ECLI:CZ:US:2020:4.US.4083.19.1
sp. zn. IV. ÚS 4083/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Klimeše, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2019 č. j. 21 Cdo 1656/2019-229, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2019 č. j. 62 Co 346/2018-201 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. června 2018 č. j. 10 C 39/2017-158, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a ENGIE Services a. s., sídlem Lhotecká 793/3, Praha 4 - Kamýk, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Stěžovatel byl u vedlejší účastnice zaměstnán jako ředitel divize pro budovy a průmysl a důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru byl stěžovatelem vydaný pokyn ke zřízení tzv. černého fondu pro provozovnu vedlejší účastnice v Jičíně (k úhradě neúčtovaných plateb). Obvodní soud na základě provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí) dospěl jednak k závěru, že stěžovatel se dopustil popsaného jednání, a dále že toto jednání je důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru. Šlo totiž o útok na majetek zaměstnavatele, který má navíc zpřísněné podmínky na etické chování zaměstnanců.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil napadeným rozsudkem. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s právními i skutkovými závěry obvodního soudu.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že stěžovatel uplatnil především skutkové námitky, na nichž nelze přípustnost dovolání založit. Zároveň uvedl, že všechny závěry odvolacího soudu odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, které mu zaměstnavatel (vedlejší účastnice) vytkl. Stěžovatel odmítá, že by se k uvedenému jednání doznal, o čemž ostatně neexistuje žádný doklad. V jiném řízení, vedeném o ukončení pracovního poměru zaměstnance, jemuž měl stěžovatel dát příkaz k vytvoření černého fondu, soudy nehodnotily jeho jednání jako učiněné na příkaz stěžovatele, nýbrž samostatně. Stěžovatelovo jednání bylo naopak zcela transparentní. Svědecké výpovědi pak nedávají oporu pro závěr o stěžovatelově snaze zřídit nějaký černý fond. To vůbec soudy nevzaly v potaz a jejich závěry se opírají pouze o spekulace. Soudy ve svém postupu selhaly při naplnění principu ochrany slabší strany. Nejvyšší soud dle stěžovatele nepřípustně odmítl jeho dovolání a nezabýval se meritem věci, přičemž nepostupoval v souladu se svojí vlastní judikaturou, jakož i nálezovou judikaturou Ústavního soudu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do dané rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti fakticky uplatnil dva druhy námitek. První je nedostatečnost skutkových zjištění, tedy zda se stěžovatel dopustil namítaného jednání, a druhá je právní přípustnost okamžitého zrušení pracovního poměru při prokázání takového jednání.
10. K první části Ústavní soud konstatuje, že hodnocení provedených důkazů je výhradní doménou obecných soudů. Ty přitom v dané věci ve své povinnosti nikterak neselhaly. Provedly dostatečné množství důkazů, a to dokonce přímých, ve vztahu ke stěžovatelovu jednání (svědecké výpovědi). Několik na sobě nezávislých svědeckých výpovědí představuje přitom obvykle dostatečnou důkazní oporu i pro vydání odsuzujícího rozhodnutí v trestním řízení. Tím spíše pak musí být standard věrohodnosti naplněn v řízení občanskoprávním, zvláště neexistují-li žádné důkazy (kromě výpovědi stěžovatele a jeho "komplice"), které by danou konstrukci nabourávaly. V hodnocení důkazů tedy Ústavní soud žádné pochybení neshledal. Není přitom zřejmé, jak by soudy měly více chránit údajnou slabší stranu (ředitele divize).
11. Totéž pak platí i pro oblast právního posouzení. Intenzita porušení povinností zaměstnance nemusí být měřena podle nějakých obecně platných absolutních kritérií a takové posouzení se může odlišovat nejen podle druhu zaměstnání, nýbrž i podle povahy zaměstnavatele. Vedlejší účastnice je přitom prokazatelně právnickou osobou prosazující nadprůměrně vysoké standardy etického chování zaměstnanců. Takový požadavek je pak zcela v souladu s právním řádem České republiky, přičemž se musí promítnout i do aplikace institutu okamžitého zrušení pracovního poměru. Ani v tomto směru tedy soudy nevystoupily z mezí daných jim ústavním pořádkem.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu