ECLI:CZ:US:2020:4.US.3042.19.2
sp. zn. IV. ÚS 3042/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) D. K., t. č. ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, 2) K. Š., t. č. ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, 3) O. H., t. č. ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 574/7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 545/2019-3944 ze dne 30. května 2019 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 33/2018 ze dne 11. září 2018 a Městského soudu v Praze sp. zn. 47 T 10/2015 ze dne 29. listopadu 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinnými dílem samotně a dílem ve spolupachatelství ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, a to prvního stěžovatele podle §283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, druhého stěžovatele podle §283 odst. 1, 2 písm. b) a c) trestního zákoníku a třetího stěžovatele podle §283 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku, za což jim uložil trest odnětí svobody ve věznici s ostrahou - prvnímu stěžovateli v trvání čtyř let a šesti měsíců, druhému stěžovateli v trvání tří let a třetímu stěžovateli v trvání šesti let, jakož i trest propadnutí ve výroku specifikovaných věcí a peněz. Třetí stěžovatel byl částečně zproštěn obžaloby pro specifikované skutky, neboť se nepodařilo prokázat, že je spáchal.
2. K odvolání odsouzených a státního zástupce Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu jen ve vztahu ke stěžovatelům a nově je svým rozsudkem uznal vinnými, všechny dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství, stěžovatele 1) a 3) pak i dílem ve stádiu pokusu, a to ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy - prvního a druhého stěžovatele podle §283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a třetího stěžovatele podle §283 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku. Odvolací soud uložil stěžovatelům trest odnětí svobody ve věznici s ostrahou: prvnímu stěžovateli na dobu čtyř let a šesti měsíců, druhému stěžovateli na tři léta a třetímu stěžovateli na osm let; rovněž jim uložil trest propadnutí ve výroku specifikovaných věcí a peněz. Ostatní odvolání byla zamítnuta.
3. Nejvyšší soud svým usnesením odmítl odvolání prvního a druhého stěžovatele jako podané z jiného než odvolacího důvodu, odvolání třetího stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
4. Řádně zastoupení stěžovatelé se samostatnými ústavními stížnostmi splňujícími požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhali zrušení napadených rozhodnutí v přesvědčení, že jimi byla porušena jejich základní práva a svobody zakotvené v čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, 39 a 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ohledem na společný předmět podání stěžovatelů byla samostatná řízení spojena ke společnému projednání usnesením sp. zn. IV. ÚS 3042/19 ze dne 22. října 2019.
5. Stěžovatel 1) v ústavní stížnosti opakuje své námitky z odvolání i dovolání a brojí jen proti rozhodnutím odvolacího soudu a Nejvyššího soudu, jimž vytýká argumentační nejednotnost týkající se použití (cizozemského) agenta - s tím, že byl-li vydán souhlas s jeho využitím, měl mít první stěžovatel možnost bránit se takovému rozhodnutí. Podle stěžovatele je proto nutné především zjistit dodržení zákonného postupu pro povolení užití agenta, a to i s ohledem na přeshraniční okolnosti případu. Způsob, jak se s touto otázkou vypořádal odvolací soud, považuje stěžovatel za zásah do práva na obhajobu. Podle prvního stěžovatele vedla účast agentů k vyprovokování další trestné činnosti, k níž by jinak nedošlo. Za nesprávné považuje rovněž závěry obecných soudů, že právě on byl organizátorem trestné činnosti; ústavněprávní relevanci svých námitek stěžovatel zakládá na tvrzení, že zákonnost důkazů řešil teprve Nejvyšší soud.
6. Stěžovatel 2) poukazuje na konkrétní skutky, pro které byl uznán vinným, namítá, že výrok o vině je založen opakovaně zpochybňované svědecké výpovědi a poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. června 2016 (N 119/81 SbNU 853) zabývající se problematikou "tvrzení proti tvrzení". Stěžovatel má za to, že byla porušena zásada in dubio pro reo, a tedy právo na spravedlivý proces, napadená rozhodnutí jsou podle něj nepřezkoumatelná, neboť opakovaně předloženou námitkou o nepoužitelnosti výslechu svědka se soudy vůbec nezabývaly. Rovněž u druhého skutku soudy dovodily vinu za důkazní nouze, dvou nepřímých důkazů, jež doplnilo uvedené svědectví. K extrémnímu rozporu provedených důkazů a vyvozených skutkových zjištění 2) stěžovatel odkazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. března 2004 (N 42/32 SbNU 405); k presumpci neviny a porušení zásady in dubio pro reo pak na nález sp. zn. II. ÚS 3094/08 ze dne 29. dubna 2009 (N 103/53 SbNU 293). Stěžovatel rovněž odmítá závěr odvolacího soudu, podle kterého není užití nepřímých důkazů u drogové trestné činnosti neobvyklé, neboť ji páchají zkušení recidivisté, znalí nebezpečí a vysoké trestní sazby; podle druhého stěžovatele jde o nepřípustný ústup od důkazních standardů a nižší míru průkaznosti provedených zjištění [viz například nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. června 2004 (N 91/33 SbNU 377)].
7. Rovněž stěžovatel 3) spatřuje zásah do svých práv v protiprávním využití agentů, včetně zahraničního, bez jejichž vlivu by on, do té doby bezúhonný, nebyl uznán vinným a odsouzen - k tomu odkázal na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 239/2018 ze dne 30. května 2018. Důkazy získané policejní provokací považuje stěžovatel za absolutně neúčinné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2014 ze dne 25. září 2014); má za to, že v projednávané věci byl rovněž pominut §59 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (upravující skryté vyšetřování zahraničního příslušníka na území České republiky), neboť se soudy dostatečně nezabývaly oprávněností užití agenta. Oporou pro jeho pochybnosti je i část rozsudku nalézacího soudu, kterou byl zproštěn obžaloby pro dva ze tří stíhaných skutků. Stěžovatel 3) namítá rovněž nesprávnou kvantifikaci drogy, která u něj byla zabavena a jejímž je on sám uživatelem, a to ve velké míře. Bylo-li u něj zajištěno 9 567,8 g rostlinné sušiny konopí (1 031,9 g THC), šlo o množství, které odpovídá jeho několikadenní potřebě, a současně neexistoval žádný důkaz svědčící o tom, že by drogu prodával. Závěrem stěžovatel 3) poukázal na vývoj společenského vnímání "měkkých" drog, který měl být zohledněn.
8. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé byli spolu s dalšími osobami uznáni vinnými a odsouzeni pro drogovou trestnou činnost, kterou páchali v roce 2014. Orgány činné v trestním řízení zajistily a provedly řadu důkazů; v rámci šetření jednání stěžovatelů byli použiti policejní agenti, včetně jednoho zahraničního, pachatelé byli sledováni, byly provedeny odposlechy jejich telefonních hovorů, domovní prohlídky, zajištěné věci byly podrobeny náležitému znaleckému zkoumání. Nalézací soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, vypořádal se s námitkami obhajoby, a to tak, aby mohl rozhodnout ve věci bez důvodných pochybností o vině jednotlivých osob. Obsahoval-li rozsudek nalézacího soudu vady, pak nespočívaly ve skutkových zjištěních, ale v některých vadách právních, které napravil odvolací soud: jednání stěžovatelů 1) a 3) bylo dílem ve stádiu pokusu a dílem dokonaným, u stěžovatele 2) pak s ohledem na okolnosti případu odvolací soud vyloučil speciální recidivu. Ve vztahu ke stěžovateli 3) odvolací soud zohlednil i odvolání státního zástupce proti výši uloženého trestu, neboť neověřil důvody pro výjimečné snížení výše trestu jako nalézací soud.
9. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i z usnesení Nejvyššího soudu je rovněž patrné, že námitky užité stěžovateli v ústavní stížnosti jsou jen opakováním jejich obhajoby a argumentace v opravných prostředcích, a to za situace, kdy se jimi obecné soudy dostatečně zabývaly a vypořádaly se s nimi. Obecné soudy se opakovaně zabývaly legálností využití agentů, významem a věrohodností výpovědí jednotlivých svědků, vzájemnými vztahy odsouzených, manipulací s drogami i aplikovatelností relevantní judikatury. Přesto stěžovatelé předestírají své námitky opakovaně, trvale nespokojeni s odsuzujícími závěry obecných soudů. Z jejich podání je zjevné, že ve snaze o změnu napadených rozhodnutí hledají "slabá místa" v dokazování, přestože závěry o jejich vině jsou založeny na uceleném řetězci důkazů, nikoliv jen na výpovědích agentů, jejichž zákonnost použití se snaží zpochybnit.
10. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) poskytuje každému zákonem předvídané nástroje určené k tomu, aby mohl v řízení uplatnit svá základní práva, nezaručuje (ani nemůže zaručit) účastníkovi úspěch v řízení. Obecné soudy provedly dokazování, v němž nebyly opomenuty důkazy, nebyla porušena zásada in dubio pro reo ani presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Činnost stěžovatelů naplnila jednání popsané trestním zákoníkem, po zjištění naplnění všech znaků trestného činu podle jednotlivých ustanovení §283 uložily obecné soudy stěžovatelům zde uvedené tresty v souladu s pravidly danými v §52 a násl. trestního zákoníku; neobstojí proto námitka porušení zásady nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege (čl. 39 Listiny). Obecné soudy se rovněž dostatečně a přezkoumatelně vypořádaly s námitkou porušení práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny) a na jejich rozhodnutí lze nejen v této části [viz např. odst. 14 a) odůvodnění rozsudku odvolacího soudu] zcela odkázat.
11. Ústavní soud nemůže přisvědčit nespokojeným stěžovatelům v jejich tvrzení o zásahu do základních a zaručených práv a svobod; z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů učinily jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu. V řízení o opravných prostředcích byly námitky stěžovatelů dostatečně přezkoumány a vypořádány. Obecné soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Nejvyšší soud navíc provedl i ústavněprávní přezkum dovolání, aniž by nad rámec dovolacích námitek zjistil porušení základních práv a svobod stěžovatelů.
12. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku Městského soudu v Praze není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu