ECLI:CZ:US:2020:3.US.609.20.1
sp. zn. III. ÚS 609/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Kamila Křístka, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 3, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, č. j. 30 Cdo 1076/2019-203, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2018, č. j. 70 Co 69/2018-158, a výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 9. 2017, č. j. 42 C 233/2015-115, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení, které předcházelo podání nyní projednávané ústavní stížnosti, bylo rozhodováno o žalobě proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaný"), jíž se stěžovatel domáhal jednak zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o vyrovnání podílu z bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen "BSM"), vedeného před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 38 C 139/2000, a jednak náhrady majetkové škody, která mu dle jeho tvrzení měla vzniknout v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem.
3. Jak se podává z obsahu napadených rozhodnutí, stěžovatel byl zcela úspěšný ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy. Rekapitulace průběhu předchozího řízení se proto omezí toliko na uplatněný nárok na náhradu majetkové škody vyčíslené částkou 91 927 Kč, jež dle názoru stěžovatele odpovídala míře inflace částky ve výši 318 093 Kč, na kterou mu sice vznikl nárok již v roce 2003, ale k jejímuž pravomocnému přiznání došlo ve shora uvedeném řízení o vyrovnání podílu z BSM až v roce 2014 (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2014, č. j. 15 Co 401/2012-370).
4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem (výrokem II.) Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byla žaloba v části, jíž se stěžovatel domáhal shora specifikované náhrady škody, zamítnuta. Dle obvodního soudu - s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1272/2001 - totiž "vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění skutečná škoda podle občanského zákoníku nevzniká a tvrzená majetková újma spočívající ve znehodnocení peněz v důsledku opožděného vydání rozhodnutí, nemůže být právně posouzena jako ušlý zisk."
5. K odvolání stěžovatele i žalovaného ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, když zopakoval, že "vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění skutečná škoda podle občanského zákoníku nevzniká." Městský soud upřesnil, že "pokus žalobce konstruovat vznik materiální škody pouze z obecného poukazu na inflaci, z výpočtu meziroční míry inflace a z tvrzení, že na hodnoty, jež by si byl mohl pořídit v roce 2003 za částku 318 093 Kč, by musel o dvanáct let později vynaložit 410 020 Kč, nemůže být úspěšný. Jím tvrzené snížení reální hodnoty peněz v průběhu trvání sporu nemůže založit nárok ani na náhradu ušlého zisku ani na náhradu skutečné škody."
6. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §243c zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") zčásti jako vadné a zčásti jako nepřípustné. S odkazem na rozsudek ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, Nejvyšší soud zcela ve shodě se soudem nalézacím i odvolacím uvedl, že vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění nemůže pojmově vzniknout skutečná škoda, přičemž připomněl, že tento závěr již v minulosti aproboval i Ústavní soud (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1712/16 ze dne 21. 6. 2016; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz).
7. Stěžovatel se s tímto odůvodněním neztotožnil, přičemž nyní v ústavní stížnosti předkládá v podstatě shodné námitky jako v předchozím řízení před obecnými soudy. Setrvává tak na stanovisku, že jeho požadavek na zaplacení shora uváděné částky odpovídající míře meziroční inflace je zcela opodstatněný a důvodný. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že obecné soudy - a zejména Nejvyšší soud - zamítnutí/odmítnutí jeho nároku na náhradu škody založily na použití judikatury, která na nyní projednávanou věc vůbec nedopadá.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může rozhodnout obvykle bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně zdejší soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ústavní soud především konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy, které dospěly k závěru, že vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění skutečná škoda nevzniká. Ústavní soud přitom ve svých rozhodnutích mnohokrát zopakoval, že není a ani nemůže vystupovat jako další instance v obecném soudnictví a přezkoumávat rozhodnutí soudů prizmatem podústavního práva, neboť mu nenáleží pravomoc podrobit napadená rozhodnutí přezkumu běžné zákonnosti tak, jak činí soudy rozhodující o opravných prostředcích. Interpretace a aplikace podústavního práva je tedy plně na obecných soudech, přičemž polemikou s právními závěry v jejich rozhodnutích se Ústavní soud zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, k němuž však v nyní projednávané věci nedošlo. Ústavní soud v této souvislosti toliko na okraj připomíná, že právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, kterého se stěžovatel dovolává, neznamená právo na úspěch ve sporu.
10. Ústavní soud již dříve aproboval závěry obecných soudů týkající se nyní posuzované otázky vzájemného vztahu inflace, hodnoty pohledávky na peněžité plnění a náhrady škody, neboť na nich neshledal cokoliv protiústavního (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1712/16 ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 1609/15 ze dne 2. 2. 2016 či sp. zn. II. ÚS 1400/15 ze dne 24. 2. 2016). V posledně jmenovaném usnesení zdejší soud konstatoval, že "řádně odůvodněný právní názor, že na náhradu škody nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace, je konzistentní, vychází ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 38/2000 ze dne 8. 2. 2001 (publikovaného pod C 181 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS, sv. 2 nebo v časopise Právní rozhledy 5/2001, str. 224) i rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1272/2001 ze dne 31. 3. 2003 a vyplývá i z novější judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení sp. zn. 30 Cdo 3450/2013 ze dne 26. 8. 2014, usnesení sp. zn. 28 Cdo 96/2012 ze dne 18. 10. 2012)."
11. Z citované judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že vyloučení existence žalovaného nároku stěžovatele však neznamená, že by v jeho důsledku došlo k nepřípustnému zúžení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Jakýkoliv nárok, mající základ v tomto ustanovení Listiny, totiž předpokládá vedle existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu splnění předpokladu, že v jeho důsledku vznikla poškozenému škoda. Stěžovatelem uplatněný nárok ovšem neodpovídá pojetí skutečné škody, jak je upravena v hmotném občanském právu a definována právní teorií a z ní vycházející shora citovanou praxí obecných soudů, která byla zcela přiléhavě - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - použita rovněž v nyní projednávaném případě. Ústavní soud se zcela ztotožňuje se závěry obecných soudů, které neshledaly jakýkoliv důvod, proč by se měly od této konzistentní rozhodovací praxe ve stěžovatelově věci odchýlit.
12. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Stěžovatel totiž v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
13. S ohledem na shora uvedené tudíž Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu