ECLI:CZ:US:2020:4.US.655.20.1
sp. zn. IV. ÚS 655/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného JUDr. Norou Štrajtovou, advokátkou, sídlem Česká 754/25, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2019 č. j. 13 Co 259/2019-725 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. dubna 2019 č. j. 0 Nc 312/2014-666, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a 1) nezletilé V. B. a 2) D. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 8, čl. 9 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 4. 2019 č. j. 0 Nc 312/2014-666 byla první vedlejší účastnice jako nezletilá (dále jen "nezletilá") odňata ze střídavé péče rodičů a svěřena do péče stěžovatele jako otce, výživné stanovené rodičům pro nezletilou bylo zrušeno a druhé vedlejší účastnici jako matce bylo uloženo platit výživné pro nezletilou od právní moci rozsudku v částce 1 000 Kč měsíčně, byl jí upraven styk s nezletilou každoročně od 1. 7. od 8:00 hodin do 10. 8. do 18:00 hodin, každoročně od pátku předcházejícího jarním prázdninám nezletilé od 16:00 hodin do neděle, kterou jarní prázdniny končí, do 18:00 hodin, každoročně ode dne předcházejícího podzimním prázdninám nezletilé od 16:00 hodin do posledního dne těchto prázdnin do 18:00 hodin, v každém lichém kalendářním roce ode dne předcházejícího vánočním prázdninám nezletilé od 16:00 hodin do 1. 1. následujícího roku do 18:00 hodin a v každém lichém kalendářním roce ode dne předcházejícího velikonočním prázdninám nezletilé od 16:00 hodin do Velikonočního pondělí do 18:00 hodin, byla upravena práva a povinnosti rodičů v souvislosti s předáváním nezletilé, návrh druhé vedlejší účastnice na udělení souhlasu za stěžovatele se změnou bydliště nezletilé byl zamítnut a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podali včasné odvolání oba rodiče. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 11. 2019 č. j. 13 Co 259/2019-725 byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že nezletilá se odnímá ze střídavé péče rodičů, do níž byla svěřena rozsudkem okresního soudu ze dne 29. 4. 2015 č. j. Nc 312/2014-152, a svěřuje se do péče druhé vedlejší účastnice. S účinností od právní moci rozsudku byli rodiče zproštěni povinnosti platit výživné pro nezletilou stanovené jim shora citovaným rozsudkem. S účinností od právní moci rozsudku byla stěžovateli uložena povinnost platit výživné pro nezletilou v částce 5 000 Kč měsíčně vždy do každého prvního dne v měsíci předem k rukám druhé vedlejší účastnice, přičemž výživné splatné od právní moci rozsudku do prvního dne měsíce následujícího je stěžovatel povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám druhé vedlejší účastnice. Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilou každoročně od 1. 7. od 9:00 hodin do 31. 8. do 18:00 hodin a v každém sudém kalendářním roce od prvního dne vánočních školních prázdnin nezletilé od 12:00 hodin do 18:00 hodin dne předcházejícího poslednímu dni těchto prázdnin; druhá vedlejší účastnice je povinna nezletilou ve stanovenou dobu styku stěžovateli předat před svým bydlištěm a po ukončení styku nezletilou na tomtéž místě od stěžovatele převzít. Stěžovateli byla uložena povinnost nezletilou ve stanovenou dobu styku od druhé vedlejší účastnice převzít v místě bydliště druhé vedlejší účastnice a po ukončení styku nezletilou na stejném místě druhé vedlejší účastnici předat. Druhé vedlejší účastnici byl udělen souhlas za stěžovatele změnit bydliště nezletilé z bydliště v České republice na bydliště ve Spojených státech amerických (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a že stěžovatel je povinen zaplatit státu náklady řízení v částce 23 450 Kč na účet okresního soudu (výrok III.).
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím krajského soudu, kterým byla nezletilá svěřena do péče druhé vedlejší účastnice a namítá, že krajský soud nerespektoval stanovisko kolizního opatrovníka a jeho rozhodnutí tak neodpovídá provedenému dokazování ani závěrům znaleckého zkoumání. Krajský soud podle stěžovatele nevzal v úvahu právo rodičů participovat na výchově svých dětí v co nejširší míře a nerespektoval ani zájem nezletilé. Stěžovatel poukazuje na to, že i když byla nezletilá ve střídavé péči, faktickou péči o ni vykonával stěžovatel. Stěžovatel dále poukazuje na to, že svěřením nezletilé do péče druhé vedlejší účastnice se jeho podíl na výchově nezletilé omezí jen na prázdninové měsíce. Stěžovatel namítá, že krajský soud nezjišťoval skutečné poměry druhé vedlejší účastnice ve Spojených státech amerických. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu podle stěžovatele nevyplývá, z jakého důvodu by péče druhé vedlejší účastnice měla být vhodnější než péče stěžovatele a co bude pro nezletilou znamenat diametrálně odlišná změna jazyka a poměrů v dané zemi.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí rovněž proti III. nákladovému výroku rozsudku krajského soudu a namítá, že uložení povinnosti, aby uhradil veškeré náklady státu ve výši 23 450 Kč, se mu jeví jako nespravedlivé, když na výsledku tohoto řízení měli zájem oba rodiče a řízení by nebylo vedeno, nebýt jednostranného rozhodnutí druhé vedlejší účastnice žít ve Spojených státech amerických.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
10. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že krajský soud nerespektoval stanovisko kolizního opatrovníka, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
11. Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V posuzované věci nejde ani o takový případ.
12. Krajský soud v posuzované věci vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, avšak dovodil, že střídavá péče v podobě, jak o ní bylo rozhodnuto předchozím rozsudkem okresního soudu, je nadále neudržitelná. Dále dospěl závěru, že vhodnějším modelem další péče o nezletilou je péče její matky, druhé vedlejší účastnice. Přihlédl, v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), především k názoru nezletilé, a to se zřetelem k jejímu věku a rozumové vyspělosti. Nezletilá projevila přání odjet s druhou vedlejší účastnicí do Spojených států amerických, a to napořád. Krajský soud považoval za významné, že nezletilá má ke druhé vedlejší účastnici silnější citový vztah než ke stěžovateli. Vzal v úvahu rovněž konflikt dvou prostředí, a to prostředí stěžovatele v České republice a prostředí u druhé vedlejší účastnice ve Spojených státech amerických, které zná nezletilá pouze z návštěv. Soud přihlédl rovněž k tomu, že měla výuku angličtiny již v mateřské školce a k tomu, že byla vyhodnocena znalci jako dítě s výbornou adaptační schopností. S ohledem na uvedené krajský soud konstatoval, že poněkud rozpačitě proto hodnotil závěry znalce, že nezletilá není schopna se v nové zemi začlenit bez dopadu na její psychický stav. Přihlédl dále i ke skutečnosti, že vztah nezletilé k manželovi druhé vedlejší účastnice je dobrý, poukázal na roli sourozenecké vazby ke druhému dítěti druhé vedlejší účastnice. Dále přihlédl k tomu, že rodina druhé vedlejší účastnice je dobře materiálně zabezpečena, a tudíž má druhá vedlejší účastnice také nezletilou stěžovateli ke styku přivézt. Konečně krajský soud přihlédl i k významu role stěžovatele jako otce. Závěrům krajského soudu o svěření nezletilé do péče druhé vedlejší účastnice nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
13. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí rovněž proti III. nákladovému výroku rozsudku krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o jeho povinnosti zaplatit náklady, které státu vznikly za znalecké dokazování.
14. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
15. K námitce stěžovatele ohledně placení nákladů znaleckého dokazování Ústavní soud uvádí, že krajský soud při svém rozhodování postupoval podle §148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a přihlédl k tomu, že stěžovatel usiloval o svěření nezletilé do své péče, nebyl v řízení úspěšný, a proto je povinen zaplatit náklady, které státu vznikly za znalecké dokazování, když nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
16. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že nezletilou svěřil do péče druhé vedlejší účastnice. Stěžovatel se však se závěrem krajského soudu neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídil, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěl a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinil.
17. V posuzované věci bylo rozhodnutí krajského soudu odůvodněno tak, že nevybočuje z mezí ústavnosti. Soud hodnotil nejlepší zájem nezletilé způsobem, jemuž není co vytknout. Vzal v úvahu zejména vzhledem k věku nezletilé potřebu co nejstabilnějšího výchovného prostředí, jakož i přístup obou rodičů k řešené problematice a jejich vzájemné vztahy. Své právní závěry dostatečným způsobem ve svém rozhodnutí odůvodnil. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
18. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak krajský soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
19. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu rozvedenou v jeho napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny a Úmluvy, jeho rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
20. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu