ECLI:CZ:US:2020:4.US.1716.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1716/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Petrem Víškou, advokátem, sídlem Malická 1576/11, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2020 č. j. 3 Tdo 189/2020-505, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. října 2019 č. j. 9 To 280/2019-434 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. května 2019 č. j. 10 T 124/2017-399, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se dle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jako řidič automobilu nesledoval situaci v provozu a vjel do hlavní ulice v okamžiku, kdy 22 metrů od něj po ní jel poškozený na motocyklu, který do stěžovatelova auta narazil, a v důsledku způsobeného zranění mu musela být amputována pravá noha v kotníku. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků, a k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit zdravotní pojišťovně (172 324 Kč) a poškozenému (2 673 758,16 Kč) způsobenou škodu. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě výpovědi poškozeného, nepřímého svědectví dalších osob (chování účastníků po nehodě) a znaleckého posudku.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě napadeným usnesením Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zrušil výrok o uloženém trestu zákazu činnosti. Jinak zůstal rozsudek nezměněn. V odůvodnění napadeného usnesení se krajský soud plně ztotožnil se závěry okresního soudu.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že hodnocení soudů nižších stupňů neobsahují žádný relevantní rozpor.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy nevyhověly jeho oprávněnému návrhu na vypracování dalšího znaleckého posudku. Jediný znalecký posudek totiž obsahuje zcela subjektivní nepodložené závěry znalce. Ani soudy, ani znalec se dostatečně nevypořádali s možností poškozeného vyhnout se stěžovatelovu vozidlu. V důsledku toho došlo k nesprávné právní kvalifikaci stěžovatelova jednání. Podíl na nehodě obou účastníků musí soudy bez důvodných pochybností prokázat, a to při aplikaci "pravidla" in dubio pro reo. Nejvyšší soud pochybil, neprojednal-li stěžovatelovy námitky meritorně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci postupu mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Ústavní stížnost je založena pouze na opakování vybraných bodů uplatněné obhajoby, s níž se však obecné soudy dostatečně vypořádaly; zde lze plně odkázat na příslušná místa důkladného odůvodnění napadených rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není provádět (jako další soudní instance) znovu přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů), nezjistí-li, že jde o případ zjevné svévole či libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. Stěžovatel byl uznán vinným na základě kombinace přímého důkazu (výpověď poškozeného) a souboru důkazů nepřímých, které usvědčující výpověď potvrzují. Jak uvedly všechny soudy, provedené nepřímé důkazy naopak nasvědčují nedůvodnosti stěžovatelovy obhajoby. V takové situaci je zásah Ústavního soudu vyloučen.
11. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy měly nechat zpracovat další znalecký posudek, není vůbec zřejmé, jakou znaleckou otázku by měl zkoumat. Podstatu stěžovatelovy obhajoby (že stál ve vozovce delší dobu) totiž znalecký posudek nikterak nevyloučil, ba ani vyloučit nemohl. Obecné soudy však poukázaly na to, že tuto verzi vylučují jednak svědecké výpovědi a zejména její zřejmá nelogičnost předpokládající, že poškozený buď úmyslně, nebo hrubou nedbalostí ohrozil svůj život tím, že při jízdě motocyklem po několik vteřin nesledoval vůbec provoz před sebou. Tomu však žádný důkaz nenasvědčuje a nelze takovou verzi považovat za důvodně možnou. Soudy tedy "rozdělily" odpovědnost mezi oba účastníky v souladu s obsahem všech provedených důkazů, a tedy v souladu se zásadou presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu