ECLI:CZ:US:2020:4.US.835.20.1
sp. zn. IV. ÚS 835/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Pavla Janoucha, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 19 Co 350/2018-288, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Ivety Janouchové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení II. výroku v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces a princip rovnosti účastníků řízení. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na čl. 37 odst. 3 Listiny a na čl. 90 a čl. 96 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a přiloženého rozsudku se podává, že krajský soud ve sporu stěžovatele a vedlejší účastnice o zaplacení specifikované peněžní částky rozhodl napadeným výrokem, že se stěžovateli vůči vedlejší účastnicí právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává. V meritu věci vyšel mimo jiné z kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019 č. j. 22 Cdo 1920/2019-235 (vydaného v dané věci), podle něhož byla dohoda účastníků řízení o vypořádání společného jmění manželů spočívající v tom, že stěžovateli případnou veškerá aktiva společného jmění manželů a že za vedlejší účastnici uhradí jediné společné pasivum (bankovní úvěr), absolutně neplatná, a to pro chybějící písemnou formu, a protože byla uzavřena ještě za trvání manželství. Dále vzhledem k tomu, že v zákonné lhůtě tří let nebyla mezi účastníky uzavřena řádná dohoda o vypořádání společného jmění manželů v písemné formě, ani žádný z účastníků v této lhůtě nepodal soudu návrh na vypořádání společného jmění manželů, došlo k vypořádání společného jmění účastníků na základě nevyvratitelné zákonné domněnky s tím, že závazek plynoucí ze smlouvy o úvěru se stal předmětem podílového spoluvlastnictví účastníků. V takovém případě je tedy nárok stěžovatele na zaplacení poloviny splátek úvěru v souladu se zákonem. Výrok o náhradě nákladů řízení krajský soud odůvodnil zjištěním, že účastníci uzavřeli - byť neplatnou - dohodu o vypořádání společného jmění manželů, podle níž si stěžovatel ponechává veškerá aktiva ze společného jmění manželů a za to uhradí celý bankovní úvěr, stěžovatel se však touto dohodou neřídil a po uplynutí tří let, kdy vedlejší účastnice již neměla možnost domáhat se vypořádání společného jmění manželů, podal žalobu o zaplacení poloviny splátek úvěru vůči ní; tuto okolnost krajský soud považoval za důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pro který stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení odepřel.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Po rekapitulaci vývoje sporu stěžovatel namítá, že aplikace §150 o. s. ř. je nepřímo rozporná se závěry kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, neboť Nejvyšší soud se podle stěžovatele jednoznačně vyjádřil tak, že stěžovatelova žaloba na zaplacení poloviny splátek úvěru není rozporná s dobrými mravy. Navíc aplikace moderačního oprávnění podle §150 o. s. ř. byla pro stěžovatele překvapivá [stěžovatel v této souvislosti odkazuje například na nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 1378/07 (N 176/47 SbNU 347)]. Krajský soud rovněž podle stěžovatele porušil zásadu rovnosti účastníků řízení, když věnoval větší pozornost vyjádřením vedlejší účastnice než vyjádřením stěžovatele. Rovněž přihlédl k vedlejší účastnicí tvrzené, ale nijak neprokázané, špatné finanční situaci, ve které se měla nacházet.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek mají nesprávný výklad a použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
6. Ústavní soud připomíná, že náhradou nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval. Proto je nutno jen ve stručnosti konstatovat (byť se to uvádí i v ústavní stížnosti), že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají ústavní kautely řádně vedeného soudního řízení, je Ústavní soud povolán podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Taková pochybení Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal. V rozsudku krajského soudu ze dne 15. 1. 2019 č. j. 19 Co 350/2018-217 (který sám stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil) je přitom velmi podrobně popsáno, proč krajský soud mohl spolehlivě uzavřít, že byť ústní - a tedy neplatná - dohoda o vypořádání společného jmění manželů byla taková, že stěžovatel si ponechá veškerá aktiva náležející do společného jmění manželů a za to sám splatí bankovní úvěr, jenž rovněž spadal do společného jmění manželů jako pasivum. To, že Nejvyšší soud závazně stanovil, že vedlejší účastnice musí - vzdor ústní dohodě se stěžovatelem - uhradit polovinu splátek úvěru, neboť dohoda, jejíž existenci Nejvyšší soud nezpochybnil, byla neplatná, nebrání ani podle Ústavního soudu postupu krajského soudu, tedy uplatnění moderace. Krajský soud jím v předchozích fázích řízení učiněná, a pro stěžovatele tedy nikoliv překvapivá zjištění (kdy soudy vyšly mimo jiné z toho, že stěžovatel si úvěr převedl na svůj účet, ač ho do doby před zmíněnou dohodou splácela vedlejší účastníce) přiléhavě zohlednil při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Krajský soud svoje rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nezaložil ani na dodatečných tvrzeních vedlejší účastnice vážících se zejména k otázkám spojených s ústní dohodou, ani na vedlejší účastnicí tvrzené špatné finanční situaci. I kdyby tedy v tomto ohledu krajský soud porušil princip rovnosti účastníků řízení, nemá to na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení žádný vliv.
7. Ústavní soud neshledal, že by s ohledem na aspekty výše vylíčené napadeným rozhodnutím (resp. jeho dílčím výrokem) byly porušeny základní práva nebo svobody stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu