ECLI:CZ:US:2020:4.US.213.20.1
sp. zn. IV. ÚS 213/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Lukášem Serbusem, advokátem, sídlem Netřebice 66, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2019 sp. zn. 7 Tdo 879/2019, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2019 sp. zn. 9 To 344/2018 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 4. září 2018 sp. zn. 2 T 52/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Berouně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil ho podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon mu podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené České poště, s. p. (dále jen "poškozená") škodu ve výši 800 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. z částky 800 000 Kč od 14. 5. 2018 do zaplacení, a podle §229 odst. 2 tr. řádu poškozenou odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") nadepsaným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušil usnesení krajského soudu, a to v části, v níž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výroku o náhradě škody vůči poškozené, a současně rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. řádu, jímž byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 800 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. z částky 800 000 Kč od 14. 5. 2018 do zaplacení, a ve výroku podle §229 odst. 2 tr. řádu, jímž byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, podkladu. Podle §265m odst. 2 tr. řádu s přiměřeným užitím §265 tr. řádu a podle §228 odst. 1 tr. řádu stěžovateli uložil, aby poškozené nahradil majetkovou škodu ve výši 800 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 800 000 Kč od 14. 5. 2018 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. řádu poškozenou odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá s odkazy na občanskoprávní judikaturu, že ačkoliv se nemohl účastnit veřejného zasedání u krajského soudu z důvodu předem oznámených akutních zdravotních problémů, tento soud jednal a jeho odvolání zamítl. Uvedeným došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, resp. jeho právo být přítomen veřejnému zasedání. Dále stěžovatel vytýká, že v rámci celého trestního řízení nebyl předložen ani jeden přímý důkaz, který by prokazoval jeho vinu. Soudy vycházely pouze ze spekulací. Upozorňuje, že došlo k další krádeži v prostorách, kde "se nacházela provozovna pošty", přičemž čeká na výsledek vyšetřování. Soudy podle stěžovatele porušily zásadu in dubio pro reo, neboť se nepodařilo vyvrátit pochybnosti o tom, že by tento skutek spáchal právě stěžovatel. Stěžovatel má rovněž za to, že Nejvyšší soud o jeho dovolání zčásti (co do "potvrzení viny a trestu") nerozhodl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní důsledky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
9. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační libovůle, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
11. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry.
12. Jde-li o stěžovatelovu námitku, že krajský soud rozhodl o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, zabýval se jí Nejvyšší soud. Konstatoval, že §263 odst. 4 tr. řádu není uplatnitelný proto, že stěžovatel v době konání veřejného zasedání nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud rozhodl, že účast stěžovatele nebyla u veřejného zasedání nezbytná, neboť věc je možno i s přihlédnutím k jejímu charakteru spolehlivě rozhodnout a účelu předmětného trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti, a na základě toho stěžovatele podle §233 odst. 1 tr. řádu vyrozuměl o konání veřejného zasedání nařízeného na 20. 2. 2019. O jeho konání byl stěžovatel vyrozuměn s dostatečným předstihem, neboť vyrozumění převzal dne 4. 2. 2019. Krajskému soudu nelze vytýkat pochybení ani při posouzení omluvy spojené s žádostí o odročení veřejného zasedání coby nikoli řádné. Předmětné sdělení bylo krajskému soudu zasláno prostřednictvím e-mailu, který ani nebyl opatřen ověřeným elektronickým podpisem, jen o něco víc než hodinu před zahájením veřejného zasedání, a stěžovatel jen obecně informoval, že důvodem jeho žádosti o odročení je zranění z předešlého dne. Stěžovatel o tomto důvodu musel vědět již den před konáním veřejného zasedání, k žádosti přitom nedoložil žádný doklad, ze kterého by vyplývala faktická nemožnost dostavit se k veřejnému zasedání, nepřipojil ani lékařské zprávy a pouze avizoval, že je doloží až dodatečně po absolvování všech vyšetření. Z lékařských zpráv ze dne 22. 2. 2019 podle závěrů Nejvyššího soudu nevyplynulo, že by účast stěžovatele u veřejného zasedání byla v důsledku jeho zdravotního stavu skutečně vyloučena. Z písemností je naopak patrno, že stěžovatel se svou uváděnou zdravotní indispozicí lékaře navštívil dne 20. 2. 2019 až v 14:25 hod., tedy o několik hodin poté, co se konalo veřejné zasedání (podle stěžovatele šlo o "první volný čas" zdravotnického zařízení), přičemž jeho zdravotní potíže byly řešeny obstřikem, kdy mu dále byl doporučen klidový režim a k obstřiku se měl opětovně dostavit dne 21. 2. 2019. Není tudíž důvod zpochybňovat konstatování Nejvyššího soudu i krajského soudu, že stěžovatel byl schopen opakovat návštěvy u lékaře, přesto dle svého tvrzení nebyl schopen se dostavit k soudu, v důsledku čehož nešlo o omluvu řádnou.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
14. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
15. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
16. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
17. Existenci posledně uvedených skupin vad se stěžovatel snaží prokázat argumentací založenou na tvrzení, že soudy své závěry učinily bez předložení jediného přímého důkazu prokazujícího jeho vinu a vycházely pouze ze spekulací.
18. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. V podrobnostech lze přitom odkázat na body 6. až 8. rozsudku okresního soudu, resp. na body 10. až 12. usnesení krajského soudu, kde tyto soudy vymezily důvody pro své konstatování, že finanční kontrolou zjištěný pokladní schodek ve stavu peněžních prostředků, které v souvislosti s poskytováním služeb poškozené pro ni stěžovatel převzal, vznikl v důsledku jednání stěžovatele, který peněžení prostředky z trezoru své provozovny v N., kde služby poskytoval, postupně vybral a použil pro potřebu svou či své obchodní společnosti.
19. Těmto zjištěním (včetně objektivní a subjektivní stránky trestného činu) odpovídá i popis skutku, jímž byl stěžovatel uznán vinným.
20. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo.
21. S předmětnými argumenty soudy ústavněprávně konformním způsobem omezily základní právo stěžovatele plynoucí z čl. 39 Listiny, odmítly aplikovat jím požadovaným způsobem princip subsidiarity trestní represe a rozhodly o jeho vině.
22. Stěžovatel ústavní stížností napadl i rozsudek Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Ústavní soud nepřehlédl ani konstatování stěžovatele, že Nejvyšší soud o jeho dovolání co do "potvrzení viny a trestu" nerozhodl. Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 597/18 [srov. též nález ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1272/18 a nález ze dne 16. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 448/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] uvedl: "Podle Ústavního soudu není možné, aby odvolací soud zrušil samostatně právě jen výrok o náhradě škody, aniž by rozhodl o odvolání proti výrokům o vině a návazně i o trestu. ... Podle čl. 90 Ústavy České republiky jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (obdobně i čl. 40 odst. 1 Listiny). Pravomoc soudu rozhodnout je nezadatelná a v rámci přezkumu se jí nemůže soud zprostit, obrátil-li se na něj účastník řízení v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny, domáhaje se svých práv zákonem předvídaným postupem." Tyto závěry však nejsou bezprostředně přenositelné na stěžovatelův případ. Lze zdůraznit, že stěžovatel absenci výslovného výroku Nejvyššího soudu, který by navazoval na jeho námitky týkající se soudy konstatované viny a jimi uloženého trestu, pouze poznamenává, aniž by jakkoli konkretizoval, zda s ní spojuje porušení práva na spravedlivý proces. Případný kasační výrok Ústavního soudu by sice vedl k opakovanému projednání jeho dovolání, avšak ani stěžovatel nevymezuje, v čem spatřuje důvody pro odlišný výsledek řízení o něm; samotný dovolací přezkum Nejvyšším soudem by neodpovídal zásadám rychlosti ani hospodárnosti řízení a ve svém důsledku by nebyl ve prospěch stěžovatele.
23. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
24. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu