ECLI:CZ:US:2020:4.US.1701.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1701/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti WINGUARD s. r. o., sídlem Masná 7, Brno, zastoupené JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem, sídlem Údolní 222/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2020 č. j. 32 Cdo 591/2020-170, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2019 č. j. 2 Cmo 13/2018-142 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2017 č. j. 37 Cm 14/2016-108, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy porušily její základní práva ústavně zaručená čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že porušily i čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vedeného Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 37 Cm 14/2016 se podává, že tento soud zamítl stěžovatelčinu žalobu na zaplacení částky 457 000 Kč s příslušenstvím a uložil jí zaplatit vedlejší účastnici (jako žalované) na náhradě nákladů řízení částku 2 400 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudek městského soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako vadné podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že stěžovatelka nedostála své povinnosti plynoucí z §241 odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka považuje napadené usnesení Nejvyššího soudu s ohledem na jeho odůvodnění za "nepřijatelné". Tvrdí, že tzv. stručné odůvodnění podle §243f odst. 3 o. s. ř. je činí nepřezkoumatelným. Důvody odmítnutí dovolání jsou zcela nesrozumitelné a nejasné. Nejvyšší soud se s jejím podáním neseznámil, nevypořádal se s její argumentací a posoudil je velmi formalisticky. Upozorňuje, že ve všech fázích řízení argumentovala, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku vlastnictví předmětu zajišťovacího převodu práva, a následně tuto svou argumentaci znovu předestírá v ústavní stížnosti.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka (opět) namítá, že Nejvyšší soud všechnu její argumentaci přehlédl, resp. na ni v napadeném usnesení nereagoval, k čemuž uvádí, že uplatnění §243f odst. 3 o. s. ř. přepokládá, že se posuzovanou právní otázkou Nejvyšší soud v minulosti již plně meritorně zabýval, a proto již není třeba nové rozhodnutí podrobně odůvodňovat a postačí pouze judikaturní odkaz. V tomto případě však žádné dřívější rozhodnutí, které by se přesvědčivě a v odpovídajícím rozsahu vypořádalo s její argumentací, neexistuje. Nejvyšší soud podle stěžovatelky zcela rezignoval na svou úlohu přesvědčivě vyložit podústavní právo a naplnit svou funkci sjednocovatele judikatury, kdy její nikoliv nevýznamné argumenty ponechal bez odpovědi.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek ve vztahu k napadenému usnesení již k dispozici neměla.
8. Domáhá-li se však stěžovatelka zrušení rozsudků soudů nižších stupňů, ústavní stížnost není podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná (viz níže).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s její dovolací argumentací a že (podle všeho z tohoto důvodu) je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Tato námitka se zcela míjí s rozhodovacími důvody, na nichž je napadené usnesení postaveno, tedy že stěžovatelka podala dovolání, které postrádalo zákonem stanovené náležitosti, konkrétně v něm nebylo uvedeno, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak jsou zakotveny v §237 o. s. ř. A podala-li stěžovatelka dovolání vadně, nemohl se Nejvyšší soud zabývat jeho přípustností podle posledně uvedeného ustanovení a případně důvodností z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek. Ústavní soud tak s ohledem na obsah ústavní stížnosti nemá Nejvyššímu soudu co vytknout, k čemuž dodává, že důvody, pro které bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto, jsou z odůvodnění napadeného usnesení dostatečně patrny.
12. V části, ve které se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudků soudů nižších stupňů, není ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná. Důvodem je, že (řádně) nevyčerpala všechny procesní prostředky, které měla ve vztahu k nim k ochraně svých práv k dispozici. Stěžovatelka podala dovolání, jež v posuzované věci představovalo buď poslední procesní prostředek podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, anebo mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 téhož zákona, vadně [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na adrese https://nalus.usoud.cz)].
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti rozsudkům městského soudu a vrchního soudu podle §43 odst. 1 písm. e) a v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu pak podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu