ECLI:CZ:US:2020:3.US.968.20.1
sp. zn. III. ÚS 968/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem, sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2020 č. j. 6 Tdo 1468/2019-797, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. května 2019 č. j. 1 To 26/2019-728 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 27. února 2019 č. j. 69 T 7/2017-628, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") uznán vinným pod bodem 1) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), pod bodem 2) zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 3) přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, a za uvedené trestné činy a za přečin vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 1. 2017 č. j. 13 T 4/2017-75, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let.
3. O odvolání stěžovatele a o odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž z podnětu odvolání státního zástupce rozhodnutí krajského soudu částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem 3) a ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ad 3) přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, a za tento přečin a za zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstalo rozhodnutí krajského soudu nezměněno, a za přečin vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem okresního soudu, stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání, opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že byl uznán vinným pouze na základě výpovědi poškozených. Má za to, že celé trestní řízení je postiženo zásadními vadami, a to absencí jiných důkazů. Tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť vrchní soud nevyhověl návrhu na doplnění dokazování výslechem poškozených a výslechem znalkyně. I krajský soud nedůvodně odepřel provedení výslechu jedné z poškozených v jeho přítomnosti, aby s ním byla tato poškozená konfrontována. Popis útoku ve vztahu k této poškozené označuje za nepravdivý a nereálný, neboť nebylo prokázáno, že by se poškozená aktivně bránila, a že by stěžovatel vůči ní použil násilí, jak předpokládá §185 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Zpochybňuje věrohodnost obou poškozených. Má za to, že soudy hodnotily důkazy svévolně a v extrémním rozporu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) v podstatě nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
8. Podstata ústavní stížnosti spočívá v odmítnutí skutkových zjištění rozhodných pro závěr o vině stěžovatele. Stěžovatel přitom poukazuje na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Jak však vyplývá z rozsudku krajského soudu, tento soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Vrchní soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 tr. řádu) a doplnění dokazování (§213 odst. 1 tr. řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s relevantními odvolacími námitkami stěžovatele, které označil za nedůvodné. Poukázal na stěžejní důkazy, kterými jsou výpovědi poškozených, a na důkazy, které potvrzují jejich věrohodnost (znalecké posudky, výpovědi svědků, okolnosti, za nichž došlo k zahájení trestního stíhání stěžovatele). Stěžovatel sice hodnověrnost poškozených zpochybňoval a činí tak i v ústavní stížnosti, vrchní soud však po podrobném rozboru všech skutečností a důkazů této námitce důvodně nepřisvědčil. Lze s ním souhlasit v tom, že napadání hodnověrnosti výpovědí poškozených je v obdobných případech, kdy pachatel trestnou činnost popírá, častou strategií obhajoby. Je tomu tak proto, že důkazní situace je často v případech tohoto druhu trestné činnosti, která se odehrává v soukromí a bez přítomnosti dalších osob, založena na protichůdných skutkových tvrzeních osoby poškozené a obviněného. To však nevylučuje, aby byl obviněný uznán vinným. Jak opakovaně uvedl Ústavní soud ve své judikatuře, z hlediska dodržení zásady in dubio pro reo nelze v situaci "tvrzení proti tvrzení" a priori vyloučit uznání obviněného vinných trestným činem, pokud obecné soudy náležitě prověří věrohodnost usvědčujících výpovědí (srov. usnesení ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 2194/07, ze dne 19. 9. 2013 III. ÚS 3907/11, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). V posuzované věci je hodnocení tohoto postupu plně v souladu se zásadami dokazování v trestním řízení i ustálenou judikaturou Ústavního soudu.
9. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Soud totiž může přistoupit k uplatnění zásady presumpce neviny, které se stěžovatel dovolává, až tehdy, dospěje-li po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 spi. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. Teprve v případě, že v trestní věci lze dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Přiklonily-li se soudy v posuzované věci na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k uplatnění zásady in dubio pro reo.
10. Namítá-li stěžovatel, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť vrchní soud nevyhověl návrhu na provedení důkazů opakovaným výslechem nezletilých poškozených a znalkyně, Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001, N 122/23 SbNU 191). Této povinnosti vrchní soud v posuzované věci dostál, neboť v napadeném rozsudku svůj zamítavý postoj vysvětlil, a akceptoval ho i Nejvyšší soud. Nelze proto dospět k závěru, který činí stěžovatel, že jeho důkazní návrhy byly opomenuty.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje vybrané body své obhajoby, s níž se však soudy všech stupňů řádně vypořádaly. K jednotlivým námitkám nemá Ústavní soud co dodat a lze odkázat na příslušná místa zevrubného odůvodnění napadených rozhodnutí. Opakovat na tomto místě podrobné závěry a důkazy, z nichž tyto závěry vyplývají, je v řízení o ústavní stížnosti zcela nadbytečné. Lze shrnout, že soudy v napadených rozhodnutích provedly podrobné hodnocení všech důkazů a vyloučily jakékoliv rozumné pochybnosti o stěžovatelově vině. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu