ECLI:CZ:US:2020:3.US.3769.19.1
sp. zn. III. ÚS 3769/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů J. A. a R. G., zastoupených JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem sídlem Sokolská 60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2019 č. j. 8 Tdo 736/2019-1283, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2019 sp. zn. 7 To 12/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. října 2018 sp. zn. 19 T 105/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a z řízení jim předcházejícího, jakož i z ústavní stížnosti, se podává, že stěžovatelé byli společně obžalováni ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu. Pro tento skutek byli oba stěžovatelé Obvodním soudem pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 15. 5. 2017 zproštěni obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu, jelikož označený skutek není trestným činem. Z podnětu odvolání státní zástupkyně byl rozsudek obvodního soudu usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 8. 2017 podle §258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu zrušen a podle §259 odst. 1 trestního řádu byla věc vrácena obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci. Obvodní soud svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. 3. 2018 opět oba stěžovatele zprostil obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu. Z podnětu odvolání státní zástupkyně městský soud opět rozsudek obvodního soudu podle §258 odst. 1 písm. b) a d) trestního řádu zrušil a věc vrátil podle §259 odst. 1 téhož zákona obvodnímu soudu k novému rozhodnutí ve věci, a to usnesením ze dne 17. 7. 2018. Obvodní soud v souladu s právním názorem vyjádřeným v usnesení městského soudu ze dne 17. 7. 2018 uznal oba stěžovatele vinnými spácháním zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu. Stěžovatelka byla odsouzena k trestu odnětí svobody v délce dvou let, kdy jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v délce třiceti měsíců, přičemž výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce třiceti měsíců.
3. Stěžovatelé proti odsuzujícímu rozsudku obvodního soudu podali odvolání, jež bylo jako nedůvodné podle §256 trestního řádu městským soudem zamítnuto.
4. Usnesení městského soudu stěžovatelé napadli dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé namítají, že městský soud nerespektoval §263 odst. 7 trestního řádu, když sám hodnotil důkazy, které byly provedeny obvodním soudem. Odvolací soud je přitom vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám provede. Městský soud však žádné důkazy sám neprovedl, přesto obvodnímu soudu vytýkal jejich hodnocení a zejména právní závěry, které z důkazů obvodní soud vyvodil. V této souvislosti poukazují stěžovatelé na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31) a ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1367/18 (dostupný na http://nalus.usoud.cz). Zejména druhý zmíněný nález odpovídá situaci, v níž se nacházejí stěžovatelé, neboť i v tomto případě došlo nejprve ke zproštění obžaloby obviněných, když existovalo více v úvahu přicházejících skutkových verzí, nicméně městský soud de facto přikázal obvodnímu soudu, jak má hodnotit důkazy, přičemž následně došlo v souladu s pokyny městského soudu k odsouzení obviněných. Stěžovatelé uzavírají, že existuje-li více skutkových verzí, je povinností soudu rozhodovat ve smyslu principu in dubio pro reo a obžalované zprostit obžaloby, jak to ostatně učinil v projednávané věci poprvé i podruhé obvodní soud. Stejnou argumentaci stěžovatelé uplatňují i vůči usnesení Nejvyššího soudu, který ve věci nezjednal nápravu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím anebo jiným zásahem orgánů veřejné moci porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. V posuzované trestní věci obvodní soud provedl vzhledem k časovému odstupu od spáchání zločinu, z něhož byli stěžovatelé obžalováni, vyčerpávající dokazování. Úkolem obvodního soudu tak následně, za situace, kdy měl k dispozici dostatek důkazů pro závěr o vině, resp. nevině, stěžovatelů, bylo postupovat v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu, tedy zhodnotit provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Této své zákonné povinnosti, která vyplývá z ústavně zaručených kautel ve smyslu čl. 82 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny, však obvodní soud nedostál. Nutno podotknout, že způsob, jakým obvodní soud rekapituloval, prováděl a selektoval důkazy pro účely jejich následného hodnocení, je v některých pasážích zrušených rozsudků ze dne 15. 7. 2018 a ze dne 26. 3. 2018 nepřezkoumatelný, neboť obvodní soud se věnoval především toliko výslechům svědků, avšak pominul srozumitelně provést listinné důkazy, které prokazovaly modus operandi žalované trestné činnosti. Následný závěr obvodního soudu o nevině stěžovatelů tak nemá oporu ve shromážděných důkazech a proti sobě stojící dvě skutkové verze nejsou verzemi rovnocennými, a to především z hlediska logiky hodnocení důkazů. Skutková verze, jež vyústila ve zproštění obžaloby stěžovatelů, je jednostranná a opřená především o jejich výpovědi, kdežto verze obžaloby se opírá zejména o listinné důkazy, z nichž jasně vyplývá způsob spáchání trestné činnosti, který je poměrně typický pro trestnou činnost podle §240 trestního zákoníku. Již prima facie lze tedy konstatovat, že oba zprošťující rozsudky obvodního soudu vykazovaly značné nedostatky v provádění a hodnocení důkazů, což mělo za následek nepřezkoumatelnost uvedených rozsudků.
9. Pro vytyčení mezí instančního rozhodování odvolacího soudu lze zmínit závěry vyplývající z dosavadní judikatury Ústavního soudu [nález sp. zn. Pl. ÚS 15/14 ze dne 26. 1. 2016 (č. 71/2016 Sb.), ve spojení s usnesením sp. zn. I. ÚS 1920/16 ze dne 18. 4. 2017; všechna rozhodnutí jsou veřejně dostupná též na https://nalus.usoud.cz], podle nichž je třeba od nepřípustného přehodnocování důkazů odvolacím soudem třeba odlišit kasační oprávnění odvolacího soudu z důvodů podle §258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu [§258 odst. 1 písm. b) trestního řádu použil městský soud v obou svých kasačních usneseních]. Jde typicky o situace, kdy skutková zjištění v napadeném rozsudku působí neúplně a nepřesvědčivě, zejména proto, že nalézací soud určité skutečnosti, jež se z provedeného dokazování podávají, do svých úvah vůbec nezahrnul, některé důkazy zcela pominul nebo určité důkazy hodnotil zjevně jednostranně, v rozporu se zásadami formální logiky.
10. Na základě východisek uvedených v předcházejícím bodě postupoval i městský soud, když státním zástupcem napadené rozsudky zrušil a se svým závazným právním názorem věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání. Nutno podotknout, že uvedený závazný názor městského soudu především obvodnímu soudu zdůraznil, jaké povinnosti pro něj vyplývají z §125 a §2 odst. 6 trestního řádu. Dále městský soud ve svém druhém kasačním usnesení ze dne 17. 7. 2018 podrobně objasnil povahu trestné činnosti podle §240 trestního zákoníku a konečně k projednávané věci zdůraznil, na které důkazy je třeba se z hlediska objektivního a komplexního pohledu na tuto věc při dalších úvahách zaměřit, neboť v podstatě klíčové důkazy byly obvodním soudem pominuty. Takto tedy poukázal městský soud na to, aby se obvodní soud zabýval především listinnými důkazy a aby zhodnotil, zda skutečně došlo ke zdanitelnému plnění, což je klíčová otázka, kterou se však obvodní soud dostatečně nezabýval. Výtky městského soudu vůči obvodnímu soudu spočívaly v nápravě vady, která tkvěla v porušení zákonných norem uvedených v §2 odst. 5 a 6 a §125 odst. 1 trestního řádu, k čemuž je odvolací soud oprávněn podle §258 odst. 1 téhož zákona. Obecné závěry stěžovatelem zmiňovaných nálezů Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14 a ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1367/18 lze na posuzovanou věc taktéž uplatnit (avšak v opačném významu, než argumentují stěžovatelé). Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14 uvádí, že vytýká-li odvolací soud soudu prvního stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů, musí jít o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci. Musí také zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory a vadné hodnocení. Pouhý obecný poukaz na porušení této zásady je pro zrušení rozhodnutí nedostačující. Odvolací soud přitom může soud prvního stupně jen upozornit, čím se znovu zabývat, a které skutečnosti vzít v potaz, nesmí mu však udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů. K popsané situaci došlo v posuzované věci a městský soud jednal zcela v mezích svých zákonem vymezených kompetencí, které byly z hlediska ústavněprávního specifikovány právě v uvedeném nálezu sp. zn. I. ÚS 2726/14, když konstatoval ve svém v pořadí druhém kasačním usnesení ze dne 17. 7. 2018 nepřezkoumatelnost v pořadí druhého zprošťujícího rozsudku ze dne 26. 3. 2018 a zároveň obvodní soud upozornil, kterými skutečnostmi se má dále zabývat.
11. Uvedený nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 lze využít i z hlediska stěžovateli namítaného porušení principu in dubio pro reo. Stěžovatelé uvádějí, že existuje-li více skutkových verzí, je povinností soudu rozhodovat ve smyslu principu in dubio pro reo a obžalované zprostit obžaloby, jak to ostatně učinil v posuzované věci poprvé i podruhé obvodní soud. Avšak zde je nutno, nazíráno optikou výše zmíněné argumentace, zdůraznit, že poté, co obvodní soud znovu zhodnotil důkazy ve věci provedené, a to v souladu s východisky naznačenými v pořadí druhém kasačním usnesení městského soudu, nebylo již možno o dvou skutkových verzích hovořit, neboť skutková verze stěžovatelů byla vyvrácena. Pochybnosti obvodního soudu, který dvakrát zprostil stěžovatele obžaloby, tedy postrádaly důvodnost, a tudíž byl městský soud oprávněn a v souladu s východisky plynoucími z §2 odst. 5 trestního řádu i povinen zrušit zprošťující rozsudek a vrátit věc obvodnímu soudu (srov. bod 37 a násl. nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14). V tomto ohledu tedy nelze dovozovat porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího principu in dubio pro reo ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny v posuzované věci. Postup obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, který svým usnesením aproboval postup městského soudu v posuzované věci, shledává Ústavní soud ve svém celku jako ústavně souladný, a tudíž nelze přisvědčit stěžovatelům, že by došlo k porušení jejich základních práv či svobod.
12. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu