ECLI:CZ:US:2021:1.US.285.21.1
sp. zn. I. ÚS 285/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Bc. Elišky Wellech, advokátky se sídlem Hřbitovní 127/16, Brno, zastoupené JUDr. Romanem Tomkem, advokátem se sídlem Purkyňova 648/125, Brno, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 30. 11. 2020, č. j. 4 ZT 88/2020-47, za účasti Městského státního zastupitelství v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích práv podle čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením policejního orgánu Policie ČR, Městského ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality ze dne 14. 7. 2020, č. j. KRPB-246789-60/TČ-2019-060281-PF, bylo zahájeno podle §160 odst. 1 trestního řádu trestní stíhání V. D. a právnické osoby X. Usnesení bylo doručeno jak obv. V. D., tak právnické osobě X. Jediným jednatelem společnosti byl obv. V. D., proto byla společnost dle §34 odst. 4 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a o řízení proti nim (dále jen "zákon o trestní odpovědnosti právnických osob"), vyzvána, aby si určila jinou osobu k provádění úkonů v řízení. Po marném uplynutí lhůty Městský soud v Brně k návrhu státního zástupce ustanovil s odkazem na §34 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob stěžovatelku opatrovníkem právnické osoby.
3. Usnesením Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 30. 11. 2020, č. j. 4 Zt 88/2020-47, byla zamítnuta stížnost advokátky Mgr. Jany Sedlákové, podaná proti shora uvedenému usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť byla podána osobou neoprávněnou. Státní zastupitelství dospělo k závěru, že zákon o trestní odpovědnosti právnických osob nepřipouští, aby opatrovníka zastupoval substituční zmocněnec. Z hlediska zastoupení je třeba vnímat rozdíl mezi výkonem obhajoby a opatrovnictvím. Stěžovatelka vyslovila souhlas s ustanovením za opatrovníka, avšak od počátku nemínila vykonávat za opatrovance úkony v řízení, neboť pro celé trestní řízení za sebe zmocnila Mgr. Janu Sedlákovou. V případě opatrovnictví však takový postup není možný, neboť opatrovník musí opatrovnictví vykonávat osobně. Státní zastupitelství neshledalo ani výjimečné či zvláštního zřetele hodné případy, kdy by alespoň pro tento úkon substituci připustil, avšak stěžovatelka takové skutečnosti netvrdila a z plné moci je zjevné, že záměrem stěžovatelky bylo přenechat substitučně opatrovnictví Mgr. J. Sedlákové pro celé řízení.
II.
4. Stěžovatelka poukazuje na to, že součástí práva na právní pomoc je i právo nechat se zastoupit obhájcem, resp. právo zvolit si, zda se osoba nechá či nenechá zastoupit a případně též kým. Tyto závěry vyplývají z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 187/06. Z uvedeného nálezu vyplývá, že není vůbec předmětné, jestli se daný účastník řízení dokáže obhajovat sám, nebo jestli "právu nerozumí" a právního zástupce objektivně potřebuje. Stejně tak není relevantní, jestli účastník řízení od počátku zamýšlí veškeré úkony činit sám, nebo prostřednictvím třetí osoby. Stěžovatelka má za to, že žádné zákonné ani jiné pravidlo neomezuje práva opatrovníka, ustanoveného v trestním či jiném řízení, zvolit si svého zástupce. Je třeba vzít v úvahu §34 odst. 6 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, podle kterého opatrovník právnické osoby v řízení má stejná práva a povinnosti jako ten, proti němuž se trestní řízení vede. Tato osoba si bez pochyby má právo zvolit svého právního zástupce. Podle stěžovatelky by stát neměl do práva na právní pomoc nepřiměřeně zasahovat (např. vyloučením zvoleného obhájce v trestní věci). K vyloučení zvoleného obhájce poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1866/20. Stěžovatelka uzavírá, že jestliže není osobě umožněno vybrat si svého právního zástupce, jedná se o zásah do jejího práva na právní pomoc.
5. Podle stěžovatelky bylo též zasaženo její právo na podnikání, které je založeno na právním zastupování třetích osob. Tuto činnost vykonává jak osobně, tak prostřednictvím dalších osob, což je činnost právními předpisy povolena a tvoří část podnikání stěžovatelky. Přijetí funkce opatrovníka a následný osobní výkon nebo pověření jiné osoby výkonem spadá pod subjektivní právo vykonávat podnikatelskou činnost. V tomto směru nepovažuje za rozdíl, jestli se jedná o obhajobu či výkon funkce opatrovníka.
III.
6. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
7. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
8. Zdrženlivý postoj zaujímá Ústavní soud i ve vztahu k rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení. V tomto stádiu řízení je proto zásah Ústavního soudu téměř vyloučený, neboť i přestože jsou (mohou být) s trestním stíháním spojeny negativní důsledky, podstata trestního stíhání je v dalších fázích řízení opakovaně přezkoumávána. Zásah Ústavního soudu přichází v úvahu ve zcela mimořádných situacích, především pokud je dotčena osobní svoboda jednotlivce, a pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady či jejich důsledky nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05). Uvedené se týká i usnesení státního zastupitelství, v němž státní zástupce rozhodoval o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
9. V posuzované věci Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i ústavní stížností napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
10. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka nesouhlasí s důvody zamítnutí její stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Státní zastupitelství tak učinilo napadeným usnesením proto, že stížnost byla podána neoprávněnou osobou. Stížnost podala Mgr. Jana Sedláková, která byla substituční plnou mocí zmocněna (ustanoveným opatrovníkem) k zastupování opatrovníka v trestní věci vedené proti právnické osobě X.
11. Po přezkoumání stížnostních námitek a napadeného rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že usnesení státního zastupitelství je řádně, logicky a srozumitelně odůvodněno, což svědčí o tom, že se projednávanou věcí v potřebném rozsahu zabývalo. Státní zastupitelství (s odkazem na komentářovou literaturu) upozornilo na nemožnost opatrovníka udělit substituční plnou moc jiné osobě (na rozdíl od civilistické judikatury), neboť takové zmocnění zákon o trestní odpovědnosti právnických osob nepřipouští. Z povahy opatrovnictví je totiž zřejmé, že advokát - opatrovník by měl funkci opatrovníka vykonávat, až na zvláštní okolnosti, osobně. Tyto zvláštní okolnosti rovněž nebyly shledány. Státní zastupitelství se zabývalo i možností, zda se při posouzení obsahu plné moci nejedná o zastoupení právnické osoby, avšak i tato alternativa byla vyloučena, neboť z obsahu vyplývá, že se jedná o substituci opatrovníka.
12. Státní zastupitelství současně správně upozornilo, že stěžovatelka nečiní rozdíly mezi výkonem obhajoby, kde je substituční zastoupení naprosto běžné, a opatrovnictvím. Stěžovatelka v řízení nevystupuje ani jako obhájce, ani jako zástupce dle §34 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, nýbrž jako opatrovník, který má v trestním řízení jiná práva, odlišná od práv obhájce. Ústavní soud konstatuje s odkazem na §34 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, že ustanovení opatrovníka přichází v úvahu až jako krajní řešení v případě, že zde není osoba oprávněná jednat za právnickou osobu a právnická osoba si nezvolila (ačkoli mohla) zmocněnce. Dalším významným předpokladem pro ustanovení opatrovníka je jeho předchozí souhlas. Ústavní soud považuje závěr státního zastupitelství, podle kterého opatrovník je, až na zcela mimořádné případy, povinen vykonávat funkci opatrovníka osobně, za nevybočující z mezí ústavnosti. Proto se ostatně před jeho ustanovením vyžaduje předchozí souhlas s výkonem opatrovnictví. Právní závěry státního zastupitelství tak shledal ústavně konformními a v podrobnostech odkazuje na kvalitní odůvodnění napadeného usnesení.
13. Odkaz stěžovatelky na nález ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 187/06, považuje Ústavní soud za nepřípadný, neboť se týká skutkově zcela odlišné věci, v níž se jednalo o interpretaci "důvodně" vynaložených nákladů řízení podle §60 odst. 1 soudního řádu správního a Ústavní soud zde konstatoval, že s ohledem na právo na právní pomoc nelze vymezovat kategorii osob, která by z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení. V posuzované věci však nejde o zvoleného zmocněnce, ani o zvoleného obhájce, nýbrž o zákonné zastoupení soudem ustanoveným opatrovníkem.
14. Ústavní soud uzavírá, že státní zastupitelství napadeným usnesením nikterak nevybočilo z mezí ústavnosti, nedopustilo se při rozhodování libovůle, z čehož plyne závěr, že do shora vymezených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky nebylo zasaženo.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu