ECLI:CZ:US:2020:3.US.3808.19.1
sp. zn. III. ÚS 3808/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana S. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2019 č. j. 7 Tdo 1002/2019-513, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2019 č. j. 8 To 110/2019-353 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. března 2019 č. j. 1 T 58/2018-329, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným (v pořadí druhým) rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") uznán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Těch se měl dle rozsudku dopustit, stručně řečeno tak, že nejméně od května 2016 do konce roku 2016 v B. v domě na ulici X pohlavně zneužíval svou nezletilou dceru (dále jen "poškozená"), která tam v dané době jezdila dvakrát do měsíce na návštěvu, a stěžovatel ji měl v péči. Za uvedené jednání a sbíhající se přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku, jímž byl již uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 7. 2017 sp. zn. 2 T 92/2017, byl stěžovatel odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest o výměře 20 denních sazeb po 400 Kč, celkem tedy 8 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z citovaného trestního příkazu okresního soudu, včetně rozhodnutí obsahově navazujících. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), byla poškozená odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") podle §256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání založené na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť vznikl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Mělo být porušeno rovněž jeho právo na obhajobu tím, že nemohl řádně klást otázky poškozené, ačkoliv její výpověď byla stěžejním a de facto jediným přímým důkazem pro řízení a následně i pro odsouzení stěžovatele. Na výpověď poškozené měly být proto kladeny soudem značné nároky, aby bylo možno jednotlivé výpovědi, dle stěžovatele rozporné, konfrontovat, což se nestalo. Stěžovatel poukazuje na to, že jeho obhájce se účastnil toliko jednoho výslechu, a to druhého výslechu poškozené, který byl policejní komisařkou předčasně ukončen, a obhajoba pak nemohla již své otázky poškozené položit. Stěžovatel má za to, že nebyla řádně prokázána jeho vina, když svědecké výpovědi jsou v extrémním vzájemném rozporu, přičemž uvádí podrobný rozbor těchto rozporů. Stěžovatel má na rozdíl od městského soudu za to, že pouze tvrzení svědkyně Evy A. (jedná se o pseudonym) je konstantní a v souladu s tím, co vypověděl. Rovněž nesouhlasí s odůvodněním městského soudu, který neprovedl výslech svědka N. (jedná se o pseudonym), neboť ten by k věci nedokázal nic sdělit. Konečně s návrhem stěžovatele na doplnění dokazování trestním spisem vedeným vůči Jiřímu B. (jedná se o pseudonym) se žádný ze soudů řádně nevypořádal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena do kompetence obecných soudů, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelova základní práva a svobody. Ke kasaci soudního rozhodnutí přistupuje Ústavní soud obvykle za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Pochybení podobného charakteru, jež by si vyžádalo jeho zásah, však Ústavní soud v posuzované věci nenalezl. Obecné soudy provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak nahlížely na obhajobu stěžovatele a jak právně posoudily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou logická a konzistentní, přičemž soudy se v jejich rámci řádně a přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami vznášenými stěžovatelem.
10. Nutno podotknout, že řadu z námitek stěžovatel opakovaně uplatnil i v ústavní stížnosti, ačkoliv na ně vyčerpávajícím způsobem soudy již reagovaly. K těmto námitkám lze jen ve stručnosti poznamenat následující. K námitce stěžovatele o nemožnosti položit poškozené všechny své otázky, Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí skutečně uvedl, že obhájce stěžovatele byl přítomen pouze druhému výslechu poškozené v přípravném řízení dne 23. 2. 2018 (tedy po zahájení trestního stíhání stěžovatele), čímž korigoval nesprávné konstatování krajského soudu. Nedospěl nicméně k závěru, že by i přes předčasné ukončení tohoto výslechu, a to z důvodu psychického stavu poškozené, neměl obhájce dostatečný prostor k pokládání otázek. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu vyplývá, že obhájce položil při předmětném výslechu poškozené celkem 35 otázek. Nadto městský soud s odkazem na §102 odst. 1 tr. řádu rovněž zdůvodnil, proč výslech poškozené (nezletilé osoby) není možné opakovat.
11. Stěžovatel byl uznán vinným především na základě klíčové usvědčující výpovědi poškozené, jejímuž hodnocení věnovaly soudy patřičnou pozornost a o jejíž věrohodnosti a pravdivosti navzdory námitkám stěžovatele nepochybovaly, a to s ohledem na řadu dalších provedených důkazů, které její výpověď podporovaly. Na rozdíl od přesvědčení stěžovatele soudy ve výpovědi poškozené žádný zásadní rozpor neshledaly. Naopak obhajobu stěžovatele vyhodnotily jako zcela jednoznačně vyvrácenou. Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na jednotlivé rozpory mezi svědeckými výpověďmi, z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že důkazy vyznívající odlišně soudy vzaly v potaz a ústavně konformně je vyhodnotily. Tak tomu bylo v případě výpovědi svědkyně Evy A., kdy městský soud náležitě vysvětlil, proč považoval její výpověď v kontextu s jinými svědeckými výpověďmi a důkazy za nevěrohodnou.
12. U nevyslyšených návrhů stěžovatele na doplnění dokazování Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout a vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. Dané povinnosti ve věci rozhodující soudy dostály, takže nejde o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
13. S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí nevede stěžovatelova argumentace Ústavní soud k závěru, že by postupem a rozhodnutím soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či další práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí řádného procesu dle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud nemá důvodu zasahovat.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu