ECLI:CZ:US:2020:4.US.3787.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3787/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bernarda Hanuse, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem, sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2019 č. j. 25 Cdo 1237/2019-249, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2016 č. j. 3 Co 68/2015-160 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2015 č. j. 31 C 156/2010-118, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Květuše Kronrádové, CSc., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem, konkrétně právo na "spravedlivý proces" podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na obnovu řízení (o ochranu osobnosti, jehož předmětem byl údajný neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele spočívající v tom, že mu žalovaný Mgr. Oto Kronrád neobnovil registraci ve své seznamovací agentuře s ohledem na stížnosti klientek) vedeného u městského soudu pod sp. zn. 31 C 156/2010 a řízení vedeného u Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") pod sp. zn. 1 Co 10/2011 a stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalovanému, právnímu předchůdci vedlejší účastnice, na náhradě nákladů řízení částku 4 114 Kč. Městský soud dospěl k závěru, že zde není žádný důkaz, který stěžovatel nemohl bez své viny použít v původním řízení, a tudíž žaloba není podle §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") přípustná (argumentum a contrario).
3. K odvolání stěžovatele vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením usnesení městského soudu potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 114 Kč. Ztotožnil se s názorem městského soudu, že v případě stěžovatelem označeného důkazu svědeckou výpovědí Ing. Lucie Mayové nejde o důkaz, který by splňoval podmínky výše uvedeného ustanovení.
4. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel namítá, že za nový důkaz označil písemné svědectví sepsané Ing. Lucií Mayovou dne 7. 8. 2013, nikoliv svůj diář z roku 2004, který měl již tehdy k dispozici. V tomto svědectví jmenovaná potvrdila tři termíny a místa jejich vzájemného setkávání v roce 2004 za účelem vážného seznámení. Zmíněný diář byl jen podkladem k tomu, že se s touto osobou, která tehdy vystupovala pod pseudonymem Lenka Lípová, skutečně setkal. Z tohoto důvodu dle stěžovatele neobstojí tvrzení městského soudu, že svůj diář mohl označit již v původním řízení a výslech této svědkyně navrhnout, a proto také v odvolání argumentoval tím, že hledání jmenované pod tímto pseudonymem by nemohlo být úspěšné.
6. V návaznosti na to stěžovatel argumentuje, že předpokladem pro předložení či označení důkazu v původním řízení je jeho reálná existence, která je zde dána datem vzniku, tj. kdy jmenovaná svědkyně relevantní skutečnost potvrdila, přičemž nešlo o skutečnost, která existovala v době původního řízení. Tento důkaz nemohl předložit v původním řízení, a jestliže by označil svědkyni jménem Lenka Lípová, soud by musel po její pravé identitě nepřípustně (jak má plynout z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 20008 sp. zn. 21 Cdo 4841/2007) pátrat. Dle stěžovatele nelze přisvědčit ani městskému soudu, který uvedl, že by se pokusil místo pobytu svědkyně či její doručovací adresu zjistit.
7. Dále stěžovatel vytýká městskému soudu, že se ho nedotázal, zda souhlasí s vydáním rozhodnutí bez nařízení jednání a přítomnosti účastníků řízení, a že tak podmínky §115a o. s. ř. nebyly naplněny. Dovolávaje se rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. 30 Cdo 5270/2009 a nálezů Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1537/09 (N 9/56 SbNU 91) a ze dne 21. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 350/98 (N 56/14 SbNU 23), pak stěžovatel namítá, že mu nebylo umožněno účastnit se řízení před soudem prvního stupně (v této souvislosti upozorňuje, že se nařízení jednání domáhal ve svých podáních, včetně odvolání, a na tvrzené pochybení poukázal i v dovolání), čímž došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelova polemika s řádně odůvodněnými závěry obecných soudů, zda stěžovatelem navržený důkaz výslechem Ing. Lucie Mayové naplňuje podmínky §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., konkrétně zda jde o důkaz, který bez své viny nemohl použít v původním řízení před městským soudem nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a o. s. ř. též před soudem odvolacím. Stěžovatel v žalobě o obnovu řízení tvrdil, že se mu tuto svědkyni podařilo "dohledat" později, a to s ohledem na údaje ze svého diáře. Městský soud k tomu uvedl, že tuto svědkyni mohl označit již v původním řízení s tím, že pokud snad neznal aktuální adresu jejího pobytu, nic mu nebránilo ji označit alespoň jménem. V odvolání na tuto úvahu reagoval stěžovatel tím, že jmenovanou znal jen pod výše uvedeným pseudonymem, vrchní soud se však s názorem městského soudu ztotožnil. Nejvyšší soud pak konstatoval, že pokud stěžovatel o existenci uvedené svědkyně věděl, a nic mu nebránilo tento důkaz v původním řízení uplatnit, pak je závěr o nedůvodnosti žaloby o obnovu řízení v souladu s jeho judikaturou.
12. Z hlediska ústavnosti Ústavní soud nemá, co by mohl obecným soudům vytknout. Stěžovatel nijak nevysvětlil, proč se mu podařilo uvedenou svědkyni "dohledat" (zjistit její skutečné jméno) až nyní, zvlášť jestliže měl svůj diář, který k tomu měl použít, k dispozici i dříve, což činí toto jeho tvrzení nevěrohodným. Především pak stěžovateli nic nebránilo tuto svědkyni v původním řízení identifikovat na základě informací, které měl o ní tehdy k dispozici, a její výslech k důkazu navrhnout. Tvrzení, že by se ji v původním řízení nepodařilo nalézt (pokud by ovšem obecné soudy takový důkazní návrh nezamítly), je pouhou spekulací.
13. Namítá-li stěžovatel, že městský soud rozhodl bez nařízení jednání, úlohou Ústavního soudu není dohlížet na "procesní čistotu" soudního řízení, resp. jeho jednotlivých stadií, ale přezkoumat je jako jeden celek z hlediska toho, zda v něm byly (ve vztahu ke stěžovateli) dodrženy principy řádného procesu, jež plynou z čl. 36 a násl. Listiny. V posuzované věci městský soud pochybil, jestliže rozhodl bez jednání, nicméně danou procesní vadu napravil vrchní soud, když jednání nařídil. Stěžovatel se pak tohoto jednání osobně zúčastnil, přičemž mu bylo uvedeným soudem umožněno se k věci vyjádřit (tj. skutkově i právně argumentovat). Na svém základním procesním právu zaručeném čl. 38 odst. 2 Listiny tak v daném řízení zkrácen nebyl.
14. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu