ECLI:CZ:US:2021:1.US.641.20.1
sp. zn. I. ÚS 641/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Kateřiny Friedové, zastoupené Petrou Hýskovou, advokátkou se sídlem Tyršova 1835/13, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 100/2019-464 ze dne 4. 12. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí ve výrocích týkajících se nákladů řízení, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha-západ rozsudkem č. j. 5 C 181/2013-358 ze dne 27. 11. 2018, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 5 C 181/2013-421 ze dne 24. 5. 2019, vyhověl žalobě stěžovatelky na určení vlastnického práva k blíže specifikovaným nemovitostem a určil, že stěžovatelka je jejich výlučným vlastníkem. Žalované zavázal k náhradě nákladů stěžovatelky ve výši 1 877 693,50 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé (s korekcí správného označení předmětných nemovitostí) jako věcně správné potvrdil. Výrok o nákladech řízení rozsudku okresního soudu změnil tak, že jejich výši určil v částce 73 584 Kč, ve zbytku jej též jako věcně správný potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žalovaným uložil povinnost k jejich náhradě procesně úspěšné stěžovatelce ve výši 6 353 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že krajský soud v napadeném rozhodnutí při výpočtu nákladů řízení určil tarifní hodnotu za použití ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, ačkoli ve svém předcházejícím rozsudku č. j. 26 Co 282/2015-265 ze dne 16. 3. 2016 (jenž byl spolu s rozsudkem nalézacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 4288/2016-334 ze dne 28. 8. 2018) zaujal názor, že je třeba tarifní hodnotu určit dle hodnoty nemovitostí, tedy aplikovat ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu (dále též "AT"). Krajský soud změnu svého postoje nijak neodůvodnil. Dle stěžovatelky tím došlo k porušení předvídatelnosti práva, právní jistoty a legitimního očekávání. Stěžovatelka má za to, že původní názor odvolacího soudu o nutnosti vyjít z ceny nemovitostí zakotvené v kupní smlouvě byl správný, což podpořila zejména odkazem na nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 1332/07. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se k problematice určení tarifní hodnoty ve sporech, jejichž předmětem je věc nemovitá, vyjádřil v celé řadě rozhodnutí. Ve své rozhodovací praxi opakovaně podotkl, že rozhodování o nákladech řízení se v těchto případech nadále mnohdy vyznačuje prvkem nahodilosti spočívající v tom, zda v tom kterém soudním řízení je k dispozici ověřitelný údaj o ceně sporných nemovitostí. V nálezu sp. zn. I. ÚS 269/16 ze dne 17. 10. 2017 (N 187/87 SbNU 71) si Ústavní soud položil řečnickou otázku, zda by nebylo vhodnější vždy aplikovat ustanovení §9 odst. 4 písm. b) AT, uváží-li se, že uvedená nahodilost nevypovídá o náročnosti soudního sporu či o náročnosti poskytované služby. Výše odměny advokáta se však v závislosti na existenci či absenci této nahodilé skutečnosti může lišit v řádech. V té spojitosti Ústavní soud podotkl, že před zahájením soudního sporu by měl mít účastník (alespoň za pomoci svého právního zástupce) možnost učinit si představu o možných nákladech řízení, a to alespoň v již zmíněných řádech, tedy zda se náklady řízení mohou pohybovat v desítkách či až ve stovkách tisíc korun. K tomu Ústavní soud dodal, že by bylo nepochybně vhodnější, aby se těmito úvahami zabýval Nejvyšší soud (bod 14 cit. nálezu).
Ústavní soud se nicméně sám řešení této otázky neujal, přičemž úvahy nastíněné v témže nálezu stran možného jednotného postupu při stanovení tarifní hodnoty ve sporech, jejichž předmětem je nemovitost, slouží spíše jako pobídka adresovaná příslušnému normotvůrci, tj. v daném případě Ministerstvu spravedlnosti, aby se v tomto kontextu zasadil o určitou korekci. Není úkolem Ústavního soudu, aby se stavěl do role pozitivního normotvůrce a svým výkladem předurčil způsob určování tarifní hodnoty ve sporech o nemovité věci. Ústavní soud tedy nadále (a to i v rámci téhož nálezu) vychází z dosavadní praxe, dle níž při absenci ověřitelného údaje o ceně nemovitosti je spor o určení vlastnictví nemovitosti sporem ve smyslu §9 odst. 3 písm. a), respektive (v souvislosti s novelizací advokátního tarifu prostřednictvím vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 486/2012 Sb.) sporem ve smyslu §9 odst. 4 písm. b) AT. Je-li však ověřitelný údaj o ceně nemovitosti k dispozici, dochází naopak k určení tarifní hodnoty za použití obecného ustanovení §8 odst. 1 AT (viz zejména bod 23 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15 ze dne 19. 12. 2017, N 230/87 SbNU 763, bod 16 usnesení sp. zn. III. ÚS 872/20 ze dne 21. 4. 2020 či bod 12 usnesení sp. zn. III. ÚS 2166/19 ze dne 22. 10. 2019, jejichž znění jsou veřejnosti dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz).
Z uvedeného plyne, že pro posouzení nyní napadeného postupu odvolacího soudu je rozhodná otázka, zda v daném řízení měl soud k dispozici ověřitelný údaj o ceně nemovitosti, jež byla předmětem sporu. V té spojitosti je zapotřebí také zdůraznit, že takovým ověřitelným údajem o ceně nemovité věci není kterýkoli údaj, neboť advokátní tarif má ve svém ustanovení §8 odst. 1 na mysli cenu obvyklou, to jest cenu, kterou lze (resp. je nutno) objektivizovat, a nikoli cenu, již jí přisuzuje kupříkladu účastník řízení. Právě s přihlédnutím k tomuto požadavku Ústavní soud ve své judikatuře například vyloučil, aby za tarifní hodnotu byla bez dalšího považována cena, za níž byla nemovitost vydražena (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3875/19 ze dne 6. 1. 2021 a sp. zn. II. ÚS 3891/19 ze dne 7. 1. 2020, veřejnosti dostupná, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz), jelikož cena, jež je výsledkem dražby, nemusí odpovídat obvyklé ceně dané nemovité věci. Obdobné je to ovšem i v případě ceny nemovitosti vycházející z kupní smlouvy, jako je tomu v souzené věci. Ani tato cena totiž nemusí nutně odpovídat ceně obvyklé, poněvadž smluvní strany se mohou dohodnout na ceně i diametrálně odlišné, byť zpravidla se taková cena pohybuje na úrovni ceny obvyklé. Aby se takto určená hodnota nemovitosti mohla stát podkladem pro tarifní hodnotu, je nutné, aby s tím účastníci řízení souhlasili (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2448/18 ze dne 21. 5. 2019). V opačném případě je třeba, aby soud vyšel z objektivizovaného údaje o obvyklé ceně nemovitosti.
Stěžovatelka netvrdí a z napadeného rozsudku odvolacího soudu ani jemu předchozích rozhodnutí nevyplývá, že by žalovaní pro účely rozhodování o nákladech řízení souhlasili s částkou 10 500 000 Kč, uvedenou v kupní smlouvě, jako tarifní hodnotou. Stejně tak z nich neplyne, že by pro tyto účely byl vypracován znalecký posudek či provedeno jiné ohodnocení předmětu sporu. Za těchto okolností krajský soud nepochybil, pakliže při rozhodování o nákladech řízení aplikoval ustanovení §9 odst. 4 písm. b) AT, a nikoli jeho §8 odst. 1, tedy kdy za tarifní hodnotu nepřijal cenu uvedenou v kupní smlouvě. Takový postup odpovídá výše odkazované judikatuře Ústavního soudu, protože objektivizace (obvyklé) ceny dotčené nemovitosti by si byla v tomto případě žádala další neúměrné náklady (které by tak paradoxně bylo nutno vynaložit jen pro stanovení výše nákladů řízení), kupříkladu zadání znaleckého posudku. Lze sice se stěžovatelkou souhlasit v tom, že své rozhodnutí měl krajský soud důsledněji odůvodnit, a to zvláště s ohledem na svůj předchozí (ovšem v kontextu konkrétního řízení nesprávný) opačný postoj, nicméně tento nedostatek sám o sobě nečiní jeho rozhodnutí jako celek protiústavním.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu