ECLI:CZ:US:2021:1.US.2582.20.1
sp. zn. I. ÚS 2582/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti GOLDENBURG EUROPA GBE, spol. s r.o., se sídlem Křenova 438/7, Praha 6, zastoupené Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2020 č. j. 1 As 225/2020-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta její kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 5. 2020 č. j. 11 Af 40/2018-72. Stěžovatelka tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nedostatečného a nesprávného posouzení majetkových poměrů stěžovatelky ze strany správních soudů, které rozhodovaly o jejím osvobození od soudního poplatku. Soudy nevzaly v úvahu skutečnost, že stěžovatelka, jakož i její jediný společník a jednatel nemohou nakládat se svým majetkem z důvodu vedeného exekučního řízení. Podle stěžovatelky jí též nelze klást za vinu, že proti jejímu společníkovi probíhá trestní řízení.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad pro hlavní město Prahu vydal dne 26. 5. 2017 platební výměr, kterým stěžovatelce vyměřil daň z přidané hodnoty za květen 2016 ve výši 205 519 Kč. Proti tomuto platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání, které Odvolací finanční ředitelství (dále jen "vedlejší účastník") zamítlo. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobu, kterou spojila se žádostí o osvobození od soudních poplatků. Městský soud usnesením ze dne 19. 6. 2019 č. j. 11 As 40/2018-36 stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Na základě kasační stížnosti stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2019 č. j. 1 As 242/2019-14 zrušil usnesení městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté městský soud vyzval stěžovatelku usnesením ze dne 21. 11. 2019 k doplnění její žádosti a následně jí výše citovaným usnesením osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Nejvyšší správní soud pak v záhlaví citovaným rozhodnutím zamítl kasační stížnost stěžovatelky.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků (zde ve správním soudnictví podle s. ř. s.), spadá do rozhodovací sféry obecných soudů. S ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) Ústavnímu soudu proto zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 249/03, III. ÚS 404/04, IV. ÚS 109/06, I. ÚS 698/15 nebo IV. ÚS 2043/15). Výjimku představuje pouze extrémní pochybení obecného soudu, znamenající zřetelný zásah do základních práv.
Osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s. lze účastníku řízení přiznat pouze za předpokladu, že doloží, že nemá dostatečné prostředky. Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníkovi přístup k soudu a s ním spjatou ochranu právům i v případě nepříznivé materiální situace, však nezakládá nárok na osvobození od soudních poplatků, nýbrž toliko právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti náleží obecným soudům, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4876/12 nebo I. ÚS 4029/13).
Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že kasační soud se celou věcí řádně zabýval a své rozhodnutí logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Odkázal přitom na svoji ustálenou judikaturu (např. rozsudky č. j. 3 Ads 80/2011-122, 2 As 74/2019-14 nebo 1 Afs 224/2019-14). Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a objasnil, z jakého důvodu žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků nebylo vyhověno. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu