ECLI:CZ:US:2020:4.US.2278.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2278/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Tomovy parky-servis s. r. o., sídlem Sobotecká 810, Turnov, zastoupené Mgr. Miroslavem Kohoutem, advokátem, sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti výrokům II. a IV. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. května 2020 č. j. 47 Co 46/2019-323, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Tomovy parky s. r. o., sídlem Radvánovice 11, Karlovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků napadeného rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 9. 2018 č. j. 90 C 7/2016-277 byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice jako žalobkyně o zaplacení částky 188 882 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a vedlejší účastnici byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce jako žalované náklady řízení ve výši 174 639,80 Kč a České republice na účet okresního soudu nahradit náklady řízení ve výši 4 607 Kč (výroky II. a III.).
3. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Posléze ke shodnému návrhu obou účastnic bylo odvolací řízení přerušeno usnesením krajského soudu ze dne 7. 5. 2019 č. j. 47 Co 46/2019-321, které nabylo právní moci dne 15. 5. 2019 (§110, §211 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále i jen "o. s. ř.").
4. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 5. 2020 č. j. 47 Co 46/2019-323 byl rozsudek okresního soudu zrušen a řízení bylo zastaveno (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem (výrok II.). Vedlejší účastnici byla uložena povinnost nahradit České republice na účet okresního soudu náklady řízení ve výši 2 303,50 Kč (výrok III.). Stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit České republice na účet okresního soudu náklady řízení ve výši 2 303,50 Kč (výrok IV.).
5. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že podle §111 odst. 4 o. s. ř., je-li řízení přerušeno podle §110, pokračuje v něm soud na návrh po uplynutí tří měsíců. Není-li návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku, soud řízení zastaví. Jednoroční lhůta začíná běžet až od právní moci usnesení o přerušení řízení. V posuzované věci lhůta uplynula dnem 18. 5. 2020 (pondělí), aniž účastnice podaly návrh na pokračování v řízení. Krajský soud poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. Cpjn 203/2007, podle kterého odvolací soud, který podle §111 odst. 3 o. s. ř. rozhoduje o zastavení řízení přerušeného u něj po podání odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž se řízení končí, nebo po podání odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé, zruší v rozsahu napadeném odvoláním také rozhodnutí soudu prvního stupně. Současně rozhodne o nákladech řízení. Krajský soud v souladu s uvedeným zrušil v celém rozsahu prvoinstanční rozsudek a rozhodl o zastavení řízení. O náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi před okresním soudem a krajským soudem rozhodl podle §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (§224 odst. 1 o. s. ř.), podle něhož žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Krajský soud poukázal na to, že obě účastnice shodně ztratily zájem řešit věc soudně. Ve výrocích III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů svědečného, jež platil okresní soud ve výši 4 607 Kč [§148 odst. 1, §146 odst. 1 písm. b), §224 odst. 3 o. s. ř.]. Bylo-li o nákladech řízení mezi účastnicemi rozhodnuto podle §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., hradí náklady státu rovným dílem.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím krajského soudu o nákladech řízení a namítá, že krajský soud postupoval formalisticky, když aplikoval §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., aniž by blíže zhodnotil specifika daného řízení.
7. Stěžovatelka uvádí, že v průběhu odvolacího řízení ji vedlejší účastnice kontaktovala za účelem generálního narovnání práv, když mezi oběma účastnicemi řízení probíhalo několik sporů. Protože v souvislosti s výsledkem mimosoudních jednání mohlo dojít k zpětvzetí odvolání vedlejší účastnicí, a ta soudu navrhla klid řízení podle §110 o. s. ř., stěžovatelka s vidinou komplexního narovnání mezi stranami s přerušením řízení souhlasila a krajský soud proto řízení přerušil.
8. Stěžovatelka poukazuje na to, že podaným odvoláním projevila vedlejší účastnice nesouhlas s rozsudkem okresního soudu, přičemž měla zájem na tom, aby se odvolání projednalo a bylo případně rozhodnuto podle odvolacího návrhu. Zájem na projednání odvolání měla tedy výlučné vedlejší účastnice, neboť stěžovatelka se ztotožňovala s již vydaným rozsudkem okresního soudu. Bylo tedy na vedlejší účastnici, aby v průběhu klidu řízení podala návrh na pokračování odvolacího řízení, aby bylo rozhodnuto podle jí tvrzeného odvolacího návrhu, přičemž stěžovatelka k takovému pokračování neměla důvod.
9. Nepodala-li vedlejší účastnice návrh na pokračování v řízení o odvolání, které bylo podáno v její prospěch a v jejím zájmu, nepovažuje stěžovatelka za spravedlivé, aby nesla náklady řízení, které nezpůsobila, když v řízení měla plný úspěch ve věci, a navíc, aby hradila část nákladů na svědečné. Stěžovatelka namítá, že ačkoli nepodala návrh na pokračování v řízení o odvolání podaného v její neprospěch, s ohledem na náklady řízení těží z této situace vedlejší účastnice, byť byla její žaloba v plném rozsahu okresním soudem zamítnuta.
10. Stěžovatelka dovozuje, že krajský soud tedy formalisticky vyšel ze závěru, že došlo-li k zastavení řízení, nemá žádný z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení, aniž by vzal v úvahu výše uvedené argumenty. Takovýto formalistický přístup porušuje právo stěžovatelky na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.
13. Ústavní soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí krajského soudu, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 201 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05) a další].
15. V ústavní stížnosti vyjadřuje stěžovatelka nesouhlas s tím, jak krajský soud rozhodl o nákladech řízení vzniklých před okresním soudem a před krajským soudem v souvislosti se zastavením odvolacího řízení a zrušením prvostupňového řízení.
16. V posuzované věci bylo řízení přerušeno na základě shodného návrhu obou účastnic. Protože žádná z nich nepodala do jednoho roku od přerušení řízení návrh na jeho pokračování, krajský soud podle §111 odst. 4 o. s. ř. řízení zastavil, prvoinstanční rozsudek zrušil a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. Cpjn 203/2007). Krajský soud postupoval správně, když o nákladech řízení rozhodl podle §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, bylo-li řízení zastaveno. V této souvislosti krajský soud výstižně poukázal na to, že obě účastnice shodně ztratily zájem řešit věc soudně. Je-li řízení zastavováno pro marné uplynutí roční lhůty k podání návrhu na pokračování v něm, zavinění zde soud neposuzuje. Řízení je zastaveno na základě nečinnosti účastníků, kterou oba dali najevo, že nemají zájem v něm pokračovat, a proto k zastavení řízení došlo bez (procesního) zavinění účastníků. Cítí-li se stěžovatelka být zastavením řízení dotčena, potom mohla uvedenému následku, vyplývajícímu z přerušení řízení, zabránit tím, že by podala včas návrh, aby v řízení bylo pokračováno. Závěrům krajského soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
17. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu rozvedenou v jeho napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
18. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu