ECLI:CZ:US:2021:1.US.3201.20.1
sp. zn. I. ÚS 3201/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky ČESKÝ OLEJ, a. s., se sídlem v Praze 3, Prokopova 148/15, zastoupené Mgr. Vladimírem Chládem, advokátem se sídlem v Praze 7, Ortenovo náměstí 1321/29, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 3829/2019-694 ze dne 27. 8. 2020, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 155/2017-598 ze dne 11. 12. 2018 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 74 Cm 169/2012-513 ze dne 4. 11. 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, b) Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, a. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva garantovaná v čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") žalobu stěžovatelky, kterou se po vedlejších účastnících domáhala zaplacení částky 101 820 050 Kč. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") předmětné rozhodnutí nalézacího soudu napadeným usnesením v meritu věci potvrdil. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Předmětem sporu před obecnými soudy v dané věci bylo, zda vedlejší účastníci byli osobami ovládajícími společnost SETUZA a. s., zda jim z toho důvodu vznikla nabídková povinnost ve smyslu §183b obchodního zákoníku, v příslušném znění, a zda stěžovatelka mohla požadovat náhradu škody podle §183g téhož zákona.
3. V původním podání doručeném Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2020 stěžovatelka kromě vymezení předmětu řízení (viz bod 1) a stručného popisu procesního vývoje uvádí, že nalézací soud odůvodnil své rozhodnutí námitkou, jež nemohla svědčit ve prospěch vedlejších účastníků, protože ti veškeré své kroky prováděli skrytě a v rozporu se zákonem. Nalézací soud podle stěžovatelky neprovedl žádné z relevantních důkazů navržených stěžovatelkou a přehlédl veškerá protiprávní jednání vedlejších účastníků. V doplňujícím podání doručeném Ústavnímu soudu dne 28. 12. 2020 stěžovatelka uvádí, že v předmětném soudním sporu nepožívala rovnoprávné postavení s vedlejšími účastníky; dále tvrdí, že nalézací soud neprovedl žádné důkazy, kterými chtěla prokázat následující skutečnosti: 1) "od převzetí sp. IPB ze strany konkurenční ČSOB tato postupovala v úzké součinnosti a v jednání ve shodě se státem a jeho subjekty (FNM, PGRLF, ČKA, MF), jehož účelem byla úhrada státních peněz prostřednictvím ČKA za "aktiva" IPB, a to v netransparentním procesu"; 2) uvedená součinnost byla dlouhodobě v rozporu se zákonem a dobrými mravy, a znehodnocovala majetek věřitelů a akcionářů cílové společnosti SETUZA a. s.; 3) účelem součinnosti bylo "tajit nepoctivou správu aktiv ze strany ČSOB a ČKA, snaha předejít konkurzu cílové společnosti" a "snaha vyhnout se veřejné povinnosti ohlásit nabytí referenčního podílu a činit nabídku za akcie cílové společnosti"; a 4) "ač PGRLF spolu s ČSOB/ČKA skrze strukturu ČMFL/AGROCREDIT takto dle názoru stěžovatelky cílovou společnost ovládali [...] nikdy ani dodatečně neučinily nabídku převzetí či dodatečně nesplnily svoji ohlašovací povinnost".
4. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu)] a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Předně je třeba uvést, že ačkoliv je stěžovatelka řádně zastoupena advokátem, samotné podání se pohybuje na hranici srozumitelnosti. Byť byl advokát stěžovatelky přípisem jemu doručeným dne 17. 12. 2020 Ústavním soudem vyzván, aby předestřel konkrétní argumentaci, v čem stěžovatelka spatřuje zásah do jejích ústavně zaručených základních práv nebo svobod, advokát kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci nedoplnil. Samotný text doplňujícího podání obsahuje nedokončené věty formulované v bodech a opakovaně neodpovídá základním pravidlům českého jazyka. Advokát stěžovatelky v doplňujícím podání bez dalšího uvádí, že "rozepíše podrobně do 14 dnů tyto jednotlivé body tak, aby Ústavní soud získal v dosti složité právní věci snadnější orientaci", Ústavní soud nicméně neshledal žádný důvod, proč by měl stanovenou procesní lhůtu k doplnění podání prodlužovat.
6. Stěžovatelka toliko v obecné rovině tvrdí, že nalézací soud neprovedl žádné z jí navržených důkazů, v důsledku čehož byl porušen princip rovnosti účastníků. Z požadavků řádného procesu plyne mimo jiné právo účastníků v soudním řízení skutkově a právně argumentovat a k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy, čemuž koresponduje povinnost obecných soudů se s jejich argumentací a návrhy náležitě, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení, vypořádat [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1891/18 ze dne 9. 10. 2018]. Soud nemusí vyhovět každému důkaznímu návrhu, neboť by pak mohly být nadbytečně prováděny i důkazy, které pro rozhodnutí věci nemají význam, a některá řízení by vůbec nebylo možné ukončit; nevyhoví-li však určitému důkaznímu návrhu, musí v odůvodnění rozhodnutí v souladu s ustanovením §157 odst. 2 občanského soudního řádu přesvědčivě vysvětlit, proč důkaz neprovedl [nález sp. zn. I. ÚS 2610/11 ze dne 13. 10. 2011 (N 177/63 SbNU 61)]. V případě, že soud neprovedení navrženého důkazu řádně neodůvodní, může zatížit důkazní řízení ústavně relevantní vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19)]. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení a které mohou být dokonce i výrazem zdržovací procesní taktiky (body 46-47 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2352/19 ze dne 3. 3. 2020).
7. Odvolací soud se námitkou stěžovatelky o neprovedení navržených důkazů nalézacím soudem zabýval v bodě 55 napadeného usnesení, přičemž dospěl k závěru, že nalézací soud dostatečně odůvodnil, proč některé důkazní návrhy účastníků řízení zamítl. Podle nalézacího soudu šlo o důkazy nadbytečné a irelevantní, které nesouvisely s předmětem řízení, tj. s otázkou, zda vznikla povinnost nabídky odkupu; zároveň podle nalézacího soudu stěžovatelka nedokázala srozumitelně uvést, na podporu jakých svých tvrzení některé důkazní návrhy vznáší (viz bod 23 napadeného usnesení odvolacího soudu). Ústavní soud dospěl k závěru, že takové odůvodnění neprovedení navržených důkazů z pohledu výše nastíněných ústavních požadavků obstojí, a to zejména s ohledem na to, že stěžovatelka ani ve své ústavní stížnosti neformulovala konkrétní důkazní návrhy, které by měly schopnost ovlivnit výsledek předmětného řízení. Naopak skutečnosti, na něž stěžovatelka poukazuje (viz bod 3), se míjí s podstatou rozhodnutí obecných soudů, tj. se skutečností, že vedlejším účastníkům povinnost učinit nabídku odkupu akcií (nabídku převzetí) ve smyslu §183b obchodního zákoníku v rozhodné době nevznikla (ani vzniknout nemohla), neboť v té době vedlejší účastnice a), resp. její právní předchůdkyně, vedlejší účastník b), jakož i ostatní relevantní společnosti (včetně stěžovatelky), měli jednoznačně za to, že vlastníkem předmětných akcií cílové společnosti je právě stěžovatelka. Lze tedy uzavřít, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou srozumitelně, pečlivě a ústavně konformním způsobem odůvodněna. Stěžovatelka toliko rozporuje závěry obecných soudů, Ústavní soud však k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí podle čl. 83 Ústavy povolán není a k zásahu do činnosti obecných soudů může přistoupit jen v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí porušení základních práv a svobod jedince [viz nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
8. Protože Ústavní soud stěžovatelky nezjistil, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena stěžovatelčina ústavní práva, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež umožňuje odmítnout návrh v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu