ECLI:CZ:US:2020:4.US.167.20.1
sp. zn. IV. ÚS 167/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Pajera, zastoupeného Milanem Bláhou, advokátem, sídlem Lánská 65/8, Praha 14 - Kyje, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2019 č. j. 24 Cdo 3054/2019-598, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Renaty Klapkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením o porušení svých základních práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, přiloženého usnesení Nejvyššího soudu a vyžádaného dovolání se podává, že Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 10. 10. 2018 č. j. 6 C 54/2012-544, ve spojení s opravným usnesením ze dne 12. 11. 2018 č. j. 6 C 54/2012-550 zamítl stěžovatelovu odpůrčí žalobu ve sporu o neúčinnost darovací smlouvy. Proti tomuto rozsudku stěžovatel brojil odvoláním, na jehož základě Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 15. 4. 2019 č. j. 32 Co 61/2019-570 potvrdil rozsudek okresního soudu (toliko změnil jeden z nákladových výroků).
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž konstatoval, že jeho podání bylo krajským soudem připuštěno. Poté uvedl, že: "Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci. Ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., neboť v daném případě má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak." Do dovolání (předposlední odstavec na druhé straně) pak zařadil text: "Pro posouzení určení neúčinnosti darovací smlouvy je rozhodující splnění dvou podmínek, a to zda je pohledávka vymahatelná a zda právní úkon dlužníka směřuje ke zkrácení uspokojení pohledávky věřitele. Důkazní břemeno proto spočívá ve dvou bodech a oba, tedy obě podmínky jsou v mém případě splněny. Splnění dalších podmínek již není vyžadováno. Rozhodně není rozhodující, zda v době podání žaloby byla cena darovaných nemovitostí dostačující k úhradě mé pohledávky za dlužníkem. Ostatně ani výše zástav, které vázly na nemovitostech nebyly zjištěny. Nicméně splnění této podmínky, na základě které soud mojí žalobu zamítl není rozhodující pro posouzení neúčinnosti darovací smlouvy." Nejvyšší soud shledal, že dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a proto ho usnesením ze dne 24. 10. 2019 č. j. 24 Cdo 3054/2019-598 odmítl. Vada dovolání spočívala v absenci stanovené náležitosti, neboť v něm nebyly zákonem předepsaným způsobem vymezeny předpoklady jeho přípustnosti. Konkrétně Nejvyšší soud uvedl, že z obsahu dovolání není zřejmá žádná ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a doplnil, že další část dovolání obsahuje polemiku s právním posouzení věci krajským soudem, aniž by z této části textu dovolání bylo možné dovodit některou ze čtyř variant předpokladů přípustnosti dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud odmítnutím dovolání porušil jeho právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces, čímž došlo k faktickému odepření spravedlnosti. Na necelých dvou stranách textu ústavní stížnosti dvakrát cituje pasáž ze svého dovolání, která podle jeho názoru obsahuje vymezení, proč by měla být dovolacím soudem právní otázka řešena jinak, a to předposlední odstavec na druhé straně dovolání (viz výše sub 3).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadl rozsudek krajského soudu s obsahem parafrázovaným výše (bod 3.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelovo dovolání neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti (pozn. tyto předpoklady jsou vymezeny především v §237 o. s. ř.), tudíž pro tuto vadu nemohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení pokračovat.
7. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání lze sice dovodit snahu, aby se Nejvyšší soud zabýval jeho námitkami vůči posouzení žaloby krajským soudem, ale současně z něj plyne nerespektování příslušné právní úpravy, zejména ohledně nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). I kdyby byla v citovaném odstavci stěžovatelova dovolání zakódována otázka hmotného práva, na které záviselo rozhodnutí krajského soudu, pak - jak vystihl Nejvyšší soud (viz první odstavec na třetí straně odůvodnění) - není z jeho obsahu zřejmá žádná ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání (stěžovatel sice ve čtvrtém odstavci na druhé straně dovolání tvrdí, že v daném případě má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, avšak v takovém případě bylo jeho povinností označit rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se požaduje odchýlit; ve stěžovatelově dovolání žádné takové rozhodnutí uvedeno není). Ústavní soud připouští, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
8. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelova dovolání (ve III. čtvrtletí 2019) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu