ECLI:CZ:US:2021:1.US.3510.20.1
sp. zn. I. ÚS 3510/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele N. N., zastoupeného Mgr. Hanou Zabadalovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Vrchlického 2541/19, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 876/2020 ze dne 23. září 2020, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Hodoníně (dále jen "nalézací soud") uznal rozsudkem č. j. 2 T 210/2018-110 ze dne 27. července 2019 stěžovatele vinným z přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 trestního zákoníku, a uložil mu trest odnětí v trvání šesti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu osmnácti měsíců; poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání proti rozsudku Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") usnesením č. j. 9 To 375/2019-139 ze dne 10. prosince 2019 zamítl. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť bylo podáno z jiných než dovolacích důvodů.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podrobně popisuje své dovolací námitky, v nichž vytýká nalézacímu soudu a odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, opomenutí důkazů, porušení procesního postupu aj. Ač se měl trestného činu dopustit obviněním poškozeného podáním vysvětlení u Policie České republiky v Břeclavi, břeclavské orgány činné v trestním řízení po odložení trestního oznámení v jeho postupu protiprávnost nezjistily; teprve po podání trestního oznámení poškozeným na stěžovatele zahájily úkony hodonínské orgány činné v trestním řízení. Podle stěžovatele se šetření netýkalo jeho výpovědi v Břeclavi, ale zaměřilo se na vztah stěžovatele k poškozenému. Ani Nejvyšší soud nezohlednil absenci důkazů ke stěžovatelem podanému vysvětlení a nebylo zjištěno ani, že by své domněnky o trestné činnosti poškozeného vypověděl s úmyslem způsobit mu trestní stíhání; v tom spatřuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. V postupu Nejvyššího soudu stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto Ústavnímu soudu navrhuje napadené usnesení zrušit.
3. Z předložených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel se opakovaně obracel na orgány činné v trestním řízení s podněty na prošetření chování poškozeného, které považoval za protiprávní, a jako zdroje uvedl svědky, kteří však při výsleších před nalézacím soudem jeho tvrzení nepotvrdili, případně jejichž věrohodnosti nalézací soud neuvěřil, a to pro vazby na stěžovatele, ale i s ohledem na další osoby a na okolnosti ovlivňující vzájemný vztah stěžovatele a poškozeného. Jinými slovy, nalézací soud neuvěřil výpovědi stěžovatele ani jeho motivaci k podnětům orgánům činným v trestním řízení a jeho jednání vyhodnotil jako trestný čin.
4. Z napadeného usnesení se podává, že stěžovatel tvrdil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a g) trestního řádu, přičemž rozhodování vyloučeného orgánu [ad písm. b)] ani nijak nespecifikoval; nesprávné právní posouzení [ad písm. g)] stěžovatel spatřoval v nesprávném hodnocení provedených důkazů, nadto v abstraktní podobě. Nejvyšší soud se zabýval rovněž nekonkrétní námitkou opomenutých důkazů a podrobně i tvrzeným rozporem mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, avšak ani ten nezjistil.
5. Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele se zúžila na opakování námitek, jimiž se zabýval nejen Nejvyšší soud; stěžovatel nesouhlasí s napadeným usnesením a nesprávnost postupu Nejvyššího soudu dovozuje právě z rozhodnutí neodpovídajícího jeho očekávání. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) nezaručuje, a ani zaručovat nemůže, že rozhodnutí orgánu veřejné moci (soudu) bude odpovídat požadavkům účastníka řízení; toto právo představuje záruku, že o věci bude rozhodovat příslušný soud na základě předem stanovených pravidel (trestní řád).
6. Ústavní soud není obecným soudem dalšího stupně, další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto nenahrazuje jejich hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením; jeho zásah připadá v úvahu jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky svévole či dokonce libovůle. Taková situace v projednávané věci nenastala.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu