ECLI:CZ:US:2020:4.US.2453.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2453/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného Mgr. Michalem Hubáčkem, advokátem, sídlem Jakubské náměstí 109/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 4 Tdo 521/2020-905 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 10. prosince 2019 č. j. 55 To 276/2018-855, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 7. 2018 č. j. 9 T 169/2016-672 uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což mu byl podle §324 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výměře deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
3. Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozsudek okresního soudu podle §257 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zrušil v celém rozsahu a podle §223 odst. 2 a §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu zastavil trestní stíhání stěžovatele pro skutek uvedený v obžalobě Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. 5 ZT 39/2016 pod body 1) a 2) a spočívající (stručně řečeno) v tom, že dne 11. 11. 2015 v kanceláři Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Střední Morava v Olomouci slovně urážel vedoucí odboru kontroly a plateb tohoto úřadu D. K., která kontrolovala oprávněnost čerpání dotací z Regionálního operačního programu, a poté ji vyhrožoval konkrétním ublížením na zdraví, čímž v ní vzbudil důvodnou obavu z uskutečnění pronesených výhrůžek, a dále dne 6. 1. 2016 v souvislosti s projekty jím zastupovaných firem a s čerpáním dotací Regionálního operačního programu Střední Morava telefonicky opakovaně vyhrožoval referentovi odboru kontroly plateb Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Střední Morava v Olomouci a administrátorovi jeho projektů M. P., který odmítl osobní schůzku s ním, o kterou předtím žádal, slovy, že by se měl starat o vlastní bezpečnost, čímž u něj i v souvislosti s jeho vědomostí o předchozím vyhrožováním D. K. vyvolal dojem, že mu nebo jeho rodině může také ublížit. Rozhodnutí krajský soud odůvodnil tím, že na stěžovatele byla Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 2 KZV 29/2017 podána obžaloba, a to jednak pro zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku (s trestní sazbou od pěti do desíti let odnětí svobody), jednak pro zločin dotačního podvodu podle §212 odst. 2, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku (s trestní sazbou od dvou do osmi let odnětí svobody). Krajský soud shledal, že okresním soudem vyměřený trest odnětí svobody je zcela bez významu vedle trestu, který stěžovatele podle očekávání postihne. Dodal, že po podání shora zmíněné obžaloby Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě - pobočky v Olomouci, se řízení již vede před ním, a tudíž je možno reálně očekávat vydání rozhodnutí ve věci v dohledné době.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém uvedl dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) trestního řádu. V dovolání namítl, že trvá na tom, že se stal obětí orgánů činných v trestním řízení, které ve věci postupovaly jednoznačně nezákonně, a jejich vykonstruovaného obvinění, neboť D. K. a M. P. nevyhrožoval. Takové skutkové závěry podle jeho mínění nejenže nemají v provedených důkazech žádnou oporu, ale jsou s nimi v tzv. extrémním rozporu, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu plně odůvodňuje dovolací přezkum. Dodal, že soudy po jeho výtce v podstatě nijak nezdůvodnily, v čem spatřovaly naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu v jeho jednání, důkazy hodnotily v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu a se zásadou materiální pravdy a nerespektovaly ani zásadu subsidiarity trestní represe. Zákonnost řízení před soudy zpochybnil stěžovatel v dovolání také poukazem na podjatost samosoudce Mgr. Petra Sušila, který věc rozhodoval v prvním stupni, a na angažmá další soudkyně JUDr. Markéty Langerové ve věci, která nejprve v řízení vyslovila svou podjatost jakožto samosoudkyně okresního soudu, aby se následně pracovně přesunula na krajský soud a tam uplatnila svůj vliv na rozhodování odvolacího senátu. Tím bylo podle stěžovatele porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Závěrem dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil jak usnesení krajského soudu, tak i jemu předcházející rozsudek okresního soudu, a poté, aby buď věc přikázal nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo v ní podle §265m odst. 1 trestního řádu sám rozhodl zprošťujícím rozsudkem.
5. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 27. 5. 2020 č. j. 4 Tdo 521/2020-905 podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že nesouhlasil-li stěžovatel s rozhodnutím krajského soudu o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu, mohl a měl rozhodnutí krajského soudu relevantně napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) trestního řádu, což neučinil. Podle Nejvyššího soudu je z obsahu dovolání stěžovatele zřejmá toliko jeho nespokojenost s tím, že odvolací soud věcně nepřezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska dokazování a hodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud uzavřel, že taková argumentace se s věcným zaměřením uplatněných dovolacích důvodů (resp. i ostatních zákonných dovolacích důvodů, byť neuplatněných) zřetelně míjí, a stěžovateli nedal za pravdu ani ohledně námitek týkajících se údajné podjatosti rozhodujících soudců.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje obsah odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, krajského soudu i Nejvyššího soudu a podrobně popisuje také obsah svého dovolání proti rozhodnutí krajského soudu (viz bod 4. tohoto rozhodnutí). Dále namítá, že mu v řízení nebyla zajištěna možnost řádně uplatnit obranné prostředky, které mu trestní řád poskytuje. Poukazuje na zásadní rozdíl mezi zastavením trestního stíhání podle §223 odst. 2 a §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu a zproštěním obžaloby s tím, že u zproštění obžaloby do budoucna nevyvstávají žádné pochybnosti o tom, zda byl trestný čin spáchán či nikoliv. Naproti tomu u zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu není exaktně vysloveno, že konkrétní čin nemohl spáchat, a s touto informací mohou proto podle něj orgány činné v trestním řízení i nadále pracovat a využívat ji k jeho tíži, byť se na něj hledí, jakoby nebyl odsouzen. Stěžovatel má za to, že mu nebyla dána možnost se proti takovému postupu účinně bránit.
7. Současně stěžovatel podotýká, že odvolací soud opakovaně nařizoval ve věci veřejná zasedání k projednání dovolání, která musela být z relevantních důvodů doložených řádnými omluvami odročena, ale posléze usoudil, že konání veřejného zasedání není třeba s tím, že jsou naplněny podmínky pro zastavení trestního stíhání v neveřejném zasedání podle §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu, což odůvodnil tím, že na stěžovatele byla Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě - pobočkou v Olomouci, podána obžaloba pod sp. zn. 2 KZV 29/2017 (řízení v této věci bylo zahájeno dne 16. 6. 2017). Podle stěžovatele krajský soud či dokonce okresní soud mohly již dříve rozhodnout v neveřejném zasedání o zastavení jeho trestního stíhání, avšak při nerespektování zásad procesní ekonomie a hospodárnosti krajský soud i nadále nařizoval veřejná zasedání, a až posléze rozhodl v neveřejném zasedání o zastavení trestního stíhání, aniž by takový postup odůvodnil.
8. Stěžovatel je přesvědčen, že mu byla odepřena možnost bránit se ve veřejném zasedání při projednání věci a že takovým postupem byla porušena zásada presumpce neviny, neboť z rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že se již fakticky očekává, že mu v jiné shora zmíněné věci bude uložen trest odnětí svobody ve výměře minimálně pěti let, ačkoliv v této věci doposud nebylo ani zahájeno hlavní líčení. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 22. 2. 1966 sp. zn. 4 Tz 8/66, ze dne 18. 9. 2001 sp. zn. 4 Tz 188/2001 a ze dne 18. 4. 2017 sp. zn. 6 Tdo 349/2017), podle které při rozhodování podle §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu nelze vycházet pouze z porovnání trestních sazeb za jednotlivé trestné činy, nýbrž i z porovnání trestů, které by měly být za jednotlivé trestné činy uloženy, přičemž je nutné především posoudit, do jaké míry bude pravděpodobné obviněného za zažalovanou trestnou činnost uznat vinným a jaká je míra jeho zavinění. Dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 6 Tdo 733/2016, podle kterého by rozhodnutí podle §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu nemělo být v rozporu s účelem trestního řízení, a na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2002 sp. zn. I. ÚS 336/2000 (pozn. N 61/26 SbNU 143, veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná) týkající se požadavku řádného a vyčerpávajícího odůvodnění soudního rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je formálně přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), ale zčásti i materiálně nepřípustná (viz níže).
IV.
Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti
10. V nyní posuzované věci stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) trestního řádu. Ústavní soud nespatřuje žádné ústavně právní deficity v závěru Nejvyššího soudu, že zastavil-li krajský soud trestní stíhání stěžovatele podle §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu, tedy vydal rozhodnutí předvídané v §265b odst. 1 písm. f) trestního řádu, ve kterém je upraven dovolací důvod sloužící k nápravě vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly pro takové rozhodnutí splněny potřebné podmínky. Stěžovatel tedy mohl a měl rozhodnutí krajského soudu relevantně napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) trestního řádu, což neučinil a ani obsah jeho dovolání tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá. Stěžovatel v dovolání pouze na základě uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) a g) trestního řádu namítl, že krajský soud měl v jeho případě upřednostnit pravomocné skončení věci formou zprošťujícího výroku podle §226 trestního řádu, přičemž to, že tak neučinil, přisuzoval účelovému přidělení věci k vyřízení podjatému soudci na okresním soudě Mgr. Petru Sušilovi a tomu odpovídajícímu tendenčnímu a pro něj a priori nepříznivému hodnocení důkazů, které se mělo následně odrazit v nesprávném právním posouzení skutku. Rovněž v této souvislosti poukázal na "angažmá" soudkyně JUDr. Markéty Langerové a zdůraznil, že je přesvědčen o své nevině. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně uzavřel, že taková argumentace uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. a) a g) trestního řádu neodpovídá.
11. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v dovolání neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) trestního řádu a ani z obsahu dovolacích námitek naplnění tohoto dovolacího důvodu nevyplývá, nemůže se jimi zabývat ani Ústavní soud. Ústavní soud opakovaně připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí nutnost podat dovolání kvalifikovanou osobou - obhájcem (srov. §265d odst. 2 trestního řádu a přiměřeně např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), jakož i povinnost uvést, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonná ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 trestního řádu).
12. Institut ústavní stížnosti je spojen se zásadou subsidiarity, která znamená, že podání ústavní stížnosti přichází v úvahu až poté, co jiné právní prostředky k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele selhaly. Ústavní soud mimoto ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že kromě formálního vyčerpání prostředků nápravy je třeba, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti prostřednictvím těchto opravných prostředků vznesl již před obecnými soudy všechny námitky, jež hodlá uplatňovat v ústavní stížnosti. Námitky, které stěžovatel neuplatnil již před obecnými soudy, ačkoliv tak mohl učinit, Ústavní soud - v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - považuje za nepřípustné v materiálním smyslu a nemůže se jimi věcně zabývat [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565), nález sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016 (N 249/83 SbNU 885) či usnesení sp. zn. II. ÚS 2582/19 ze dne 6. 9. 2019].
13. Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje, že podaná ústavní stížnost je formálně přípustná, neboť po rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci stěžovatel neměl formálně k dispozici žádný další prostředek nápravy před podáním ústavní stížnosti. Námitky uvedené v ústavní stížnosti směřující přímo do zastavení trestního stíhání, aniž by byly pro takové rozhodnutí splněny potřebné podmínky je nicméně nutné považovat za materiálně nepřípustné, neboť stěžovatel je neuplatnil již v dovolání proti rozhodnutí krajského soudu, přestože k tomu měl příležitost. Ačkoliv měl možnost napadnout rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo jeho trestní řízení zastaveno, prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) trestního řádu, neučinil tak a ani z obsahu jeho dovolacích námitek naplnění tohoto dovolacího důvodu nevyplývá. V důsledku toho je třeba uzavřít, že by bylo v rozporu se zásadami subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, zabýval-li by se Ústavní soud blíže námitkami týkajícími se rozhodnutí krajského soudu o zastavení trestního stíhání, které stěžovatel mohl a měl uplatnit v podaném dovolání, ale tohoto svého práva nevyužil (srov. např. usnesení ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1482/19).
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu