ECLI:CZ:US:2020:4.US.1872.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1872/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. Martina Nováčka, Ing. Václava Stárka, Hany Hendrychové, Josefa Knotka, Alice Mantlíkové, Filipa Šprojcara, Jitky Kejřové, Lenky Paličkové, Ing. Milana Matějů a Jana Josefa, všech zastoupených JUDr. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2020 č. j. 51 Co 40/2020-246 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. února 2019 č. j. 42 C 129/2018-153, ve znění usnesení ze dne 10. dubna 2019 č. j. 42 C 129/2018-167, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Vlastimila Abrama, České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město a hlavního města Praha, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na "spravedlivý proces" podle čl. 36 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali určení, že ideální spoluvlastnický podíl specifikovaných pozemků v katastrálním území Praha - Nusle je ve vlastnictví druhé vedlejší účastnice nebo třetí vedlejší účastnice, s odůvodněním, že nejsou aktivně legitimováni k podání určovací žaloby a nemohou mít právní zájem na rozhodnutí v této věci. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shledal nedůvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že zároveň s ústavní stížností podali proti rozsudku městského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, že si však nejsou jisti, že bude Nejvyšším soudem přijato. Pokud by bylo odmítnuto, tak podávají pro zachování lhůty i tuto ústavní stížnost, avšak navrhují, aby ji Ústavní soud zatím neprojednal a vyčkal na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Současně přislíbili, že o výsledku řízení před Nejvyšším soudem budou Ústavní soud informovat. Ústavní soud z veřejně přístupných zdrojů (www.infosoud.justice.cz) ověřil, že stěžovatelé proti rozsudku městského soudu dovolání skutečně podali.
4. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
5. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je procesním prostředkem k ochraně základních práv a svobod individuálního stěžovatele zaručených ústavním pořádkem. Z §72 odst. 1, 3 a 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen procedurální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. jen tam, kde ostatní prostředky ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
6. Na základě zjištění, že stěžovatelé podali proti rozsudku městského soudu dovolání, Ústavní soud konstatuje, že není naplněn požadavek subsidiarity ústavní stížnosti, neboť podané dovolání představuje poslední prostředek k ochraně jejich práv, ústavní stížnost je proto v této fázi řízení předčasná. Byla-li by ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování tohoto soudu. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje v jejich právu na přístup k soudu, protože nebudou-li srozuměni s výsledkem dovolacího řízení, jsou oprávněni po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Dále Ústavní soud připomíná, že dle jeho rozsáhlé judikatury je souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti neefektivním procesním postupem [srov. usnesení ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 2735/15, ze dne 20. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4242/18 a řadu dalších (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
7. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2020
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj