ECLI:CZ:US:2020:4.US.2305.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2305/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Schoře, zastoupeného JUDr. Jiřím Běleckým, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 59/II, Rakovník, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2019 č. j. 30 Co 116/2019-112, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Tomáše Vaice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá zrušení napadeného usnesení, když tvrdí, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 3. 2019 č. j. 10 C 86/2018-97 bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen vyklidit pozemek parc. č. st. X1, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e. - garáž, v obci a katastrálním území R., dále bytovou jednotku č. X2 se spoluvlastnickým podílem o velikosti 488/10000 na společných částech domu R. č. p. X3, X4 - bytový dům a pozemku parc. č. st. X5 v obci a katastrálním území R., a to do 30. 6. 2019 (výrok I). Výrokem II bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 47 947,50 Kč k rukám zástupce vedlejšího účastníka do tří dnů od právní moci rozsudku.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu se ve výroku II o nákladech řízení mění tak, že jejich výše činí 73 353 Kč; jinak se v tomto výroku potvrzuje (výrok I). Výrokem II bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení 7 877 Kč k rukám jeho zástupce. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem v potřebě aplikace §8 odst. 1 a §7 bod 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), neboť podle ustálené judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002 sp. zn. 33 Odo 590/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. 22 Cdo 3509/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2016 sp. zn. 26 Cdo 684/2016) pro určení výše odměny advokáta u žalob na vyklizení nemovitostí se vychází primárně z ceny této věci podle §8 odst. 1 ve spojení s §7 advokátního tarifu. Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích, nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, je nezbytné postupovat podle §9 odst. 1 advokátního tarifu. Tak tomu bude v případech, kdy hodnota nároku (plnění) nebyla nikdy zjišťována a objektivně stanovena a bylo by ji možné zjistit jen zcela nad rámec podstaty rozhodnutí o věci samé. V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že okresní soud měl k dispozici znalecký posudek znalce Ing. Bohumila Jankovského ze dne 25. 2. 2018, který cenu nemovitých věcí, které jsou předmětem vyklizení, stanovil. Odkazoval-li stěžovatel v odvolání na judikaturu Ústavního soudu, je třeba uvést, že Ústavní soud danými rozhodnutími odmítl ústavní stížnost, neboť neshledal zásah do ústavních práv stěžovatele v případech, kdy u žalob na vyklizení vyšel soud z tarifní hodnoty podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. Nedospěl však ani k závěru, že užití tarifní hodnoty ve výši spolehlivě zjištěné ceny nemovitosti, kterou je žalovaný povinen vyklidit, by nepřípustným zásahem do ústavních práv účastníků bylo. Nejvyšší soud ve shora citovaných rozhodnutích přesvědčivě vysvětlil, proč je žaloba na vyklizení (která je svou povahou žalobou vindikační) žalobou, která se týká nemovitosti samotné, a nelze ji považovat za žalobu týkající se "samotného užívání" (jako jsou žaloby o zaplacení za užívání nemovité věci, žaloby týkající se nájmu apod.).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem krajského soudu došlo k zásahu do jeho výše uvedených práv. Stěžovatel zejména konstatuje, že obecné soudy měly při rozhodování o nákladech řízení aplikovat §9 odst. 1 advokátního tarifu a vycházet z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč, z čehož odměna za jeden úkon právní služby činí částku 1 500 Kč, nikoliv tedy z §8 odst. 1 advokátního tarifu a z něho se odvíjející hodnoty samotných věcí nemovitých. Použití §8 odst. 1 advokátního tarifu přichází podle stěžovatele v úvahu jen tehdy, je-li předmětem sporu sama nemovitost, nikoliv však jen její užívání. V daném případě se ale jedná právě o užívání nemovitých věcí, a tudíž nelze použít §8 odst. 1 advokátního tarifu. Svůj názor stěžovatel opírá také o usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 201/01, ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 111/11 či ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. III ÚS 3699/15.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel splňuje §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Z citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
8. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ústavní soud současně připomíná, že po novele občanského soudního řádu zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, došlo k výluce, a samostatným předmětem dovolání tak již nemůže být rozhodnutí v části, která se týká výroku o nákladech řízení.
9. Ústavní soud shledává, že výše uvedený deficit v dané věci zjištěn nebyl, jelikož krajský soud se otázkou náhrady nákladů řízení zabýval v míře a "rozumnosti", jež výsledku řízení přiměřeně odpovídá, a na jeho závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu, jak jsou uvedeny v napadaném usnesení (a jak jsou shrnuty sub 3), jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)], přičemž krajský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny a též podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2016 sp. zn. 26 Cdo 684/2016 totiž jednoznačně vyplývá, že žaloba podle §1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je žalobou vindikační; jedná se o žalobu vlastníka věci na vydání a odevzdání věci proti tomu, kdo mu ji neprávem zadržuje, která se u nemovitosti realizuje žalobním petitem na její vyklizení. Pro určení výše odměny advokáta u žalob na vyklizení nemovitostí vychází ze závěru, že je-li předmětem vydání věci (vyklizení nemovitosti), určí se výše odměny advokáta primárně z ceny této věci podle §8 odst. 1 ve spojení s §7 advokátního tarifu. Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích, nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, a není-li dále stanoveno jinak, je nezbytné postupovat ve smyslu §9 odst. 1 advokátního tarifu. Krajský soud postupoval přesně v souladu s uvedeným právním názorem. Odkazy stěžovatele na nenálezová rozhodnutí Ústavního soudu nejsou pro danou věc přiléhavé, jelikož z těchto usnesení nelze dovodit, že by užití tarifní hodnoty ve výši spolehlivé zjištěné ceny nemovitosti, kterou je povinný povinen vyklidit, by bylo nepřípustným zásahem do ústavních práv účastníků soudního řízení.
10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu