ECLI:CZ:US:2020:4.US.1796.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1796/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky B. H., zastoupené JUDr. Veronikou Navrátilovou, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2020 sp. zn. 7 Tdo 400/2020, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2019 sp. zn. 4 To 262/2019 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. srpna 2019 sp. zn. 13 T 65/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí tvrdíc, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatelku uznal vinnou přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jí uložil povinnost zaplatit poškozené právnické osobě RBP, zdravotní pojišťovna, částku 4 012 Kč na náhradu škody.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením odvolání stěžovatelky podané proti uvedenému rozsudku okresního soudu podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nebylo prokázáno naplnění objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Stěžovatelka namítá, že jí poškozená sama otevřela dveře do domu i do bytu a že ani ve své svědecké výpovědi netvrdila, že jí zakázala vstup do bytu nebo řekla, aby odešla. Stěžovatelka proto nepovažovala svůj vstup do bytu za nezvaný. Po krátké vzájemné hádce a rozbití sklenice z bytu poškozené odešla, rozhodně ji fyzicky nenapadla, ta si zranění mohla způsobit sama, např. mohla uklouznout a uhodit se. V tomto případě jde o situaci tzv. tvrzení proti tvrzení, rozhodnutí je opřené pouze o výpověď poškozené D. S., která je však podle stěžovatelky zcela nevěrohodná, přičemž totéž platí i o svědkyni H. H. Věrohodnost jejich výpovědí značně zpochybňují stěžovatelkou navrhované důkazy (tj. úřední záznam z 21. 12. 2018 a výslech policistky A. Š.), které však krajský soud odmítl provést. Stěžovatelka rovněž zdůrazňuje, že hádka s poškozenou trvala velmi krátkou dobu, nanejvýše 3 minuty, nemohlo tak dojít ke spáchání předmětného přečinu, jelikož nebylo prokázáno, že by v bytě setrvala po delší dobu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho práv, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
9. Ústavním soudem bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
11. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovatelce již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
12. Stěžovatelkou uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci jen výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatelka výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
13. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Takto zařaditelné námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti neuplatnila.
14. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
15. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
16. K posledně uvedeným dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatelka míní přiblížit kritikou, že soudy některé důkazy neprovedly (jde o navrhovaný důkaz úředním záznamem ze dne 21. 12. 2018 a výslechem policistky A. Š.) a provedené důkazy nesprávně hodnotily (především výpovědi poškozené a svědkyně H. H.), přičemž následně dospěly k vadným skutkovým zjištěním.
17. Jde-li o výtku týkající se neprovedení dokazování úředním záznamem ze dne 21. 12. 2018 a výslechem policistky A. Š., krajský soud v odst. 7. svého usnesení předmětné důkazní návrhy zamítl s odůvodněním, že jsou nadbytečné, neboť důkazy provedené v hlavním líčení jsou dostačujícími pro zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a jeho následné právní posouzení. V těchto konstatováních krajského soudu Ústavní soud neshledal ústavněprávně relevantní pochybení.
18. Soudy se zabývaly též posouzením, zda stěžovatelka vešla do bytu se souhlasem poškozené. Dospěly k závěru, že poškozená před stěžovatelkou skutečně otevřela dveře svého bytu, není však důvod neuvěřit její výpovědi, že tak učinila v domnění, že ji přišla navštívit "sousedka z horního patra", a stěžovatelku do svého bytu nechtěla vpustit (vztahy mezi nimi byly již dříve konfliktní). Svědkyně H. H. potvrdila verzi poškozené, neboť vypověděla, že slyšela její opakované výkřiky vycházející z bytu.
19. Stěžovatelka předestírá polemiku s hodnocením těchto důkazů podaným soudy, ta nicméně ústavněprávní roviny nedosahuje. Svá rozhodnutí okresní soud i krajský soud odůvodnily a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily.
20. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo ani nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
21. Stěžovatelka do petitu ústavní stížnosti zahrnula i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za neústavní, neuvedla, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho posouzení dovolání podaného stěžovatelkou coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) trestního řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
22. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon ani od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
23. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod prokázat nezdařilo. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu