ECLI:CZ:US:2020:4.US.681.20.1
sp. zn. IV. ÚS 681/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Tomka, zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou, sídlem Biskoupky 33, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2020 č. j. 12 Cmo 324/2019-286 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2019 č. j. 13 Cm 280/2013-276, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CML s. r. o., sídlem Antala Staška 2027/77, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížností navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 8. 2019 č. j. 13 Cm 280/2013-276 byl ve věci žalobního návrhu o zaplacení částky 315 065 Kč s příslušenstvím a odměnou zamítnut návrh stěžovatele (žalovaného) na přiznání osvobození od soudních poplatků. Návrh stěžovatel podal v návaznosti na výzvu soudu ke splnění poplatkové povinnosti ve výši 15 801 Kč, která stěžovateli vznikla podáním odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2019 č. j. 13 Cm 280/2013-213, jímž byl ponechán vůči stěžovateli v platnosti směnečný platební rozkaz. Co se týče posuzování majetkových poměrů stěžovatele, městský soud zjistil, že stěžovatel pobírá starobní důchod ve výši 8 669 Kč měsíčně a že je proti němu vedeno deset exekučních řízení. Jiné příjmy neuvedl, nevlastní žádný majetek vyšší hodnoty, nemovitost či vozidlo. V domácnosti žije se svou manželkou, která pobírá starobní důchod ve výši 8 806 Kč měsíčně, současně podniká se ztrátou a jsou proti ní vedena dvě exekuční řízení. Žalovaný předložil také usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2019 č. j. 22 Nc 6066/2007-146 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2015 č. j. 2 T 36/2008-857, kterými mu byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu. Městský soud zdůraznil, že stěžovatel, ač k tomu byl výslovně vyzván, nedoložil soudu výpisy ze svých bankovních účtů, aniž by tvrdil, že žádný účet nevlastní. Rovněž nepředložil výpisy z účtů své manželky, která jako advokátka bankovní účet prokazatelně vlastní. Městský soud shledal, že podle jeho názoru je v možnostech stěžovatele soudní poplatek uhradit, neboť pravidelné měsíční příjmy domácnosti stěžovatele činí 17 475 Kč a k této částce je nutno přičíst příjem jeho manželky z podnikání, který stěžovatelem vyčíslen nebyl. Stěžovatel žádným způsobem nevyčíslil své pravidelné měsíční výdaje. Vzhledem k výši soudního poplatku, která nepřevyšuje měsíční příjmy domácnosti stěžovatele, a s ohledem na absenci komplexního vyčíslení výdajů stěžovatele městský soud rozhodl tak, že stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal.
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 23. 1. 2020 č. j. 12 Cmo 324/2019-286 tak, že usnesení městského soudu jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatel byl městským soudem vyzván k doložení svých majetkových poměrů, na výzvu však reagoval jen zčásti. Nedoložil nic o výši svých dluhů, důvodech jejich vzniku a případných splátkách, neuvedl nic o svých výdajích a nedoložil ani žádné výpisy z účtů. Vrchní soud mimo jiné poukázal na to, že je třeba odlišovat, kdy nepříznivá majetková situace účastníka je důsledkem jeho vlastních svobodných rozhodnutí či páchané trestné činnosti od toho, kdy vznikla z objektivních důvodů. V daném případě stěžovatel existenci žádných objektivních důvodů netvrdí, přičemž neúplné údaje o majetku účastníka vylučují možnost jejich objektivního posouzení soudem z hlediska zákonných předpokladů moderace poplatkové povinnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti doslovně cituje četné pasáže odůvodnění rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu a dále uvádí, že již v odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2019 č. j. 13 Cm 280/2013-213 doložil řadu soudních rozhodnutí (tj. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2019 č. j. 22 Nc 6066/2007-146 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2015 č. j. 2 T 36/2008-857), jimiž mu byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu. Doložil také rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 1991 sp. zn. 42 C 260/91, kterým byla oddělena jeho majetková sféra od majetkové sféry jeho manželky. K tomu odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (pozn. N 87/30 SbNU 309), ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1966/18 (veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), ze kterých vyplývá princip předvídatelnosti rozhodnutí, a dále na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 3112/17. Z posledně zmíněného nálezu je podle stěžovatele nutno dovodit, že nelze požadovat, aby za něj soudní poplatek uhradila jeho manželka. Poukázal také na to, že ve formuláři majetkového prohlášení se nežádá doložení bankovních účtů a stejně tak zde není vysloven požadavek na doložení běžných měsíčních výdajů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jeho projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy v rozhodování obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že jde o stížnost zjevně neopodstatněnou.
8. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí týkajících se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků, Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do sféry obecných soudů, a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel pouze v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)].
9. V posuzovaném případě bylo osvobození od soudního poplatku stěžovatele za odvolání odůvodněno obecnými soudy dostatečně, přičemž napadená rozhodnutí obecných soudů jsou jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Ústavní soud zdůrazňuje, že přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, přičemž obecné soudy v nyní přezkoumávané věci přesvědčivě zdůvodnily, na základě jakých skutečností tyto důvody neshledaly. Stěžovatel ani na výzvu městského soudu nijak nedoložil výši svých dluhů či případných splátek úvěrů, žádné výpisy z účtů svých ani své manželky ani nic o svých výdajích. I když mají stěžovatel a jeho manželka oddělené jmění již od roku 1991, nic to nemění na skutečnosti, že sdílí-li společnou domácnost, je jeho povinností doložit, zda se na úhradě vzniklých nákladů podílí společně a v jakém rozsahu, popř. z jakých zdrojů. Nepatřičný je pak i odkaz stěžovatele na okolnost, že v jiných řízeních mu byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, neboť v každém dalším konkrétním řízení má ten, kdo žádá o osvobození od soudních poplatků, povinnost úplně a pravdivě vylíčit a příslušnými listinami doložit své majetkové poměry a nelze se v tomto směru dovolávat rozhodnutí v řízení předchozích. Namítá-li stěžovatel, že ve formuláři majetkového prohlášení se nežádá doložení bankovních účtů či běžných měsíčních výdajů, k tomu Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat výklad vrchního soudu, že praxí zavedený formulář majetkového prohlášení poskytuje soudu jen zcela základní údaje a mnohdy není účastníky řízení ani řádně vyplněn, proto je jen na úvaze soudu, zda údaje uvedené účastníkem v prohlášení shledá dostatečnými či zda si vyžádá další doplňující údaje, včetně jejich doplnění, jak tomu bylo v případě nyní souzené věci. Nutno dodat, že v dané věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 13 Cm 280/2013 byla stěžovatelem žádost o osvobození od soudních poplatků podávána opakovaně a vždy byl stěžovatel upozorněn na nedostatky ve vylíčení svých majetkových poměrů, přesto na svém postoji nic nezměnil a setrval na totožné argumentaci.
10. Ústavní soud proto konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
11. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
12. Za této situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně o ústavní stížnosti, z důvodu procesní ekonomie již samostatně nerozhodoval o stěžovatelem uplatněném návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu