ECLI:CZ:US:2020:4.US.3823.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3823/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Vinacz, spol. s r. o., sídlem Vinařská 882, Dolní Bojanovice, zastoupené JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem, sídlem Žižkova 791, Kyjov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. října 2019 č. j. 7 As 388/2018-46 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. září 2018 č. j. 62 A 124/2016-99, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Ústředního inspektorátu, sídlem Květná 15, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 2 odst. 1, 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a též že došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Státní zemědělská a potravinářská inspekce, Ústřední inspektorát (dále jen "správní orgán I. stupně") provedla u stěžovatelky v období od 9. 4. 2013 do 30. 4. 2014 celkem sedm kontrol. Na jejich základě vydala rozhodnutí ze dne 22. 12. 2015 č. j. SZPI/AG706-59/2014, podle něhož se stěžovatelka dopustila správních deliktů podle §39 odst. 1 písm. f) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o vinohradnictví a vinařství), ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o vinohradnictví a vinařství"), tím, že uváděla do oběhu víno, které bylo podrobeno nepovoleným enologickým postupům (nepovolený přídavek vody, nadlimitní obsah ethanolu z přidaného cukru, nepovolený přídavek syntetických barviv a překročení povoleného obsahu kyseliny citronové) a nesprávně uvedla skutečný obsah alkoholu. Dále se stěžovatelka dopustila správního deliktu podle §39 odst. 5 zákona o vinohradnictví a vinařství tím, že nevedla evidenční knihy v souladu s §14 odst. 1 vyhlášky č. 323/2004 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o vinohradnictví a vinařství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 323/2004 Sb."), a nevedla evidenci o zásobách vína podle §14 odst. 10 téže vyhlášky a správního deliktu podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť nesplnila opatření k odstranění zjištěných nedostatků č. P034-70994/13/D02 (v rozhodnutích nesprávně uváděno č. P035-70994/13/D02), které jí ve vztahu k vedení evidenčních knih uložil inspektor při kontrole provedené dne 1. 7. 2013. Za popsané správní delikty byla stěžovatelce uložena úhrnná pokuta ve výši 2 300 000 Kč, povinnost uhradit náklady laboratorních rozborů ve výši 83 570 Kč, náklady dodatečné kontroly ve výši 1 000 Kč a náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
3. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání. Vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 3. 6. 2016 č. j. SZPI/AG706-66/2014 změnila výrok I rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že zpřesnila časové vymezení jednotlivých skutků, jichž se stěžovatelka dopustila. Ve zbylých výrocích vedlejší účastnice rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila, jelikož neshledala, že by námitky stěžovatelky byly důvodnými.
4. Stěžovatelka podala proti výše rubrikovanému rozhodnutí vedlejší účastnice žalobu u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který jí rozsudkem ze dne 6. 9. 2018 č. j. 62 A 124/2016-99 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Krajský soud nepřisvědčil námitkám, že je rozhodnutí vedlejší účastnice nepřezkoumatelné. Vedlejší účastnice se podle krajského soudu náležitě vypořádala se všemi odvolacími námitkami a přesvědčivě a srozumitelně své závěry zdůvodnila. Krajský soud neshledal ani vytýkané vady ve výrocích rozhodnutí vedlejší účastnice. Dále konstatoval, že laboratorní rozbory byly provedeny v akreditované úřední laboratoři akreditovanými metodami a kontrolní zjištění jimi byla řádně prokázána. Stěžovatelka nepožádala o doplňující odborný posudek a k prokázání svých tvrzení o neobjektivnosti, nesprávnosti či zmanipulování výsledků rozborů nenavrhla žádné důkazy. Krajský soud se ztotožnil rovněž se závěrem vedlejší účastnice, že na obalu vína dodávaného stěžovatelkou byla uvedena nesprávně hodnota obsahu skutečného alkoholu, a to i při zohlednění povolené odchylky. Argumentaci vedlejší účastnice k aplikaci evropských právních předpisů nelze podle krajského soudu považovat za účelovou. Stejně tak aproboval její závěry, že stěžovatelka nevedla evidenční knihy předepsaným způsobem. Stěžovatelka totiž neprokázala, že by jí užívaná verze počítačového programu umožňovala zajistit nevratnost záznamů a příslušné opatření, jež jí správní orgán I. stupně v této souvislosti uložil. Důvodnými krajský soud neshledal ani námitky směřující do výroků o povinnosti uhradit náklady laboratorních rozborů, dodatečných kontrol a správního řízení. Správní orgány se rovněž nedopustily tvrzených procesních pochybení. Stěžovatelka byla řádně seznámena s pořízenými protokoly i právem podat proti jejich znění námitky. Toho však nevyužila. V oznámení o zahájení správního řízení byly tyto protokoly identifikovány dostatečně. Krajský soud se nezabýval námitkou, že František Balík, který protokoly převzal, nebyl osobou oprávněnou jednat za stěžovatelku. Tato námitka byla uplatněna po lhůtě pro podání správní žaloby. Podle krajského soudu se správní orgány řádně zabývaly všemi zákonnými kritérii pro uložení pokuty, a to včetně majetkových poměrů stěžovatelky, míry závažnosti spáchaných deliktů a jejich následků.
5. Ke kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 10. 2019 č. j. 7 As 388/2018-46 tak, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl též o nákladech řízení (výrok II). Nejvyšší správní soud jednak neshledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným a k věci samé zejména uvedl, že ve shodě s krajským soudem považuje zjištění správních orgánů o přídavku vody ve víně za dostatečně prokázaná. Námitce stěžovatelky, že senzorické hodnocení je rovněž akreditovanou metodou, která by musela tak vysoké množství exogenní vody také zjistit, nelze přisvědčit. Senzorické hodnocení, jak již uvedl krajský soud, je metodou, která je určena k jiným účelům, než je zjišťování exogenní vody ve víně. Slouží především ke zjištění, zdali je potravina vhodná k lidské spotřebě na základě vzhledu, chutě a vůně potraviny, což vyplývá i z judikatury Nejvyššího správního soudu. Nelze též přisvědčit argumentaci stěžovatelky, že překročení limitů u obsahu etanolu z přidaného cukru a kyseliny citrónové není nepovoleným enologickým postupem. Jestliže bylo laboratorními rozbory zjištěno, že víno, které stěžovatelka uváděla na trh, překročilo v případě ethanolu z přidaného cukru limit 1,5 % obj., stanovený pro zvyšování minimálního přirozeného obsahu alkoholu právními předpisy, nelze jinak než dospět k závěru, že překročením povolených mezních hodnot byly porušeny podmínky, za nichž by mohl být použit postup, při němž dochází ke zvyšování ethanolu přidáním cukru, a jde tedy o enologický postup zakázaný, resp. nepovolený. Obdobné lze vztáhnout i na překročení maximálního množství přídavku kyseliny citrónové. Nebyly-li dodrženy stanovené podmínky maximálního povoleného množství 1 g/l, jde o nepovolený enologický postup, a výrobky, jež omezení porušují, nelze uvádět na trh. Též námitka stěžovatelky, týkají se číselného údaje o množství skutečného obsahu alkoholu uvedeném na etiketě vína, není důvodná. K nedostatečně vedené vinařské evidenci Nejvyšší správní soud shledal, že z obsahu protokolů č. P034-70994/13 a č. P046-71039/13 nepochybně vyplývá nemožnost nevratnosti záznamů v elektronické databázi stěžovatelky, tj. nesplnění požadavků na vedení evidenčních knih předepsaných v §14 odst. 1 vyhlášky č. 323/2014 Sb. Stěžovatelka ani následně nedoložila, že by jí užívaný program zabezpečoval nenávratnost provedeného záznamu s uvedením osoby, která záznam provedla. Nelze tedy přisvědčit jejímu tvrzení, že by se rozhodnutí neopíralo o skutkový stav, o němž by nebylo pochyb. K odůvodnění jí uložené sankce stěžovatelka namítá, že nebyla řádně provedena identifikace skutků ve výroku, ani v odůvodnění sankce, neboť část vína byla nalahvována již výrobcem. Toto tvrzení nicméně stěžovatelka uplatnila poprvé až v kasační stížnosti. V řízení před krajským soudem i ve správním řízení stěžovatelka opakovaně uvedla, že vína lahvuje ona sama. Ke skutečnostem, které jsou uplatněny poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží. Též k námitce stěžovatelky, že správní orgány řádně nezjistily skutkový stav věci, protože není možné vztáhnout deklarované skutky na celou šarži, neboť nebylo prokázáno, kdy se například barvivo dostalo do výrobků, jsou závěry správních orgánů a krajského soudu správné. Také při hodnocení majetkových poměrů stěžovatelky postupovaly správní orgány a krajský soud v souladu se zákonem a judikaturou Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožňuje s krajským soudem rovněž v tom, že provedení výslechů Ing. Šabaty a Ing. Obenraucha, pracovníků Státní zemědělské a potravinářské inspekce, bylo pro posouzení věci nadbytečné. Skutkový stav byl zjištěn řádně a dostatečně. V případě, že veškeré rozhodné skutečnosti vyplývají ze správního spisu, nebyl důvod k navrhovaným výslechům přistoupit. Neprovedením těchto svědeckých výpovědí tedy nemohla být stěžovatelka dotčena na svém právu na spravedlivý proces. Nejvyšší správní soud neshledal v postupu správních orgánů ani krajského soudu žádné jiné vady či nezákonnosti, pro které by bylo třeba přistoupit ke zrušení jejich rozhodnutí a v podrobnostech na ně odkazuje.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka zejména uvádí, že správní orgány, a to jak již v řízení kontrolním, tak i ve správním řízení nezjistily řádně skutkový stav věci, předmětné skutky nejsou vymezeny skutkově, časově, místem ani způsobem spáchání tak, aby mohlo být deklarováno, že byly naplněny skutkové podstaty správních deliktů. Krajskému soudu vytýká, že se pouze zcela účelově a nedostatečně vypořádal s uvedeným v žalobě, vůbec se nezabýval a nevypořádal s celou řadou podstatných námitek stěžovatelky uvedených v žalobě k předmětným bodům, a to nikterak, natož pak řádně, v důsledku čehož věc nesprávně právně posoudil a dále zatížil i rozhodnutí nepřezkoumatelností, nesrozumitelností a nedostatkem důvodů rozhodnutí. Krajský soud ani Nejvyšší správní soud se nevypořádaly s tím, že předmětná vína byla vyrobena v Maďarsku, Moldávii, Itálii a Španělsku, kdy tato vína splňovala podle dokladů, které byly v souvislosti s dodáním vín stěžovatelce předány, veškeré náležitosti, a stěžovatelka vycházela z dobré víry v tyto doklady. Navíc byla tato její tvrzení podpořena výsledky laboratorních zkoušek provedených na analytické a senzorické vlastnosti. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 1608/19 zaujal právní názor, že na základě §40 odst. 1 zákona o vinohradnictví a vinařství se může osoba z odpovědnosti za správní delikt liberovat, prokáže-li, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila. Za liberační důvod lze považovat osvědčení o kvalitě vína doložené dokladem V I 1 v souladu s nařízením komise (ES) č. 555/2008, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 479/2008 o společné organizaci trhu s vínem, pokud jde o programy podpory, obchod se třetími zeměmi, produkční potenciál a kontroly v odvětví vína (dále jen "nařízení č. 555/2008"). Vína byla stěžovatelkou dovezena z Maďarska, Moldávie, Itálie a Španělska a měla osvědčení V II [zjevně má stěžovatelka na mysli doklad V I 2 - pozn. Ústavního soudu], z nichž vyplývalo, že vína splňují veškeré předpoklady stanovené unijními předpisy. Stěžovatelka s četnými odkazy na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu shrnuje, že v situaci, kdy vedlejší účastnice (správní orgán) nezjistí skutkový stav bez výrazných pochybností, ačkoliv je to její zákonnou povinností, nelze za žádných okolností po stěžovatelce požadovat, aby to byla ona, kdo má vyvíjet procesní aktivitu v tom směru, aby prokázala, že se žádného porušení právních předpisů nedopustila. Stěžovatelka dospívá k závěru, že Nejvyšší správní soud a potažmo krajský soud nahradily svým nezákonným postupem nedostatky skutkových zjištění učiněných vedlejší účastnicí (resp. jejích naprostou absenci), čímž zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
III.
Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady posouzení ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či jemu předcházejícím správním řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním řízení, a následně soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
11. Je třeba opakovaně zdůraznit, že právě Nejvyšší správní soud je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví, ale i správních orgánů. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě vlastní rozhodovací činností (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. S 4/2013-2/3). Rolí Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, ale toliko to, jestli jejich právní názor uvedený v napadených rozsudcích extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí a jestli obecné soudy nevybočily z mezí řádně vedeného soudního procesu. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci neshledal.
12. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze totiž podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [viz nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny, že jejich věc bude projednána veřejně, v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud (a předtím i krajský soud) se řádně vypořádal se všemi v tomto směru (v průběhu řízení) vznesenými námitkami stěžovatelky. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury nemusí správní soudy nutně vypořádávat každý dílčí argument uvedený v žalobě či kasační stížnosti. Úkolem správních soudů je totiž vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 7 As 126/2013-19). Tato praxe byla aprobována i Ústavním soudem, který uvedl že, "není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" [nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)]. Tato podmínka byla v napadených rozhodnutích bezezbytku naplněna.
13. Stěžovatelka se od Ústavního soudu nadto domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se správní soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry správních soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
14. Po přezkumu napadených rozsudků Nejvyššího správního soudu a krajského soudu Ústavní soud konstatuje, že zejména na zcela vyčerpávajícím výkladu krajského soudu, který byl správně podpořen Nejvyšším správním soudem, neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, jde o rozhodnutí řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
15. K tvrzení stěžovatelky, že byla vína dovezena z Maďarska, Moldávie, Itálie a Španělska, a měla osvědčení V I 2 podle nařízení č. 555/2008, z nichž vyplývalo, že vína splňují veškeré předpoklady stanovené unijními předpisy, pročež tato okolnost stěžovatelku liberuje ve smyslu nálezu ze dne 5. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 1608/19 ze spáchaných správních deliktů, Ústavní soud konstatuje jednak to, že toto tvrzení je z hlediska citovaného nálezu irelevantní z toho důvodu, že v řízení před krajským soudem i ve správním řízení stěžovatelka sama opakovaně uvedla, že vína lahvuje ona sama. Za druhé je tato námitka v řízení před Ústavním soudem nepřípustná, jelikož stěžovatelka tuto námitku neuplatnila ve své žalobě, přestože jí v tom nebránily žádné zvláštní okolnosti, neboť tato (z pohledu její správně právní odpovědnosti klíčová) skutečnost jí z povahy věci musela být známa již v řízení před správním orgánem I. stupně.
16. Za těchto okolností by bylo projednání této námitky učiněné v ústavní stížnosti porušením zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy). Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu a nepřipouští, aby Ústavní soud vystupoval jako další instance soudního řízení. Takové pojetí řízení o ústavní stížnosti odpovídá i prioritě její tzv. subjektivní funkce spočívající v ochraně dotčených práv konkrétního stěžovatele, jenž určitý postup orgánu veřejné moci pociťuje od počátku jako reálnou křivdu a porušení svých ústavních práv, proti tomuto postupu pak v soudním řízení brojí a Ústavní soud je tedy především v roli garanta účinné soudní ochrany subjektivních práv stěžovatele.
17. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti [např. nález ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181), usnesení ze dne 5. 6. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/2000, ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 269/02, ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 430/05, ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08, ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 330/15 a řada dalších] jde v projednávané věci o nepřípustnou námitku v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelčiných ústavních práv, když její vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod v celém řízení selžou.
18. Ústavní soud je tedy po přezkumu napadených rozsudků krajského soudu a Nejvyššího správního soudu přesvědčen, že se jedná o rozhodnutí ústavně konformní a srozumitelná, a úvahy správních soudů neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, přičemž správní soudy přezkoumatelně zdůvodnily své závěry. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud (i předtím krajský soud) v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
19. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu