ECLI:CZ:US:2021:1.US.2138.21.1
sp. zn. I. ÚS 2138/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem, sídlem Vídeňská 849/15, Brno, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 2. června 2021 č. j. 2 KZV 14/2018-1430 a proti usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitury Ústí nad Labem, 4. oddělení, ze dne 14. července 2020 č. j. NCOZ-2268-1276/TČ-2016-417404-H, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitury Ústí nad Labem, 4. oddělení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 8. 2021, se stěžovatelka (dále též "obviněná") domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená práva, konkrétně měl být porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje, že proti stěžovatelce bylo usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitury Ústí nad Labem, dne 14. 7. 2020 č. j. NCOZ-2268-1276/TČ-2016-417404-H zahájeno trestní stíhání pro zločin zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2, písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchané ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku za užití §7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Tohoto trestného činu se měla obviněná dopustit ve stručnosti tím, že jednatelka D. S. se podílela na zjednání výhody pro tuto společnost při zadávání veřejné zakázky "Audit účetní závěrky" zadavatele Dopravního podniku měst Liberec a Jablonec nad Nisou. Dne 19. 10. 2017 byla mezi společností Dopravní podnik měst Liberec a Jablonec nad Nisou a stěžovatelkou uzavřena smlouva, na jejímž základě bylo stěžovatelce vyplaceno plnění 302 560,50 Kč.
3. Proti tomuto usnesení podala obviněná stížnost a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 6. 2021 č. j. 2 KZV 14/2018-1430 stížnost obviněné podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád"), zamítl. K Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství")stěžovatelka podala dne 8. 7. 2021 podnět k výkonu dohledu, který byl vyhodnocen jako nedůvodný a sdělilo, že nebyly shledány důvody pro učinění jakýchkoli opatření. Stěžovatelka tímto vyrozuměním vrchního státního zastupitelství ze dne 6. 9. 2021 č. j. 1VZT 510/2018-124 doplnila dne 20. 10. 2021 ústavní stížnost.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka napadá rozhodnutí policejního orgánu, neboť má za to, že nebylo dostatečně odůvodněno, nebylo prokázáno, že došlo k naplnění znaků skutkové podstaty zločinu zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky. Postup policejního orgánu, který z jednotlivých odposlechů vyvodil, že došlo ke spáchání trestného činu, nebyl v souladu s trestním řádem a kontrola státního zastupitelství jí tvrzené vady nepovažovala za validní. Policejní orgán se dle názoru stěžovatelky nevypořádal dostatečně s otázkou, v čem spočívala vina stěžovatelky, kterou pasoval do hmotněprávní role pomocníka a obvinil ji z dokonaného trestného činu, ačkoli sám konstatuje, že k ovlivnění předmětné veřejné zakázky nedošlo.
5. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu a poukázala na to, že jí hrozí neodvratná újma vyvolaná zjevnou svévolí policejního orgánu, který zahájil její trestní stíhání a v důsledku toho komora auditorů České republiky pozastavila výkon auditorské činnosti statutárnímu auditorovi D. S., rovněž trestně stíhané pro úmyslný trestný čin. V důsledku trestního stíhání může přijít na dlouhou dobu o jediný zdroj příjmů a bez ohledu na jeho výsledek to může vést k ekonomické i faktické likvidaci, proto navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
8. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí, zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností orgánů činných v trestním řízení. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda činností orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky.
9. Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho ingerence do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit [srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05; dostupné, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz)].
10. Podle ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává dozor příslušný státní zástupce (§174 a násl. tr. řádu), který je dle §172 odst. 1 tr. řádu povinen zastavit trestní stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Právně zastoupené stěžovatelce pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně jejích zájmů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3286/11).
11. Ústavní soud již několikráte judikoval, že ve fázi zahájení trestního stíhání nelze na orgány činné v trestním řízení klást takové požadavky na odůvodnění jako na odůvodnění soudních rozhodnutí, a v této souvislosti považuje za nezbytné podotknout, že materiální důvody zahájení trestního stíhání, zpravidla samotná důvodnost tohoto kroku, leží v tomto stadiu trestního řízení zpravidla mimo přezkum Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 1055/12). Bude záležet na dalším vývoji trestního procesu, zda se jednání kladené stěžovatelce za vinu prokáže a zda budou naplněny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, anebo nikoli.
12. S ohledem na shora uvedenou zdrženlivost Ústavního soudu v této fázi trestního řízení je proto třeba konstatovat, že krajské státní zastupitelství v odůvodnění napadeného usnesení náležitě popsalo skutková zjištění, dostatečně uvedlo, z jakých důvodů (právních i faktických) postačují získané poznatky k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, a adekvátně tak vymezilo skutek, pro který byla stěžovatelka obviněna. Napadeným usnesením krajské státní zastupitelství ke stížnosti obviněné přezkoumalo předchozí usnesení Policie, takže obě tato rozhodnutí je třeba vnímat v jejich obsahové souvislosti. Co se pak týká jednotlivých námitek stěžovatelky, uplatněných nyní v ústavní stížnosti, konstatuje Ústavní soud, že tyto námitky bude mít nepochybně možnost v dostatečné míře uplatnit v dalším průběhu trestního řízení. Bylo by proto značně předčasné, aby se těmito námitkami zabýval již nyní Ústavní soud.
13. Lze tak uzavřít, že se ani policejní orgán ani krajské státní zastupitelství vydáním nyní napadených usnesení nedopustily žádného protiústavního excesu, který teprve by mohl překonat shora popsanou zdrženlivost Ústavního soudu ve vztahu k jeho zásahům již v přípravné fázi trestního řízení.
14. Na uvedeném závěru nic nemění skutečnost, že stěžovatelka podala podnět k výkonu dohledu, který vrchní státní zastupitelství neshledalo důvodným. Takovýto podnět totiž není opravným prostředkem, neboť pro to není dána opora v zákoně. Výkon dohledu podle §12d odst. l zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), nemá povahu rozhodování o opravném prostředku a nelze ho interpretovat ani jako procesní prostředek k ochraně práv, jehož vyčerpáním je podmíněno podání ústavní stížnosti. Smysl hierarchického uspořádání státního zastupitelství a dohled vyššího státního zastupitelství totiž spočívá v zajištění řídících a kontrolních vztahů mezi různými stupni státních zastupitelství a uvnitř jednotlivých státních zastupitelství při výkonu působnosti státního zastupitelství (§12c zákona o státním zastupitelství), nikoli ve vytváření procesních prostředků k ochraně základních práv nebo svobod osob. Počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti proti usnesení státního zástupce, jímž bylo rozhodováno o stížnosti obviněné proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, se proto odvíjí od doručení tohoto usnesení státního zástupce stěžovatelce, nikoli až od doručení vyrozumění o výsledku provedeného dohledu nadřízeným státním zastupitelstvím (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 423/12).
15. Pro úplnost lze doplnit, že Ústavní soud se věcí stěžovatelky zabýval a odmítl též ústavní stížnosti trestně stíhané D. S. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 3150/2020, ze dne 29. 7. 2021 I. ÚS 1920/21). Odkazy stěžovatelky na judikaturu nehledal Ústavní soud případnou.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu