhezního nároku poškozeného jen v části, která byla prokázána. Se zbytkem svého nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, a využije-li poškozený možnosti domáhat se zbylé části svého domnělého nároku, je stěžovatel oprávněn své důkazní návrhy vznést v řízení před civilními soudy.
23. Stěžovatel též namítá nesprávnou právní kvalifikaci přečinu výtržnictví. Ústavní soud v tomto bodě odkazuje na napadená rozhodnutí, která se v souladu s ustálenou judikaturou vyjadřují k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví. Ústavní soud toliko podotýká, že úvahy obecných soudů nevybočují z ústavněprávního rámce a nezasahují do ústavně zaručených práv stěžovatele.
24. Poslední námitka stěžovatele brojí proti osobě předsedy senátu 34 T okresního soudu JUDr. Pavla Houdka. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje (ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva), že nestrannost soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné jako předpoklad vyloučení jejich podjatosti je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního a jednak z hlediska objektivního, přičemž subjektivní posouzení musí být podřazeno následnému - přísnějšímu - objektivnímu posouzení. Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti osob uvedených ve větě prvé §30 odst. 1 trestního řádu ve vztahu k účastníkům řízení či projednávané věci. Objektivní kritérium svědčí o tom, že tyto osoby skýtají dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti, resp. že jsou dány dostatečné záruky k vyloučení všech legitimních pochybností v tomto ohledu. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě se bere v úvahu též stanovisko obviněného, které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, ale rozhodující je, zda lze obavy považovat za objektivně odůvodněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je navíc nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 2670/09 a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 6. 1996 ve věci Pullar proti Spojenému království, stížnost č. 22399/93, rozsudek ve věci Piersack ze dne 1. 10. 1982, stížnost č. 8692/79, rozsudek ve věci De Cubber ze dne 26. 10. 1984, stížnost č. 9186/80]. Při rozhodování o podjatosti soudce (či přísedících) tedy platí zásada, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně orgánů činných v trestním řízení samotných, je sice podnětem k rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout (viz usnesení ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 4285/12 a zamítavý nález ze dne 19. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 4185/16).
25. Ústavní soud si za účelem posouzení, zda byl předseda senátu v posuzované věci podjatý, vyžádal vyjádření JUDr. Pavla Houdka k ústavní stížnosti, zejména pak k jejímu doplnění, kde je podjatost zřetelně namítána. JUDr. Pavel Houdek uvedl, že se necítí být podjatý, neboť stěžovatele i doc. Gřivnu viděl poprvé při hlavním líčení a nemá k nim žádný vztah, který by mohl zakládat jeho podjatost vůči těmto osobám. Subjektivní kritérium podjatosti tedy není naplněno, neboť předseda senátu se podjatým být necítí, což logicky vysvětlil tím, že stěžovatele i jeho obhájce doc. Gřivnu poprvé viděl až při hlavním líčení. Pokud jde o objektivní kritérium, lze přisvědčit stěžovateli, že negativní vztah mezi JUDr. Houdkem a JUDr. Šmerdou skutečně dán je, byť toliko ze strany JUDr. Houdka, nicméně je třeba zdůraznit, že JUDr. Šmerda v posuzované věci osobně nikdy nefiguroval. Pokud by JUDr. Šmerda v posuzované věci byl coby obhájce činný, mohla by být podjatost JUDr. Houdka založena, nicméně za situace, kdy byl jako obhájce činný doc. Gřivna, nelze bez dalšího "automaticky" usuzovat na podjatost JUDr. Houdka na základě objektivního propojení. Jak vyplývá z obecných východisek, která Ústavní soud výše předestřel, k vyloučení orgánu činného v trestním řízení dojde tehdy, je-li evidentní, že vztah uvedené osoby k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopna taková osoba nezávisle a nestranně rozhodnout. V předmětné věci tedy objektivní pochybnost stran nestrannosti předsedy senátu 34 T JUDr. Houdka dána není.
26. Obecné soudy napadenými rozhodnutími dostály požadavkům na ústavně souladná rozhodnutí a Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
27. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu