ECLI:CZ:US:2020:3.US.820.20.1
sp. zn. III. ÚS 820/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Š. K., zastoupeného JUDr. Milanem Čoudkem, advokátem, sídlem U Černé věže 304/9, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2019 č. j. 4 Tdo 1289/2019-978 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. ledna 2019 č. j. 3 To 625/2018-901, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy, v čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1, čl. 7, čl. 8, čl. 10 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 9. 2018 č. j. 32 T 38/2018-756 uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a byl za to odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dalším výrokem bylo rozhodnuto o škodě uplatněné poškozenou.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), jako nedůvodné zamítl.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že orgány činné v trestním řízení nerespektovaly §2 odst. 5 a 6 tr. řádu a řízení vedly jednostranně, když se omezily pouze na jeho usvědčování. Upozorňuje na nečinnost jeho obhájce, dále na to, že jím uplatněný návrh na delegaci nebyl předložen příslušnému soudu, takže nebyla odstraněna pochybnost o nestrannosti okresního soudu, nebyl mu přehrán DVD se záznamem hlavních líčení, aby se potvrdily jeho námitky do protokolace, soud neprovedl důkaz čtením pravidel sázení a obchodních podmínek sázkové kanceláře Fortuna, ani důkaz celou komunikací mezi stěžovatelem a poškozenou, nevyhověl žádosti na vyžádání záznamu korespondence stěžovatele s poškozenou od společnosti Facebook, takže nebyla potvrzena ani vyvrácena jeho obhajoba, že k vydírání nedošlo, a že jeho obvinění bylo dodatečně uvedeno jako alibi poškozené pro její lehkomyslné nakládání s peněžními prostředky. Soud ani neprovedl jako důkaz trestní oznámení stěžovatele na poškozenou.
6. Stěžovatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, které podle jeho názoru nemají oporu v provedeném dokazování, a namítá, že půjčky dojednávala výhradně poškozená, která s takto získanými prostředky výlučně disponovala, a umožnila-li předáním karty a pin ke svému účtu stěžovateli disponovat s prostředky tam uloženými, stěžovatel tak činil pouze na její žádost a dle jejích pokynů. Také sázky do Fortuny činila výlučně poškozená a z podílu na výhrách stěžovatel prováděl úhrady nákladů společné domácnosti. Sám z peněz z půjček ani z výher nic nezískal. Poukazuje přitom na nevěrohodnost výpovědi poškozené i její sestry, synovce a dcery a na důvody, které vedly poškozenou k jeho obvinění. Trvá na svých důkazních návrzích a tvrdí, že zásah do jeho práv dosáhl zásadní intenzity a byla ignorována zásada in dubio pro reo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
9. Článek 36 odst. 1, resp. čl. 40 odst. 2 Listiny, jichž se stěžovatel dovolává, vyžadují mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem, a aby obviněný byl považován za nevinného, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není o jeho vině rozhodnuto. Účelem uvedených ustanovení Listiny je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý průběh (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
10. Z obsahu rozsudku okresního soudu i z potvrzujícího rozhodnutí krajského soudu se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Okresní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Svoje rozhodnutí pak odůvodnil v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu a neopomenul se ani vypořádat s obhajobou stěžovatele. Krajský soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by některý ze stěžejních důkazů nebyl proveden, či že by důkazy byly hodnoceny v rozporu s pravidly formální logiky. Vyjádřil se i k procesním námitkám, které stěžovatel uplatňuje také v ústavní stížnosti, přičemž je neshledal důvodnými. Vypořádal se tak i s námitkou, že okresní soud nepředložil vrchnímu soudu návrh na delegaci, i s návrhem na delegaci, šlo-li o rozhodování odvolacího soudu. Počínání stěžovatele, včetně jeho opakovaných žádostí o odročení veřejného zasedání, označil za účelové, motivované snahou oddálit rozhodnutí ve věci. Odůvodnil-li stěžovatel své návrhy na delegaci pouze obecným tvrzením, že nevěří soudcům Jihočeského kraje, i dle názoru Ústavního soudu v tom nelze spatřovat důležité důvody, které předpokládá §25 tr. řádu. Na takový účelový postup proto soudy nemusely přistoupit. Stěžovatel ostatně ani v ústavní stížnosti netvrdí důvody, které jej vedly k podání návrhů na delegaci.
11. Zpochybňuje-li stěžovatel výpověď poškozené, již okresní soud se ve svém rozsudku podrobně věnoval jejímu obsahu a věrohodnosti. Poukázal přitom na skutečnosti, na základě kterých obhajobě stěžovatele neuvěřil a naopak vzal za podklad svých skutkových zjištění výpověď poškozené, která na rozdíl od stěžovatele vypovídala po celou dobu konzistentně. Krajský soud se s úvahami okresního soudu ztotožnil a znovu podrobně vysvětlil důvody, proč poškozená konala tak, jak je popsáno ve skutkových větách. Pro věrohodnost její výpovědi svědčí skutečnosti, vyplývající z dalších provedených důkazů, na něž soudy obou stupňů adresně poukázaly, a to nejenom výpovědi svědků z řad příbuzných poškozené, ale i důkazy listinné, krom jiného i obsah komunikace stěžovatele s poškozenou, z níž se podávají jeho údajné majetkové poměry v zahraničí a jeho údajné vydírání mafiány, i hrubě neslušné urážky a výhrůžky na adresu poškozené. Předmětná komunikace též potvrzuje, že poškozená neměla přehled o skutečném stavu svých finančních prostředků i svého zadlužení, a týká se i sázení stěžovatele. Všechny tyto skutečnosti svědčí ve prospěch výpovědi poškozené a naopak jasně vyvracejí obhajobu stěžovatele, kterou uplatňuje i v ústavní stížnosti. Soudům proto nelze důvodně vytýkat, že uvěřily poškozené, když i z listin vyžádaných od sázkové kanceláře vyplynulo, že k intenzivnímu sázení došlo právě po přistěhování stěžovatele k poškozené. Namítá-li stěžovatel, že systém sázení mu neumožňoval sázet bez součinnosti s poškozenou, krajský soud ani po prověření podmínek sázení nedospěl k závěru, že by šlo o skutečnost, která zpochybňuje výpověď poškozené. Naopak poukázal na okolnosti, z nichž jednoznačně vyplývá, že sázel právě stěžovatel, jemuž to poškozená ve své naivitě a důvěře umožnila.
12. Nepovažoval-li krajský soud vzhledem k uvedeným zjištěním za potřebné znovu objasňovat obchodní podmínky sázkové kanceláře Fortuna, ani opatřovat další komunikaci mezi stěžovatelem a poškozenou, nelze mu z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Tvrzení stěžovatele o zinscenovaném komplotu proti jeho osobě poškozenou, jejími příbuznými a policejním orgánem nutno označit za účelové a ničím nepodložené. Podal-li stěžovatel na poškozenou trestní oznámení, krajský soud zjistil, že ke dni jeho rozhodování nebylo její trestní stíhání zahájeno.
13. Namítá-li stěžovatel, že v protokolu o hlavním líčení došlo ke zkreslení obsahu prováděných důkazů, nic takového krajský soud poslechem zvukového záznamu a jeho porovnáním s písemným vyhotovením nezjistil.
14. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady je však namístě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. V posuzované věci jsou však okresním soudem učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené výpověďmi svědků, o jejichž věrohodnosti nevznikly pochybnosti, a listinnými důkazy, takže není na místě námitka stěžovatele, že mělo být přihlédnuto k zásadě in dubio pro reo.
15. K vytýkanému neprovedení některých z navrhovaných důkazů Ústavní soud odkazuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001, N 122/23 SbNU 191). V posuzované věci okresní soud důkazní návrhy stěžovatele neopomněl. Rozhodl o nich procesním usnesením a důvody, pro které k dalšímu doplnění dokazování nepřistoupil, poté ústavně konformně vylíčil v odůvodnění svého rozsudku (viz jeho strany 19 a 20). I krajský soud v napadeném usnesení rozvedl, z jakých důvodů považoval neprovedené důkazy za nadbytečné (viz jeho bod 26), a jeho postup akceptoval i Nejvyšší soud (viz strana 5 napadeného usnesení). Nelze tedy dospět k závěru, že důkazní návrhy stěžovatele byly - bez řádného odůvodnění - opomenuty.
16. Vznáší-li stěžovatel obdobné námitky i proti rozhodnutí o dovolání, z jeho obsahu je patrné, že Nejvyšší soud při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, shledal, že soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k daným skutkovým zjištěním, která se stala podkladem pro použitou právní kvalifikaci jednání stěžovatele. Dospěl-li stejně jako soudy okresní a krajský k závěru, že stěžovatel zjištěným jednáním naplnil všechny znaky žalovaných přečinů, úvahy soudů nejen zopakoval, ale i dále konkretizoval. Ani jeho zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.
17. Lze tak uzavřít, že postupem soudů při vydání napadených rozhodnutí nedošlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či dalších tvrzených práv, která se obsahově překrývají s komplexní garancí spravedlivého řízení podle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
18. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu