ECLI:CZ:US:2020:4.US.190.20.1
sp. zn. IV. ÚS 190/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. J., zastoupeného Mgr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D., advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2019 sp. zn. 5 Tdo 770/2019, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2019 sp. zn. 12 To 368/2018 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. října 2018 sp. zn. 3 T 49/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným pokusem přečinu poškození věřitele podle §21 odst. 1, §222 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za nějž mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") nadepsaným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že předmětným jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným. Stěžovatel zdůrazňuje, že původně se touto tvrzenou trestnou činností zabýval policejní orgán v Jičíně, který věc pro nedostatek úmyslného zavinění odložil usnesením ze dne 2. 6. 2016. Tento policejní orgán uvedl, že stěžovatel nejednal v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1989 sp. zn. 6 Tz 33/89, č. 41/1990 Sb. rozh. tr., jenž stanoví, že dlužník, který prodává majetek nebo jeho část a ze získaných prostředků uhradí jiné své skutečné pohledávky, se nedopouští trestného činu, kterému v současné době odpovídá přečin poškození věřitele dle §222 odst. 1 tr. zákoníku. Stěžovatel má za to, že v mezidobí neproběhlo žádné objektivní dokazování, které by prolamovalo princip právní jistoty, přesto prakticky stejné závěry orgánům činným v trestním řízení následně postačovaly k jeho odsouzení.
6. Dále stěžovatel zpochybňuje závěry o finančním šetření k ekonomické situaci S. B., které zcela pomíjí např. možnou finanční výpomoc rodiny. Naplnění skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) tr. zákoníku stojí na následujících dvou premisách, jež ovšem nebyly prokázány bez důvodných pochybností. Soudy vycházely z toho, že jednak finanční situace S. B. neumožňovala poskytnutí půjčky ve výši 1 850 000 Kč, ani zaplacení kupní ceny v téže výši, jednak stěžovatel neměl žádný jiný majetek, kterým by mohl uspokojit pohledávku obchodní společnosti C.S.CARGO, a. s., ve výši 1 180 000 Kč.
7. Stěžovatel dovozuje, že soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. V projednávané věci nedošlo k žádné škodě. Věc byla již vyřešena prostřednictvím norem občanského práva. Byla uplatněna odporovatelnost právního úkonu, k návrhu obchodní společnosti C.S.CARGO, a. s., došlo k vydání předběžného opatření ukládajícího stěžovateli a S. B. povinnost zdržet se nakládání s předmětnými nemovitými věcmi. Na občanskoprávní rozměr věci poukazoval státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jičíně v usnesení o zamítnutí stížnosti proti odložení věci ze dne 18. 7. 2016, v němž uvedl, že "...na ochranu svých majetkových zájmů mají dbát především samotní účastníci soukromoprávního vztahu. Trestní represe uplatněna proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv." Stěžovatel podotýká, že státní zástupce následně věc z důvodu místní nepříslušnosti postoupil do Mělníka, kde tamní místní oddělení policie věc nejprve také odložilo a k zahájení trestního stíhání došlo až po intervenci státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mělníku.
8. Stěžovatel namítá, že se okresní soud nezabýval podstatou jeho obhajoby. Okresní soud se vypořádával v bodě 24. na str. 6 odůvodnění svého rozsudku s obhajobou, kterou stěžovatel neuplatňoval, což činí jeho rozhodnutí nelogickým a z pohledu práva na obhajobu nepřezkoumatelným. Krajský soud na tuto výtku podle stěžovatele reagoval nedostatečně a prakticky vůbec se s ní nevypřádal, čímž došlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť rozhodnutí nesplňují minimální požadavek na řádné odůvodnění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní důsledky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
12. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
14. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující skutečnosti.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do působnosti nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
16. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
17. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
18. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
19. Posléze uvedeným dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit především argumentací, že soudy své závěry učinily bez adekvátních důkazů o naplnění objektivní stránky trestného činu, jakož i jeho úmyslném zavinění.
20. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli.
21. Obecné soudy vzaly za prokázané, že majetkové poměry S. B., a to ani v jejím širším rodinném okruhu, neodpovídaly tomu, aby mohla stěžovateli zapůjčit částku 1 850 000 Kč. Došlo tak k účelovému tvrzení ohledně půjčky, která byla fiktivní, aby současně mohlo dojít k zajištění této fiktivní pohledávky zástavním právem (návrh na vklad byl podán katastrálnímu úřadu dne 6. 3. 2015). Stejně tak fiktivní byl podle zjištění soudů i tvrzený prodej v podstatě jediného hodnotného majetku stěžovatele, a to předmětných nemovitých věcí (návrh na vklad byl podán katastrálnímu úřadu dne 9. 3. 2015), přičemž S. B. na úhradu této nemovité věci neměla finanční prostředky (snad se počítalo se započtením vzájemných pohledávek, ale ani to nebylo doloženo, navíc by šlo o zápočet na fiktivní pohledávku z údajné půjčky, kterou však svědkyně stěžovateli reálně neposkytla). To vše činil stěžovatel v době, kdy věděl o pohledávkách poškozené obchodní společnosti, dokonce bezprostředně poté, co dne 4. 3. 2015 podepsal notářský zápis o přistoupení k dluhu. Podle soudů tak stěžovatel učinil za účelem (částečného) zmaření uspokojení svého věřitele tím, že zcizil svůj v podstatě jediný hodnotný majetek, aby se vyhnul splnění svého závazku vůči uvedenému věřiteli, přičemž ke způsobení škody na majetku poškozené nedošlo jen z důvodu její rychlé procesní aktivity spočívající v podání návrhu na vydání předběžného opatření, aby stěžovateli a S. B. byla uložena povinnost zdržet se nakládání s předmětnými nemovitými věcmi. Tomuto návrhu bylo také vyhověno. Provedené listinné důkazy (blíže vymezené na str. 3 až 5, v bodech 5. až 17. odůvodnění rozsudku okresního soudu), zejména notářský zápis, zástavní smlouva, kupní smlouva, rozhodnutí katastrálního úřadu, usnesení soudu o nařízení předběžných opatření, finanční šetření na S. B. a jejího manžela G. B., na stěžovatele, výpisy z účtů, bylo potřeba zkoumat ve vzájemných časových souvislostech. Ze zprávy o činnosti insolvenční správkyně soudy zjistily, že jiný hodnotný majetek než předmětné nemovité věci stěžovatel nevlastnil. Lze tak shrnout, že takto zjištěný skutek na základě provedených důkazů byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestního zákoníku.
22. Těmto zjištěním (včetně objektivní a subjektivní stránky trestného činu) odpovídá i popis skutku, jímž byl stěžovatel uznán vinným.
23. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo.
24. Ústavní soud neshledává ani ústavněprávně relevantní pochybení ani ve zjevně nepřípadné (ze skutečného obsahu obhajoby vybočující) úvaze v bodě 24. rozsudku okresního soudu a na ně navazující argumentace v bodě 14. usnesení krajského soudu, jelikož se obecné soudy s procesní obranou, kterou stěžovatel uplatnil, vypořádaly.
25. Soudy při posuzování otázky subsidiarity trestní represe konstatovaly, že nelze přehlédnout, že stěžovatel opakovaně podával návrhy na katastrální úřad, aby znemožnil poškozené uspokojit svou pohledávku na jediné hodnotné věci obviněného v hodnotě 1 180 000 Kč, čímž se poškozené pokusil způsobit škodu v uvedené výši. S ohledem na formu zavinění, cíl, rozhodnost při páchání činu, výši hrozící škody i další skutkové okolnosti činu podle soudů nelze tento případ označit za bagatelní a natolik výjimečný v porovnání s jinými typově obdobnými případy, aby nebyla vyvozována trestní odpovědnost obviněného a důsledky s ní spojené. Na tom nic nemění ani stěžovatelem připomínané úkony Okresního státního zastupitelství v Jičíně. Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití §12 odst. 2 tr. zákoníku ve prospěch stěžovatele.
26. S předmětnými argumenty soudy ústavněprávně konformním způsobem omezily základní právo stěžovatele plynoucí z čl. 39 Listiny, odmítly aplikovat jím požadovaným způsobem princip subsidiarity trestní represe a rozhodly o jeho vině.
27. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, coby zjevně neopodstatněného, z ústavněprávních hledisek obstojí.
28. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
29. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu