ECLI:CZ:US:2020:3.US.3852.19.1
sp. zn. III. ÚS 3852/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Jany P. a 2) Evy P. (jedná se o pseudonymy), zastoupených Mgr. Richardem Němcem, advokátem, sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2019 sp. zn. 9 To 174/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. března 2019 č. j. 30 T 121/2018-390, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelky vystupovaly v řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, jako osoby poškozené trestným činem. V předmětném trestním řízení byl shledán vinným obviněný P. J. ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti dle §143 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Obviněný svým automobilem srazil poškozeného, zesnulého Karla P. (jedná se o pseudonym), který byl vnukem první stěžovatelky a synovcem druhé stěžovatelky. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem o nárocích poškozených rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, bylo obviněnému uloženo zaplatit poškozeným nemajetkovou újmu v konkrétních částkách, kromě jiného poškozené první stěžovatelce ve výši 175 000 Kč. Dále obvodní soud podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázal některé poškozené včetně první stěžovatelky se zbytkem jejich nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 trestního řádu pak dále odkázal další poškozené včetně druhé stěžovatelky zcela se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatelky podaly proti adheznímu výroku odvolání, jež bylo Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") jako nedůvodné zamítnuto.
II.
Argumentace stěžovatelek
4. Stěžovatelky uvádějí, že žily společně s otcem zesnulého, který byl též poškozeným v trestním řízení a který již zesnul, ve společné domácnosti, přičemž jejich vztah k zesnulému synovci a vnukovi byl velmi intenzivní, a to navzdory komplikovanému vztahu otce a matky zesnulého po rozvodu. Se zesnulým vnukem a synovcem udržovaly pravidelný kontakt a jeho náhlé úmrtí pro ně představuje nepředstavitelnou ztrátu. Jeho úmrtí přineslo do jejich života smutek a depresi, se kterými se nemohou vyrovnat.
5. Stěžovatelky negativně vnímají jednak trest, který byl uložen obviněnému a který je dle jejich názoru příliš nízký, zejména však nesouhlasí s adhezním výrokem, neboť se domnívají, že obecné soudy měly k dispozici dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí, které by odpovídalo jejich uplatněným nárokům v adhezním řízení. Stěžovatelky zároveň poukazují na skutečnost, že rozhodnutí obecných soudů nejsou co do odůvodnění nároků poškozených dostatečná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastny řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím anebo jiným zásahem orgánů veřejné moci porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud zastává názor, že demokratický právní stát má ústavní povinnost vytvořit co možná nejefektivnější systém procesních institutů sloužících ke kompenzaci trestnou činností způsobených škod. Využití těchto institutů přitom nelze považovat jen za soukromý zájem jednotlivce, neboť souvisí i s veřejným zájmem a výsadou státu na zjištění trestné činnosti a potrestání jejích pachatelů. Stát je proto povinen takto porušená práva chránit a v maximální možné míře dopomoci poškozenému k náhradě škody [nález sp. zn. I. ÚS 1397/14 ze dne 19. 2. 2015 (N 38/76 SbNU 515), bod 15 odůvodnění]. Možnosti odkázat poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních tudíž nelze nadužívat, neboť pak by institut uplatnění nároku na náhradu újmy v trestním řízení pozbyl svého smyslu (viz usnesení ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2177/11).
9. Ústavní soud konstatuje, že byť rozhodnutí o náhradě škody poškozeným v adhezním řízení není konečným rozhodnutím ve věci, neboť poškozené stěžovatelky byly se svým nárokem, resp. se zbytkem svého nároku odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních, přesto Ústavní soud ve většině případů považuje ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím za přípustné, neboť nelze vyloučit, že i v adhezním řízení dojde k natolik flagrantním pochybením, která mohou založit porušení základního práva nebo svobody poškozeného (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2762/14 ze dne 29. 4. 2015, bod 8 odůvodnění; shodně též např. usnesení sp. zn. II. ÚS 165/15 ze dne 18. 2. 2015; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Možnost zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je však omezená. Důvodem je, že většinu pochybení v adhezním řízení lze následně napravit právě v řízení občanskoprávním (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 165/15 ze dne 18. 2. 2015). Trestní soud nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout. V tomto ohledu tedy nejde o věc rozsouzenou, ale nároku na náhradu újmy se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován.
11. V posuzované věci stěžovatelky namítají nedostatečné odůvodnění adhezního výroku a zároveň se domnívají, že obecné soudy měly od stěžovatelek dostatečné podklady pro přiznání nároku v navrhované výši. Ústavní soud však v tomto ohledu nemůže stěžovatelkám přisvědčit, neboť k vyčíslení jejich nemajetkové újmy je nutno provést další dokazování o spoluzavinění poškozeného, zesnulého Karla P., který dle dosavadních závěrů plynoucích z dokazování soudů, do vozovky obviněnému neočekávaně vstoupil. Pro účely posouzení trestní odpovědnosti obviněného nebylo třeba tuto skutečnost dále zkoumat, nicméně pro účely posouzení nemajetkové újmy je nutno dokazování v tomto směru doplnit, což by však pro soudy rozhodující v trestních věcech znamenalo neúměrné prodlužování řízení. Stejný dopad na délku trestního řízení by mělo i prokazování vztahu poškozeného zesnulého Karla P. ke všem poškozeným, kterých bylo relativně mnoho. Obvodní soud rozhodl spravedlivě, když za nesporný považoval nárok rodičů, babiček a sester poškozeného zesnulého Karla P., kde zohlednil stanovisko Nejvyššího soudu k této otázce vyjádřené v rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, což se týkalo i první stěžovatelky. Prokazování vztahu tety (druhé stěžovatelky) s poškozeným zesnulým Karlem P., která formálně vzato není nejbližším příbuzným zesnulého (byť fakticky tomu tak samozřejmě být mohlo) by již trestní řízení z hlediska jeho účelu zatížilo, a je tedy úkolem civilních soudů se touto otázkou blíže zabývat. Ústavní soud tudíž na základě uvedeného konstatuje, že napadená rozhodnutí nezasáhla do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelek.
12. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu