ECLI:CZ:US:2020:4.US.2968.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2968/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti Bc. Ladislava Regnarda a Terezie Regnardové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. srpna 2020 č. j. 3 Afs 183/2020-55 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2020 č. j. 17 Af 9/2020-45, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 19. 10. 2020 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatelů označené jako "Ústavní stížnost - žádost o prodloužení lhůty; (a to k celému postupu a rozhodování s libovůli a svévoli - jako přepjatý formalismus, což jsou jevy v demokratické a právní společnosti zcela nepřípustné) - toto i dle našich dřívějších několika podání - jistě pečlivě založených ve spisu týkající se této věci", a s ní spojenou žádostí o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta. Z textu podání lze dovodit, že stěžovatelé brojí proti v záhlaví identifikovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu a usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud). Vzhledem k tomu, že stěžovatelé tato rozhodnutí nepředložili, využil Ústavní soud veřejně přístupné zdroje (www.nssoud.cz), z nichž zjistil, že Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu kasační stížnost (I. výrok), zastavil řízení o kasační stížnosti stěžovatelky (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. a IV. výrok). Rozhodl tak o kasačních stížnostech stěžovatelů proti usnesení městského soudu, jímž byla odmítnuta stěžovatelčina žaloba proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 13. 1. 2020 č. j. 9272290/19/2006-52523-110517 (I. výrok), bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok), nebylo vyhověno stěžovatelově žádosti o osvobození od soudních poplatků (III. výrok), byl zamítnut stěžovatelův návrh na ustanovení zástupce (IV. výrok) a stěžovatel byl vyzván k úhradě soudního poplatku za žalobu (V. výrok).
2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda podání splňuje náležitosti návrhu na zahájení řízení předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.
3. Podání stěžovatelů trpí zjevnými vadami; především stěžovatelé nejsou zastoupeni advokátem, nejsou k němu připojeny předepsané přílohy (§30, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu) a neobsahuje vymezení toho, co sleduje (§34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), tj. návrh, jak má soud rozhodnout.
4. Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatelé se již mnohokrát obrátili (každý samostatně nebo společně) na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami a na nedostatky byli opakovaně upozorňováni s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 768/17, sp. zn. II. ÚS 1588/17, sp. zn. II. ÚS 2601/17, sp. zn. III. ÚS 1848/18, sp. zn. III. ÚS 2343/18). Stěžovatelé však i nadále volí postup, kterým ignorují zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byli soudem mnohokrát poučeni o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti; na výzvy k odstranění vad nereagují.
5. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.
6. Stejně jako ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 1668/19, sp. zn. III. ÚS 2101/19, sp. zn. II. ÚS 2756/19, sp. zn. I. ÚS 2811/19, sp. zn. II. ÚS 4065/19, sp. zn. IV. ÚS 128/20, sp. zn. I. ÚS1622/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jakož i mnoha a mnoha dalších, se z výše uvedených důvodů Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj