ECLI:CZ:US:2021:1.US.2592.20.1
sp. zn. I. ÚS 2592/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Filipa Exnera, soudního exekutora se sídlem v Praze 8, Střížkovská 734/66, zastoupeného JUDr. Davidem Šmídem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 3, Olšanská 2643/1a, proti výroku I usnesení Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 214/2020-78 ze dne 25. 6. 2020, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a dále a) Davida Jirky, b) Ivety Jirkové a c) Ing. Pavla Fišera, zastoupeného Mgr. Dušanem Zachem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 457/5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel vedl jako soudní exekutor Exekutorského úřadu pro Prahu 7 k návrhu vedlejších účastníků a) a b) jako oprávněných exekuci na majetek povinného vedlejšího účastníka c) k vymožení pohledávky 63 496 Kč s příslušenstvím. Exekuce byla skončena vymožením celé pohledávky, jak je patrno z oznámení soudního exekutora (stěžovatele) č. j. 151 EX 243/17-244 ze dne 19. 9. 2017.
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "exekuční soud") č. j. 33 EXE 918/2017-59 ze dne 14. 4. 2020 byla k návrhu povinného (byť již vymožená) exekuce zastavena podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (výrok I) a vedlejšímu účastníku c) uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení vedlejším účastníkům a) a b) 11 717,64 Kč (výrok II) a stěžovateli na náhradě nákladů exekuce 17 036,80 Kč (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání povinného vedlejšího účastníka c) změnil napadeným usnesením výroky II a III uvedeného usnesení exekučního soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok I).
3. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení posledně uvedeného rozhodnutí pro porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na podnikání a obživu ve smyslu čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i práva na soudní ochranu. Stěžovateli nebyl odvolacím soudem poskytnut prostor pro vyjádření k jeho změněnému právnímu náhledu, který není ani dostatečně odůvodněn a nerespektuje konstantní judikaturu Ústavního soudu [viz nález sp. zn. II. ÚS 594/10 ze dne 19. 8. 2010 (N 167/58 SbNU 449) a navazující nález sp. zn. I. ÚS 2511/16 ze dne 4. 1. 2017 (N 5/84 SbNU 87)]. Odvolací soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí na druhý z uvedených nálezů výslovně odkazuje, jeho závěry vytrhl z kontextu a aplikoval nepřípadným způsobem. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné, tudíž rozporné s principem rovnosti, zaručeným čl. 37 odst. 3 Listiny [viz nálezy sp. zn. II. ÚS 862/10 ze dne 19. 5. 2010 (N 110/57 SbNU 403), sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539) a další stěžovatelem uvedené]. Řešení odvolacího soudu (výklad pojmu "zavinění na zastavení exekuce" ve smyslu §89 exekučního řádu) je podle stěžovatele polovičaté a hraničící s libovůlí, otázka možnosti zastavení vymožené exekuce je kontroverzní a má oporu pouze v judikatuře, v zákoně nikoli. Za daných okolností, je-li retroaktivně zasaženo do skončeného řízení, je v rozporu se základními právy stěžovatele postihovat jej nepřiznáním jeho odměny za (v rozhodné době) řádně vykonanou exekuční činnost (odvedenou práci).
4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení, jež následně zaslal stěžovateli k replice; vzhledem k výroku svého rozhodnutí však nepovažuje za nutné jejich obsah blíže rekapitulovat.
5. Pro rozsah ústavněprávního přezkumu stěžovatelem napadené části usnesení odvolacího soudu je rozhodující tzv. bagatelnost věci (náklady exekuce ve výši cca 17 000 Kč), která sama o sobě zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Tato skutečnost činí věc kvantitativně odlišnou od věci souzené pod sp. zn. II. ÚS 594/10, byť by jinak závěry tam vyslovené na věc stěžovatele přímo dopadaly a vedly by Ústavní soud ke kasaci napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud skutečně nerozhodl v souladu s nimi (viz shodně usnesení sp. zn. III. ÚS 1367/13 ze dne 13. 8. 2013, bod 9; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Ústavní soud nicméně vychází z předpokladu, že i přes popsaný postup orgánu veřejné moci není dopad do právní sféry stěžovatele v této bagatelní věci natolik intenzivní, aby mohl znamenat porušení jeho základních práv a povýšit tak zmíněné nerespektování nálezové judikatury do ústavněprávní roviny.
6. Ústavní soud zasahuje v bagatelních kauzách jedině v extrémních případech svévolné interpretace a aplikace právních norem, příp. absentuje-li odůvodnění rozhodnutí. Ve věci sice nebyla odvolacím soudem při výkladu pojmu "zavinění na zastavení exekuce" a aplikaci §89 exekučního řádu respektována nálezová judikatura Ústavního soudu, odůvodnění odvolacího soudu však neabsentuje a nelze je ani označit za extrémní případ svévolné interpretace a aplikace právních norem (viz body 9-11 usnesení). Jde-li tedy o věc bagatelní výše, není pro kasační zásah Ústavního soudu následně prostor (podobně viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2969/20 ze dne 24. 11. 2020, usnesení sp. zn. I. ÚS 2688/20 ze dne 29. 9. 2020 aj.).
7. Odkaz odvolacího soudu na nález sp. zn. I. ÚS 2511/16 skutečně není případný. Nehraje sice roli, že v tamní věci byl exekuční titul zrušen v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost, nikoli v dovolacím řízení, neboť jde v obou případech o řízení o mimořádných opravných prostředcích. Okolnost podstatně odlišující uvedené dvě věci spočívá v důvodu zrušení exekučního titulu - zmatečnostní vadou totiž bylo odnětí možnosti povinného jednat před soudem, který se o existenci exekučního titulu dozvěděl až při provádění jeho exekuce, a prokazatelně tak neměl příležitost plnit dobrovolně [na rozdíl od povinného vedlejšího účastníka c)] - viz bod 17 samotného nálezu, odkazující na stěžovatelem poukazovaný nález sp. zn. II. ÚS 594/10. S ohledem na výše popsaný přístup Ústavního soudu k bagatelním věcem však ani nález sp. zn. I. ÚS 2511/16 na osudu nynější ústavní stížnosti nic nemění.
8. Stěžovatel se s odvolacím soudem shoduje v tom, že náklady exekuce by měly jít k tíži státu; názorová neshoda spočívá teprve v náhledu na otázku, kdo má nést nepohodlí toho, že bude nucen je po státu následně vymáhat. Není-li však exekutor při rozhodování o nákladech exekučního řízení považován za vykonavatele veřejné moci, nýbrž za dalšího účastníka [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545), body 6 a 7], nabízí se otázka, zda by se také on nemohl obrátit na stát s nárokem na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
9. Je totiž nasnadě úvaha, nakolik je spravedlivé zatěžovat vymáháním pohledávky po státu povinného účastníka, proti němuž byla vedena exekuce, která se později ukázala neoprávněnou pro nezákonnost vydaného exekučního titulu. Princip právní jistoty vyžaduje respektování vykonatelných soudních rozhodnutí, avšak v řadě případů, neplní-li účastník nalézacího řízení povinnost uloženou mu exekučním titulem dobrovolně, nemusí jít ani tak o jeho vědomě vzdorný postoj, jako spíše o faktickou absenci prostředků ke splnění povinnosti, proti jejímuž uložení dále brojí mimořádným opravným prostředkem a které se později skutečně ukáže jako nezákonné. Soudní exekutor oproti tomu právní profesionál, vykonavatel soudních rozhodnutí a ke státu má z titulu svého postavení blíže než povinný. Stěžovatel jako exekutor nebyl sice účastníkem nalézacího řízení, z něhož vzešel vadný exekuční titul, jako účastník navazujícího rozhodování soudu o nákladech exekučního řízení však přišel o svůj majetkový nárok (odměnu za řádně odvedenou práci) v bezprostřední souvislosti se zrušením exekučního titulu, který byl podkladem provedené exekuce. Nezákonné rozhodnutí (zrušený exekuční titul) se tak v jeho majetkové sféře v důsledku toho, jak nyní odvolací soud rozhodl o nákladech exekučního řízení, negativně projevilo, a jak již bylo řečeno výše, jeho majetková újma má jít k tíži státu, který vznik nákladů exekuce prostřednictvím orgánů veřejné moci zavinil.
10. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud (zejména s ohledem na bagatelnost věci) ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu