ECLI:CZ:US:2020:4.US.2794.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2794/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Z. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem, sídlem K Nemocnici 166/14, Nový Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2020 č. j. 30 Cdo 970/2020-79, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2019 č. j. 35 Co 301/2019-61 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. dubna 2019 č. j. 19 C 228/2018-45, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč způsobené při výkonu veřejné moci nezákonnými rozhodnutími. V žalobě uvedl, že dne 16. 12. 2015 byly vůči němu zahájeny úkony trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry, následně překvalifikovaného na trestný čin krádeže. Trestní stíhání nebylo zahájeno, neboť usnesením ze dne 19. 2. 2018 policejní orgán věc odložil, protože ve věci nešlo o podezření z trestného činu a nebylo namístě věc vyřídit jinak. Mezi zahájením úkonů trestního stíhání a odložením věci vydal Okresní soud v Ostravě dne 11. 3. 2016 dva příkazy k domovní prohlídce. Dne 14. 3. 2016 vydal policejní orgán usnesení o zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatele podle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 17. 3. 2017 (dále jen "trestní řád"), a téhož dne usnesení o zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatelovy manželky. Na základě dalšího usnesení policejního orgánu ze dne 14. 3. 2016 došlo k zajištění podílových listů stěžovatele (§79e odst. 1 trestního řádu). Na základě výzvy podle §78 trestního řádu stěžovatel vydal policejnímu orgánu své motorové vozidlo. Stížnosti proti uvedeným usnesením o zajištění byly zamítnuty. Dne 5. 5. 2016 byl stěžovateli vrácen jeho automobil. Následně státní zástupce dne 16. 12. 2016 rozhodl o zrušení zajištění peněžních prostředků na účtech stěžovatele a jeho ženy, jakož i zajištění podílových listů z důvodu, že zajištění již nebylo třeba. Stěžovatel požadoval náhradu nemajetkové újmy za výše zmíněné dva příkazy k domovní prohlídce, za usnesení o zajištění peněžních prostředků na účtech a podílových listů a za vydání automobilu na základě výzvy. Obvodní soud konstatoval, že podmínkou pro přiznání náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je zrušení nebo změna takového rozhodnutí pro nezákonnost [§8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.")]. Stěžovatel neprokázal, že by kterékoli z těchto rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno, tudíž nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro uplatnění nároku na náhradu újmy.
3. Ke stěžovatelovu odvolání Městský soud v Praze rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, potvrdil rozsudek obvodního soudu. Ztotožnil se závěrem o neoprávněnosti stěžovatelova žalobního požadavku, neboť rozhodnutí, která podle tvrzení stěžovatele měla způsobit újmu, nebyla pro nezákonnost zrušena či změněna. Nesouhlasil naopak se stěžovatelovým tvrzením o nutnosti analogického posouzení jeho nároku jako při zproštění obžaloby nebo zastavení trestního stíhání, kdy je usnesení o zahájení trestního stíhání považováno za zrušené pro nezákonnost.
4. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl. V odůvodnění připomenul, že Ústavní soud uvedl, že ukáže-li se v kterékoli fázi trestního řízení, že účel prostředků trestního procesu nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny [nálezy ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567, bod 35.; a ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 (N 169/70 SbNU 581), bod 18.]. Podle Nejvyššího soudu však nelze závěry těchto nálezů přejímat zevšeobecňujícím způsobem. V opačném případě by totiž ve věcech, v nichž trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, byly nezákonné např. všechny uložené pořádkové pokuty či realizovaná předvedení. Nejvyšší soud zastává názor, že nedojde-li k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z této okolnosti bez dalšího dovozovat nesprávnost všech postupů orgánů činných v trestním řízení či nezákonnost jejich rozhodnutí. Bylo-li rozhodnutí zrušeno nikoli pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody jeho vydání, není dán nárok na náhradu škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, což se vztahuje i na část trestního řízení před zahájením trestního stíhání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele za vzniklou nemajetkovou újmu stát odpovídá. Musí-li totiž jednotlivec snášet úkony orgánů činných v trestním řízení, pak musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že takový jednotlivec bude odškodněn, neprokáže-li se, že spáchal trestnou činnost. Pro účely odškodnění nelze izolovaně posuzovat předběžná opatření přijatá před zahájením trestního stíhání a samotné trestní stíhání. Není možné tolerovat ani přehnaně formalistický přístup soudů.
6. Připomíná ustálený judikaturní závěr, že pro účely náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci je usnesení o zahájení trestního stíhání považováno za rozhodnutí zrušené pro nezákonnost, došlo-li následně ke zproštění obžaloby nebo zastavení trestního stíhání. Stěžovatel se domnívá, že analogicky by mělo být postupováno i v jeho případě, kdy nedošlo k zahájení trestního stíhání, neboť věc byla odložena podle §159a odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel spatřuje analogii mezi zastavením trestního stíhání a odložením věci. Všechna rozhodnutí v trestním řízení, v němž byla věc odložena, podle něj mohou být pro potřeby odškodnění považována za nezákonná. Za nezákonné tak považuje všechny příkazy k domovním prohlídkám a usnesení o zajištění peněžních prostředků a podílových listů, jakož i výzvu k vydání automobilu. Nehraje podle něj roli, že dané akty byly před odložením věci zrušeny pro pominutí jejich důvodu nebo že nebyly zrušeny vůbec.
7. Stěžovatel tvrdí, že vedle odložení věci byl v jeho případě dán další důvod pro vyhovění požadavku na náhradu nemajetkové újmy. Byla jím okolnost, že jeho někdejší zaměstnavatel, který podal trestní oznámení, neprokázal, co vlastnil a zda vůbec vlastnil předměty, o nichž tvrdil, že byly odcizeny. Stěžovatel navíc poukázal na způsob, jakým jeho někdejší zaměstnavatel vyčísloval škodu, nejprve (dne 16. 12. 2015) ji vyčíslil na více než 5 000 Kč, následně (dne 18. 12. 2015) na 104 500 Kč a posléze (na počátku roku 2016) na 3 756 730 Kč. Do výše posledně uvedené částky pak byly zajištěny peněžní prostředky na účtech stěžovatele a jeho manželky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele.
10. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podmínky a podrobnosti domáhání se práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem jsou upraveny v zákoně č. 82/1998 Sb. Podle §8 odst. 1 tohoto zákona lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.
11. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze právo na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání uplatnit i v případech, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby. Zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby mají podle judikatury stejné důsledky jako zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost, došlo-li k nim z důvodů zmíněných v této judikatuře (rozsudky ze dne 23. 2. 1990 sp. zn. 1 Cz 6/90 a ze dne 27. 11. 2018 č. j. 30 Cdo 5839/2016-166, bod 28.).
12. Nutno zmínit, že ani zproštění obžaloby nemusí znamenat, že je opodstatněný nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Vždy je nezbytné posoudit, z jakého titulu je náhrada škody požadována (judikatura zmíněná v bodě 11. se vztahuje ke škodě způsobené zahájením či vedením trestního stíhání) a zda je požadavek na její náhradu opodstatněn. Poukázat lze např. na nález ze dne 5. 5. 2004 sp. zn. II. ÚS 596/02 (N 64/33 SbNU 141), v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že ani skutečnost, že obviněný byl zproštěn obžaloby, nečiní z předešlého uvalení vazby nezákonné rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, bylo-li rozhodnutí o vazbě v souladu s čl. 8 odst. 4 a 5 Listiny a trestním řádem. Vazba neztrácí svou zákonnou kvalitu jen tím, že obviněný a později obžalovaný byl obžaloby zproštěn proto, že nebylo prokázáno, že by skutek spáchal.
13. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 22. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 2062/18 (N 173/91 SbNU 175) ve věci, v níž byla osoba na 47 hodin zadržena a následně propuštěna, aniž by proti ní bylo později zahájeno trestní stíhání. Zdůraznil, že Listina negarantuje právo být odškodněn za zákonné rozhodnutí nebo správný úřední postup, a tudíž z ní nelze dovodit právo na odškodnění za zákonné omezení osobní svobody (body 31. a 36.). Okolnost, že zadržená osoba nakonec nebyla odsouzena pro spáchání trestného činu, nepřekážela závěru, že její zadržení nebylo nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.
14. K zajištění peněžních prostředků na účtu u banky podle §79a odst. 1 trestního řádu a zajištění nehmotné věci podle §79e odst. 1 trestního řádu, na které stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval, lze uvést, že jejich užití je podmíněno tím, že zjištěné skutečnosti nasvědčují, že peněžní prostředky na účtu u banky nebo jiné nehmotné věci, než které jsou uvedeny v §78 až 79c trestního řádu, jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Jde o preventivní instituty, které se pohybují v rovině pravděpodobnostní. Závěr, že zajištěný majetek má uvedené určení, nemusí být plně hodnověrný a ani konečný [nález ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 3511/14 (N 173/78 SbNU 577), bod 38.]. Pro aplikaci zmíněných zajišťovacích institutů postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, přičemž je nutno zohlednit, že se vzhledem k jejich účelu uplatní i v počátečních fázích přípravného řízení, kdy mají orgány činné v trestním řízení užší okruh získaných informací (např. jen z trestního oznámení a dosud podaných vysvětlení) než v pozdějších fázích. Z tohoto důvodu samotná skutečnost, že v pozdějších fázích přípravného řízení orgány činné v trestním řízení získají nové dodatečné poznatky odůvodňující závěr, že zajištění již není třeba, nemusí vést k závěru, že původní zajištění bylo nezákonné. Tím méně pak lze nezákonnost zajištění spojovat se samotnou skutečností, že bylo zastaveno trestní řízení, obžalovaný byl zproštěn obžaloby či byla věc odložena. Trestní řád umožňuje, aby finanční prostředky či jiné nehmotné věci byly zajištěny někomu jinému než podezřelému (srov. usnesení ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1737/18, bod 14.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Shodné závěry platí i pro výzvu k vydání věci podle §78 odst. 1 trestního řádu, na níž stěžovatel rovněž poukazoval. Okolnost, že v posuzované věci došlo k odložení věci podle §159a odst. 1 trestního řádu, tak sama o sobě nevede k závěru, že by zajištění podle §79a odst. 1 trestního řádu či výzva k vydání věci podle §78 odst. 1 trestního řádu byly nezákonnými rozhodnutími či nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.
15. Nařízení domovní prohlídky je v §82 odst. 1 trestního řádu podmíněno důvodným podezřením, že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení. U důvodného podezření jde o závěr s určitým stupněm pravděpodobnosti. Po nařízení a provedení domovní prohlídky mohou přitom orgány činné v trestním řízení dodatečně zjistit nové skutečnosti, které jim nebyly známy v době nařizování domovní prohlídky. Opět lze konstatovat, že ze samotné skutečnosti, že následně (zvláště při znalosti dodatečně zjištěných informací) dojde k odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, nelze bez dalšího dovozovat, že by příkaz k domovní prohlídce byl nezákonným rozhodnutím ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.
16. Stěžovatel se dovolává závěru, že má-li jednotlivec snášet úkony prováděné orgány činnými v trestním řízení, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že dostane, prokáže-li se, že trestnou činnost nespáchal, odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben [nálezy ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567), bod 37., a ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 (N 169/70 SbNU 581), bod 19.]. Ústavní soud k tomu zdůrazňuje, že odškodnění je podmíněno neoprávněným (nezákonným) postupem státu či nezákonným rozhodnutím. Jak bylo již uvedeno, Listina nezaručuje právo na náhradu škody za zákonné rozhodnutí nebo správný úřední postup (zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 2062/18, bod 31.). Výše bylo objasněno, že skutečnost, že věc byla odložena podle §159a odst. 1 trestního řádu přitom sama o sobě nezpůsobuje, že příkaz k domovní prohlídce (§83 trestního řádu), zajištění věci (§79a trestního řádu) či výzva k vydání věci (§78 trestního řádu) představují nezákonná rozhodnutí či nesprávný úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.
17. Stěžovatel se rovněž dovolává obdobného užití následujícího závěru, který Ústavní soud vyslovil k vazbě v bodech 35. a 36. zmíněného nálezu sp. zn. II. ÚS 590/08: "Prostředky trestního procesu, které nezřídka vedou k omezení základních práv obviněného, proto [...] nelze posuzovat zcela izolovaně, ale pouze v kontextu účelu jejich použití, jímž je odhalení a potrestání pachatele trestné činnosti. Pokud se v kterékoliv fázi trestního řízení ukáže, že tento účel nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil, a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo zcela liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny, tj. případně včetně prostředku vedoucího k omezení osobní svobody, jímž je vazba. Pro účely odškodnění proto nelze zcela izolovaně posuzovat vazbu a samotné trestní stíhání. Pokud se trestní stíhání ukázalo jako nedůvodné, byla nedůvodná také samotná vazba jako prostředek vedoucí k vyšetření údajné trestné činnosti."
18. Závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 590/08 posléze upřesnil Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 11/10 (N 148/62 SbNU 277; 314/2011 Sb.), zejména v bodech 27., 28. a 35., kde zdůraznil výjimečnost skutkového stavu, jemuž se věnoval nález sp. zn. II. ÚS 590/08, a uzavřel, že nález sp. zn. II. ÚS 590/08 "nezpochybnil dosavadní rozhodovací praxi, jež hodnotí pro účely případné odpovědnosti samostatně zastavení trestního stíhání a rozhodnutí o vazbě." Mezi zmíněnou dosavadní praxi patří i nález sp. zn. II. ÚS 596/02 shrnutý výše v bodě 12. Pouze ve výjimečných případech pak podle Ústavního soudu mohou nastat situace, kdy zákonnost vazby nelze posuzovat toliko splněním formálních podmínek umožňujících vzetí do vazby, ale zákonností celého trestního stínání (nález sp. zn. Pl. ÚS 11/10, bod 28.). Nehledě k tomu, že nález sp. zn. II. ÚS 590/08 se týká věci, v níž byla uvalena vazba jako institut velmi citelně zasahující do základních práv, Ústavní soud konstatuje, že za ony výjimečné okolnosti v posuzované věci nelze považovat to, že stěžovatelův někdejší zaměstnavatel, který podal trestní oznámení, od prosince 2015 do počátku roku 2016 měnil svá tvrzení o způsobené škodě ve smyslu, že škodu postupně vyčísloval ve vyšších částkách. Současně pak poukaz stěžovatele na tyto okolnosti nemohl být důvodem, aby soudy pominuly výslovnou zákonnou úpravu v §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., dle níž lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ke zrušení či změně rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení pro nezákonnost přitom, jak zdůraznily obecné soudy, nedošlo.
19. Nepřípadný je odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 215/12, který se zabýval tím, zda obecné soudy formálně vyhodnotily neobratnou žalobní formulaci důvodu vzniku škody v podobě nákladů na obhajobu při hlavním líčení. Obecné soudy tehdy žalobu posoudily tak, že důvodem vzniku škody měl podle ní být příkaz k domovní prohlídce, který však nebyl pro nezákonnost nikdy zrušen či změněn. Zmínily však, že jinak formulovaná žaloba by byla důvodná v případě, že by v ní škoda byla odvozována z nezákonného rozhodnutí o vznesení obvinění ve věci, kde následně došlo ke zproštění obžaloby, a to pro specifické posuzování podmínky zrušení či změny rozhodnutí pro nezákonnost (§8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) u náhrady škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením (k této judikatuře srov. výše bod 11.). V nálezu sp. zn. I. ÚS 215/12 pak Ústavní soud shledal, že náhradu škody soudy nepřiznaly z nepřípustně formálních důvodů, neboť i přes neobratnou formulaci žaloby, měl soud prvního stupně k dispozici trestní spis, z něhož bylo možno dovodit všechny podstatné okolnosti vzniku nároku na náhradu škody, včetně usnesení o zahájení trestního stíhání (body 28. a 32. nálezu sp. zn. I. ÚS 215/12). V nyní posuzované věci stěžovatel vůbec nenamítá formální posouzení obsahu žaloby (trvá totiž na tom, že újma byla způsobena usneseními o zajištění, příkazy k domovní prohlídce a výzvou k vydání věci, což soudy také posuzovaly). Navíc, nebylo-li ve stěžovatelově věci trestní stíhání ani zahájeno, nepřichází v úvahu, že by škodu mohlo způsobit jeho zahájení či vedení. Zmínku v bodě 27. nálezu sp. zn. I. ÚS 215/12, podle níž "skutečnost, že příkaz k domovní prohlídce nebyl pro nezákonnost zrušen, nemůže zavdat soudu záminku k odmítnutí jinak zcela zřejmého nároku, který stěžovateli postupem orgánů státu vznikl," je nutno vnímat v kontextu tehdy řešené věci, tj. nepřípustné formálnosti závěru, že v žalobě byla škoda odvozována od příkazu k domovní prohlídce, a okolnosti, že ve věci řešené nálezem sp. zn. I. ÚS 215/12 obecné soudy věděly, že po zahájení a vedení trestního stíhání došlo ke zproštění obžaloby, o čemž se žaloba zmiňovala.
20. Ústavní soud uzavírá, že neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu