ECLI:CZ:US:2020:4.US.372.20.1
sp. zn. IV. ÚS 372/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele K. N., zastoupeného Mgr. Petrem Krátkým, advokátem, sídlem Sukova třída 1556, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2019 č. j. 4 Tdo 1241/2019-297, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. února 2019 č. j. 13 To 12/2019-259 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. října 2018 č. j. 2 T 37/2018-198, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručených práv zaručených mu v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Tohoto přečinu se dopustil, stručně řečeno, tím, že při jízdě motorovým vozidlem nerespektoval dopravní značku "Dej přednost v jízdě", dostatečně nesledoval dopravní situaci a přehlédl cyklistu jedoucího po hlavní pozemní komunikaci, v důsledku čehož došlo ke střetu osobního vozidla stěžovatele s cyklistou. Ten při této dopravní nehodě utrpěl život ohrožující poranění. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců. Stěžovateli byl rovněž na stejnou dobu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě výpovědí svědků a poškozeného a listinných důkazů (protokolu o nehodě v silničním provozu, lékařských zpráv, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví).
3. Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozhodnutím zamítl. Krajský soud se plně ztotožnil se závěry okresního soudu a veškeré skutečnosti vzal za pečlivě prokázané. Na jeho závěrech nezměnilo nic ani to, že na základě návrhu stěžovatele bylo dokazování doplněno provedením znaleckého posudku a byl proveden výslech jeho zpracovatele.
4. Následně podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl. Nejvyšší soud shledal skutkový stav za řádně zjištěný a odpovídající provedeným důkazům po jejich náležitém hodnocení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí okresního soudu se zakládá na laických úvahách, které měly být podloženy znaleckým posudkem, jehož provedení navrhl, ale okresní soud jeho návrh pro nadbytečnost zamítl. Závěr okresního soudu je dle stěžovatele paušální, a protože byl zamítnut jeho návrh na provedení znaleckého posudku, je čirou libovůlí okresního soudu, který tím rezignoval na povinnost zjistit skutkový stav věci. Stěžovatel dále rozporuje postup krajského soudu, který sice stěžovatelem navrhovaný znalecký posudek jako důkaz provedl, avšak vzhledem k tomu, že měl pochybnosti o správnosti jeho závěrů, měl dle stěžovatele zadat rovněž vypracování znaleckého posudku revizního, anebo rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo, což však neučinil. Svými vlastními úvahami (bez odborného podkladu) fakticky však přijal přísnější závěr v neprospěch stěžovatele a připravil jej tak o právo na dvojinstanční soudní řízení. Konečně dovolací soud dle stěžovatele pouze formálně konstatoval svůj souhlas s postupem soudů a nezasáhl proti deformaci důkazů, ke které dle stěžovatele došlo krajským soudem. Přestože dovolací soud deklaroval, že nepřihlížel k doplnění znaleckého posudku, které mu stěžovatel zaslal, některé jeho dílčí části vzal ve svých úvahách v potaz, avšak výhradně v neprospěch stěžovatele a zcela proti smyslu tohoto posudku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Shora uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily. V podrobnostech lze již uvést jen následující.
10. Ústavní stížnost je založena pouze na opakování uplatněné obhajoby, s níž se však soudy dostatečně vypořádaly. K jednotlivým námitkám nemá Ústavní soud co dodat a lze odkázat na příslušná místa odůvodnění napadených rozhodnutí. Není úkolem Ústavního soudu, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, nezjistí-li, že jde o případ zjevné svévole či libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Takový exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů.
11. Stěžovatel byl v první řadě usvědčen souborem na sobě nezávislých svědeckých výpovědí, včetně jedné svědecké výpovědi přímé, což je okruh důkazů, který k přijetí závěru o vině zásadně postačuje. Žádný z jiných důkazů, s výjimkou stěžovatelovy výpovědi, kterou vyvrátil i jím přinesený znalecký posudek, provedených v hlavním líčení, přitom výpovědi svědků nijak nezpochybnil. Později vypracovaný posudek se sice tyto výpovědi pokusil zpochybnit, avšak na základě omezeného souboru, pročež jej odvolací soud logicky označil za v tomto směru irelevantní. Ústavní soud rovněž poukazuje na skutečnost, že v souladu s procesní zásadou "iudex peritus peritorum" je to právě a jen soudce, kdo rozhoduje nejen o věci samé, ale rovněž i o vedení řízení a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o místě závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů. Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4463/12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Hodnotit věrohodnost konkrétní výpovědi pak přísluší zásadně soudci, který ji vyslechne v souboru ostatních důkazů, a nikoliv znalci. Za pochybení by bylo možné považovat, kdyby soud nahrazoval odborné závěry znalce svými vlastními. K tomu však v dané věci nedošlo, neboť soudy pouze poukázaly na nepřesvědčivost závěru o relevanci stopy, kterou znalec považoval za důležitou, a upozornily na obecnou nepřesvědčivost posudku z důvodu nezohlednění klíčových svědeckých výpovědí.
12. Ústavní soud tedy uzavírá, že soudy v napadených rozhodnutích dostatečně odůvodnily, že z komplexního hodnocení všech důkazů vyplývá jako jediná logicky udržitelná varianta závěr o stěžovatelově vině.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu